[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jako otec se snažím být opravdu důsledný a s tím taky logicky musí občas přijít i přísnost. Ale zas to nějak moc nepřeháním, řídím se v životě určitým řádem a pravidly a to samé chci po svých dětech. Ale to, že je to občas nadlidský úkol, popírat nebudu…
Se ženou se snažíme dětem moc nepovolovat, ale většinou nám to stejně nedá, záleží však na konkrétní situaci. Když je zákaz takzvaně na hraně a děti začnou hezky prosit a tulit se, přiznám se, že nás tím obvykle dostanou. V Matyášovi se celkem vidím, baví ho totiž to samé, co mě, když jsem byl v jeho věku. Takže auta, písek, kolo. U Alice se pořád nemůžeme shodnout, po kom z nás dvou vlastně je. Zhruba první čtyři roky byla hrozný mamánek. Teď se to trochu otočilo a už se tulí i k tatínkovi. Občas umí být i hodně svéhlavá. Tuhle vlastnost po mně tedy rozhodně nemá :-)
V životě se řídím určitým řádem a pravidly a to samé chci i po svých dětech.
Ani jednomu nenadržuji, snažíme se dělit mezi ně rovným dílem, a to i tehdy, když se perou a já zrovna nevím, kdo si začal. Tak dostanou vyhubováno oba, a je hotovo. Nemám problém ani s menším fyzickým trestem, ani s ústní dohodou, obojí je myslím dobře. Jasně, klečení na hrachu je nesmysl, ale občasné plácnutí přes zadek přece nemůže uškodit žádnému dítěti. Jestli některý z nich půjde v mých stopách, to ještě nepoznám, ale sport obecně mají rádi oba. Kraluje voda, blbnutí na zahradě, trampolína a podobně. Ovšem jejich úplně největší vášní je zatím jídlo, oba jsou to opravdu velcí jedlíci! Společně děláme skoro všechno. Doma dbáme především na to, abychom snídali a večeřeli všichni společně, u jednoho stolu, v jeden okamžik. I když už dnešní doba pokročila v rozmanitosti hraček a zábavy, snažíme se držet děti tak nějak v rozumném limitu. To znamená, že počítač nebo tablet sice mají povolený, ale jen když je venku ošklivo a nedá se nic moc jiného dělat.
Klečení na hrachu je nesmysl, ale občasné plácnutí přes zadek neodsuzuji.
U počítače však můžou trávit maximálně třicet minut denně. Jinak se je snažíme zabavit a hrát si všichni společně. Takže často všichni malujeme, vystřihujeme, modelujeme… To, že bývám kvůli své práci často pryč, děti už bohužel vnímají mnohem víc než před pár lety, kdy ani netušili, že je tatínek vůbec pryč. A tak to odloučení neseme občas špatně všichni. Ale zase si můžeme zavolat a je fajn, že si spolu popovídáme aspoň takhle. Odloučení od rodiny jsem absolvoval už jednou a nebylo to jen kvůli pracovní cestě. Do detailů nepůjdu, ale uvědomil jsem si jediné: že svou rodinu nechci nikdy ztratit. A tím je myslím řečeno vše... Podle mého názoru by měla být role ženy a muže rozdělena klasicky, muž je prostě živitel rodiny. Možná to někomu přijde jako názor staromódní, ale u nás doma to tak prostě funguje. Samozřejmě by muž měl své ženě pomáhat i jinak než jen tím, že bude celé dny v práci, nemyslím si ale, že by muži měli dělat – jak je to dnes tolik moderní – úplně to samé, co ženy. Matyáš s Alicí mě často překvapují. Většinou tím, že si myslím, že něco ještě přece nemůžou zvládnout, a oni to k mému velkému údivu úplně jednoduše vyřeší. Nedávno jsem dal Alici odrážedlo a hrozně jsem se těšil na to, jak bude jezdit a jak ji to bude bavit. Odpověď však byla následující: „Táto, to kolo nemá šlapky, na tom jezdit nebudu!“ A bylo. Učí mě tedy i trpělivosti, ta mi s nimi občas někdy hodně chybí :-) A taky jsem si uvědomil, že za ten nepořádek v domě prostě nemůžou. Jsou to přece jen děti a jinak to ani nejde!