[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Mám tři děti a na školku si zvykalo každé jinak. Ani jeden ze synů nebyl „hodný”. První smutně seděl na lavici u botníku a tiše opakoval „Já už nechci do školky” - přitom mu kanuly krokodýlí slzy. Bylo to tak šílené, že manžel pravil, že už ho do školky nikdy nepovede, protože by se s ním vrátil domů (kde by ale dítě zůstalo mně na tehdejším home officu, a on by odjel do práce).
U druhého jsem tak téměř vítala, že se vzteká, kope kolem sebe a ječí – bylo to stravitelnější než tichý zoufalý pláč, protože do mě v tu chvíli taky trochu vjížděl vztek, a ne jen smutek. Třetího jsem plačícího odevzdávala rovnou paní učitelce do mateřské náruče – díky, skvělé paní učitelky, kterým můžeme věřit – a po odchodu se divila, že mi i jako zkušené matce bije srdce na poplach.
Vybavuji si jako dnes ty chvíle, kdy jsem se konečně „urvala” od dveří školky a přestala se pokoušet rozeznávat, který z pláčů zevnitř se týká mého dítěte. Pár dopolední jsem opravdu nebyla nejaktivnější zaměstnanec na planetě a spoustu často jsem strávila poněkud neproduktivním přemýšlením: jestli ještě brečí, jestli nedělám jako matka něco špatně, když neumí fungovat v kolektivu, jestli jsme neměli vybrat jinou školku, jestli to nechtělo s nástupem do školky ještě rok počkat. Výsledek z toho nebyl žádný – za pár dní nebo týdnů se kluci do školky těšili. A zpětně je vlastně vidět, jak jsme se adaptovali spolu. První velké odtržení, první velké „pouštím tě do světa”.
Pokud jste rodičem nového školkáčka, určitě využijte možnost adaptačního režimu, o kterém se dozvíte v úvodním videu. Je jen trochu možné, abyste dítě vyzvedávali už po několika hodinách nebo s ním načas do školky chodili i vy? Udělejte to. Vzpomeňte si třeba, jak vám bylo první dny v nové práci, kde nikoho neznáte a teprve se rozkoukáváte. A to máte rozumové schopnosti úplně jinde než tříleté dítě. Držíme vám palce a přidáváme pár dobrých tipů, jak adaptaci společně zvládnout: