[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Budete svědky toho, jak se pod tlakem okolností mění vztahy v rodině, vztahy s pečovatelskou službou, sousedy a veřejností. Seriál zároveň upozorňuje na diskriminaci dosud přehlížené menšiny – rodin s vícerčaty, jejichž jsou paterčata extrémním reprezentantem i symbolem. Právě jejich případ totiž rozpoutal celospolečenskou debatu, na jejímž konci snad čeká změna zákona o podpoře rodin s vícerčaty.
Jak vznikl nápad natočit takový unikátní dokument a co vše tvůrčí tým při natáčení překvapilo? To se dozvíte v následujích rozhovorech se scénáristkou Libuší Markovou a režisérkou Alenou Derzsiovou.
Podívejte se na ukázky z druhého dílu seriálu:
Scenáristka Libuše Marková: Ve skutečnosti to byla docela „hurá akce“. Zavolala mi kamarádka Klára Vítková Rulíková z Klubu dvojčat a vícerčat, jestli bych nechtěla točit časosběrný dokument o mamince, která čeká paterčata. Hned jsem volala režisérce Ále Derzsiové, o které jsem věděla, že ji tato tematika rovněž zajímá, a v co nejkratší době jsme se rozjely do porodnice za maminkou paterčat.
Při prvním setkání se Sašou se nedaly přehlédnout její obrovské zkoumavé oči a obrovský „balón“ v podobě břicha. Ale než jsme si stačily něco říct, vešel do pokoje lékař a Sašu odvolal. S režisérkou jsme tedy odešly na chodbu a chtěly tam počkat, ale Sašin partner Tonda nás mile překvapil, vzal nás zpět do pokoje a povídal si s námi, dokud se Saša nevrátila z vyšetření. Oba se k nám chovali vstřícně, domluvili jsme se na natáčení časosběrného dokumentu a už jsme se s Álou těšily na první natáčení.
Paterčata bych hravě zvládla – kdyby spala
V duchu jsem si kladla otázku, jak je možné, že právě tato drobná malá žena čeká pět dětí, a obdivovala jsem ji, jak to nese statečně, jak je klidná, z ničeho se nehroutí a věří, že vše dobře dopadne, že je v dobrých rukou.
Zpočátku nikdo z nás vůbec netušil, že se budeme vzájemně tak často vídat, ale když se schválilo v České televizi deset až třináct dílů, které se měly natočit do prvních narozenin paterčat, přestala jsem to brát jako příjemné zpestření a začala jsem se scenáristické přípravě natáčení věnovat naplno. Natáčení plynulo z událostí, které se skutečně staly, ničím jsme nebyli svazováni. Byli jsme jediní, komu Saša důvěřovala a dovolila, abychom její děti natáčeli. Medializace dětí totiž rozvířila rasovou nenávist.
Mnohokrát jsem byla zaskočena Tondovým smyslem pro humor. Rád si ze sebe dělá legraci a libuje si ve vtipech o cikánech. I sebedusnější situaci je schopen odlehčit různými šaškárnami a legráckami.
Zpočátku se kolem paterčat a jejich rodiny neustále něco dělo, mohli jsme točit i dvakrát týdně, ale od chvíle, kdy se rodiče zařekli, že už nebudou své děti medializovat, že ani sami už nebudou vystupovat v médiích, zájem o ně opadl. Rodinný stereotyp a starosti o paterčata se stávaly natolik „nudnými“, že jsem měla strach o to, co vůbec budeme točit, aby to někoho zajímalo.
Mockrát se mě Saša ptala, jestli bych zvládla paterčata. Abych ji vyburcovala, tvrdila jsem, že určitě a hravě, ale jen na chvíli bych to dala, snad jedině když by všechny děti spaly. Pro mě by byl nejhorší spánkový deficit. Když se nevyspím, jsem podrážděná.
V Milovicích jsme natáčeli každý týden i víckrát a pak jsem ještě několikrát přijela za Sašou a Tondou, abychom plánovali, co budeme dál točit. Ale to je štvalo a říkali, že nedokážu na chvíli vypnout, že jen pořád myslím na práci. A co se týče volání, to nepřestalo, i když už netočíme. Někdy mě Saša prozváněla i několikrát za den a moje rodina to těžce nesla a komentovala slovy: „Nechceš se k těm paterčatům přestěhovat?“ Na druhou stranu ale vím, že i Tondovi už občas lezlo Sašino telefonování na nervy, a Saša mi musela volat tajně z koupelny.
Toto byla moje první zkušenost, nikdy jsem tak intenzivně jeden projekt dlouhodobě netočila. Musím poděkovat celému štábu, že jsme se vzájemně posilovali.
Mám ráda děti, tak určitě budu vzpomínat na to, jak se na mě smály, když jsme přijeli. Nejvíc vzpomínám na Tonyho (jejich šestiletého syna), jak byl zpočátku plachý, nechtěl mluvit na kameru, a později se z něho stala hvězda a předváděl se před kamerou. Měla jsem radost, když jsme přijeli a on mě objal a o něčem, pro něho důležitém, mi vyprávěl.
To se dá těžko popsat, záleží to na mnoha faktorech a okolnostech. Někdy věci, které byly do detailu propracované, nevyšly a musely se měnit podle momentální situace. Jindy jsme se naopak nachomýtli u akce, která byla obrovským „úlovkem“ jen díky pohotovým kameramanům a pro kterou jsem vůbec nic neudělala. V mnoha ohledech je to zkrátka týmová práce.
Přála bych jim hodně lásky, pevné nervy a to, aby se jim splnil sen o dobrém a bezpečném životě u nás, v Kanadě nebo kdekoli, kde se rozhodnou žít.
Režisérka Alena Derzsiová: Natáčení sběrného dokumentu, což byl původní plán, pro mě nebylo nic nového, ale k tomu přibyl fakt, že se jedná o romskou rodinu. Trochu jsem se obávala, jak nás přijmou, nevěděla jsem, jaké jsou v této komunitě vztahy a zvyky. Byl to pro mne v tomto ohledu cizí svět.
Abychom s nimi mohli natáčet několikrát do měsíce celý rok, vstoupit do jejich života a vytvořit pravdivý příběh, bylo nutné, aby se naši hrdinové přestali hlídat a dokázali být i před kamerou spontánní a otevření. Proto pro mne bylo nejdůležitější získat jejich důvěru, aby uvěřili, že je nezneužijeme a nebudeme nic manipulovat. A zajímavé je, že se to všechno povedlo právě pro tu jejich jinakost, které jsem se zpočátku obávala.
Když všechna miminka brečela, bylo těžké nevzít jedno do náruče a nezačít ho krmit
Natáčení bylo pro všechny náročné fyzicky i psychicky. Byli jsme s touto rodinou v některých dnech třeba i deset hodin v kuse, natáčelo se i v noci, o svátcích… Prožívali jsme jejich život, ale zároveň jsme vedle toho měli i svoje životy, svoje starosti a trable. Na jedné straně jsme jim chtěli pomáhat, ale na druhé jsme museli pořád hlídat, abychom natočili to, co potřebujeme.
Někdy docházelo i k různým impulzivním reakcím, emotivním situacím a to je pak těžké se uhlídat, aby člověk nezasáhl, nesnažil se pomoct to řešit, nevstoupil za hranici, která dělí jejich a náš život.
Například když všech pět dětí brečelo najednou, že už chce jíst. Nedokázala jsem jedno nevzít a nezačít ho krmit. Ale pro mě je na tomto cyklu nejtěžší asi práce ve střižně. Před sebou mám víc než 160 hodin materiálu, který jsme za těch dvanáct měsíců natočili. A spolu se střihačkou Krasimirou Velitchkovou musíme ten rok znovu zrekonstruovat tak, aby divák viděl, co se tam opravdu dělo, ale abychom nikomu neublížili tím, že něco vyzní jinak, než bylo myšleno.
Tady člověk musí vážit každé slovo, každou situaci či výpověď. Musíte zůstat stále objektivní, neztratit se, vyvážit vše tak, aby to bylo pravdivé a spravedlivé. A to po tom roce není vůbec jednoduché.
Nejvíc mě překvapil kreativní producent projektu Michal Reitler. Já jsem ho totiž neznala, protože dělá v České televizi hranou tvorbu. Nicméně jsem ho oslovila, jestli by neměl zájem i o paterčata, a on nadšeně přijal. Překvapil mě pak mnohokrát nasazením, s jakým do toho šel. On totiž funguje jako taková benzínová pumpa – kdykoli někomu dojde energie, tak dotankuje. Kritikou, pochvalou, změnou podmínek, nápadem.
Nejvíc se obávám reakcí některých lidí, až se docu-soap, neboli dokumentární seriál, začne vysílat. Ne proto, že by tam bylo tolik kontroverzních věcí, ale protože se u nás stále špatně přijímá jinakost. Je pro mnoho lidí těžko uchopitelná. Bojím se předpojatosti a zloby, která někdy dokáže být hodně nebezpečná.
Asi nejvíc bych si přála, aby lidé přijali náš dokumentární seriál s pochopením. Aby si dokázali uvědomit, že mít hodně dětí není jednoduchá věc, zvláště když přijdou najednou, ať se narodí do jakékoliv rodiny, v jakémkoliv státě.
Máte-li doma vícerčata, přijďte do Milovického parku Mirákulum na celorepublikové setkání vícerčat v sobotu 30. srpna 2014. Vícerčata mají na akci vstup zdarma. Před účastní je nutná registrace. Podrobnosti najdete na níže vložené pozvánce.
Rozhovor byl převzat z materiálů České televize. Foto v článku: David Raub, Jan Kroupa