[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Dvě auta, zahradník, člověk na servis a údržbu bazénu, zručný řemeslník, co se postará o dům, paní na hlídání… Pokud na to všechno máte, nelze asi pobyt „na vesnici“ než doporučit. Pokud ne, musíte mít nehynoucí odhodlání, nevyčerpatelné zdroje energie, duši pravého zálesáka a v neposlední řadě chápavého zaměstnavatele.
Stáňa s Jakubem žijí v malé vesnici Rozkoš nedaleko Prahy. Mají tříletou Šárku, pudlíka Simbu a život „na vesnici“ si nemůžou vynachválit.:
„Malá může být od rána do večera venku, když chce,“ říká Stáňa. „Má tu malé pískoviště, domeček i trampolínu, takže se krásně sama zabaví. Když zrovna nemáme žádný program a nikam nejedeme, můžeme být venku na zahradě a nemusíme řešit, že už je pozdě a měly bychom se vrátit domů na oběd nebo na večeři. Jíme klidně venku. V horkých dnech odkryjeme bazén a to je teprve senzace. Šárka si sem může zvát kamarádky a nemusíme se tísnit někde na přelidněných plážích. Je fakt, že manžel bývá v práci dlouho, takže si na terasu chodíme posedět aspoň večer. Popijeme vínko a probereme, co se ten den událo. Je to už takový náš rituál. Pořídili jsme si pro ten účel i malé topné těleso, takže to jde i v zimě.
Dřív jsme oba bydleli v bytech, takže máme srovnání, a oba jsme moc šťastní, že jsme objevili tuhle lokalitu a postavili si dům našich snů. Jasně, musíme všude cestovat autem, ale to je jen malá cena za všechno to pohodlí,“ uzavírá Stáňa.
Lucka a Tomáš se nedávno odstěhovali z Úval u Prahy zpátky do hlavního města. Mají dva kluky, Roberta (5) a Edu (3), a bydlení „na vesnici“ už se pro ně stalo neúnosným:
„Do Úval jsme se z Prahy stěhovali skoro před pěti lety,“ líčí Lucka. „Robert byl tehdy čerstvě narozené miminko. Chtěli jsme pro něj zdravé prostředí, zahrádku, kde bude moct trávit většinu dne a vyrůstat tak na čerstvém vzduchu. Jenže postupně jsme zjistili, jak draze je tahle ‚idylka‘ vykoupená. Máme jen jedno auto. Když si ho manžel vzal do práce, znamenalo to, že já se nehnu od baráku. Když mi ho nechal doma a jel vlakem, trvala mu cesta do práce hodinu a půl. Z práce domů další hodinu a půl. Často přicházel tak pozdě, že Robert už spal nebo mu maximálně stihnul přečíst pohádku na dobrou noc. Veškeré volné chvíle jsme trávili prací na domě a na zahradě. Manžel o víkendech stavěl verandu, upravoval zídku kolem domu, natahoval plot. Já srovnávala zahradu, plela, vozila kolečka s kamením,… prostě dřeli jsme se jak mezci. Do toho malý Robert a krátce na to Eda. Oba kluci samozřejmě vyžadovali spoustu pozornosti. Chtěli jsme se jim věnovat, chtěli jsme si o víkendu odpočinout, jít třeba k rybníku nebo do ZOO, ale tenhle luxus jsme si dopřáli jen zřídkakdy.
Nakonec nám začalo vadit i to, jak jsme tam odříznutí od světa. Moje mamka má špatný nohy a cesta od vlaku k nám domů pro ni byla záběr. Táta pořád pracuje, takže ji nemohl ustavičně vozit. Rodiče Tomáše zase bydlí až v Krkonoších. Došli jsme k tomu, že v momentě, kdy se budu vracet do práce, už to takhle dál nepůjde. Ráno rozvážet kluky do školek a posléze do škol a vyzvedávat je odpoledne, to bychom prostě ani jeden nestíhali. A to nemluvím o žádných kroužcích či mimoškolních aktivitách. Dům jsme prodali a přestěhovali jsme se zpátky do Prahy. Školu i školku máme za rohem, manželovi to do práce trvá 20 minut tramvají a já do práce nastupuju v září. Kromě spousty času, který dřív Tomáš strávil cestováním, jsou pro nás neskutečnou úlevou ty víkendy. Můžeme dělat výlety a trávit je jako rodina,“ popisuje Lucka.
A kde chcete žít vy?