[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Užíváte si běžné rodinné ráno, všechno probíhá v klidu, ovšem jen do chvíle, než hladovému robátku naservírujete snídani na modrém talířku. Rozumějte, na tom, který se mu včera i předevčírem tolik líbil a vehementně se ho dožadovalo.
Jenže zrada, líbil se mu přeci včera! Přes noc si to dítko zřejmě rozmyslelo a dneska je prostě modrý talířek tabu. A to jste si mysleli, že o své ratolesti víte všechno…
„Chci ten toust na trojúhelníky, nééé na čtverečky!“
„Chci ten červený svetr, nesnáším ten zelený!“
„Budu pít jenom z hrnečku s myšákem!“ (ano, z toho, který už rok ignoruje)
„Nebudu si oblíkat ty ponožky! Nikdy!“
Kam se najednou poděl váš roztomilý, sladký, mírumilovný potomek? Jakmile se jednou „rozparádí“, mnohdy to nemá konce a najednou je úplně všechno špatně. Negativní emoce začnou „bublat“ úměrně tomu, jak intenzivně dítě remcá, odmítá a dává všemi možnými prostředky najevo, že prostě všechno se proti němu spiklo, vadí mu každá maličkost a protestuje vůči celému světu. Jeho přání a vynucované žádosti nedávají žádný smysl.
A v okamžiku, kdy nahromaděná energie vygraduje v souboj „kdo s koho“, ustojí to v klidu a s pozitivním nadhledem málokterý rodič a jedinou reakcí bývá vztek a křik. „Prostě to sněz z toho modrého talíře a hned! Je úplně jedno, v čem tu kaši máš!“ přistihnete se, jak ječíte. Přitom to jde jinak, chce to ale trénink. Ano, i pozitivní přístup a myšlení jdou vědomě natrénovat.
Ano, křičíte zlostí na své dítě a chcete po něm, aby samo přestalo křičet a vztekat se. Oblíbená fráze „Uděláš, co ti říkám, bude to tak, jak chci já,“ je přirozenou obrannou rodičovskou reakcí.
Příkazy a citové vydírání ovšem málokdy zabírají, a když, tak jen na krátkou dobu. Hlavou se vám pak honí spousta výčitek a myšlenek, že to přeci musí jít i jinak, bez ochraptění z toho všeho křiku a pocuchaných nervů z dohadování.
„Ano, existuje lepší způsob. Po letech studia pozitivního rodičovství a tzv. adlerovské psychologie jsem vytvořila sadu jednoduchých strategií, které úplně změnily fungování mé rodiny. Poté, co jsem viděla výsledky na vlastní oči a vyzkoušela tyto postupy doslova na vlastní kůži, mohu se s touto rodičovskou filozofií a taktikou, jak doma zavést disciplínu bez nervového zhroucení, podělit s ostatními rodiči,“ říká Amy McCready, partnerská a rodinná poradkyně a zakladatelka výchovného směru zvaného pozitivní rodičovství.
Kromě toho rovněž maminka dvou synů. Zde máte přehled technik, které vám pomohou vidět chování vašich ratolestí v jiném světle a najít způsob, jak změnit pravidla hry ve vaší rodině.
Jednoduše řečeno, snažte se dostat k meritu věci. Vaše dítě se totiž tak chová z nějakého konkrétního důvodu. Vždy existuje něco, co způsobilo aktuální problém a motivuje ho k nevhodnému nebo pro vás neakceptovatelnému chování.
Takže ani vztekání ratolesti nad modrým talířkem není jen náhodným rozmarem či projevem špatné nálady, ale bylo způsobeno něčím, co je ve vašem dítěti naprosto přirozeně zakořeněno. Ať už to je nedostatečná schopnost zvládat vnitřní emoce, touha upoutat vaši pozornost nebo prosadit za každou cenu svou vlastní vůli.
Samotné chování je prostě příznakem jiného problému a výzvou pro vás je přijít na to, co skutečně stojí za jeho tolik frustrujícími projevy a nevyzpytatelnými scénkami. Představte si sebe jako detektiva, a když se dítko začne chovat nevhodně, ptejte se sami sebe: „Čeho se teď zrovna snaží dosáhnout tím, co předvádí? Co mi tím chce říct?“ Jakmile odhalíte příčinu problému, můžete hned aktivně zasáhnout a zabránit emočně vypjatým výbuchům.
Pravda je taková, že pokud má dítě pocit, že se mu nedostává pozornosti a nezíská ji „pozitivním“ způsobem, tedy o ni musí prosit a dožadovat se jí, obvykle vymyslí způsoby, jak si ji vynutit. Většinou zlobením či křikem. „Představte si například situaci, kdy musíte přijmout důležitý telefonní hovor. Jakmile ale začnete telefonovat, rozhodne se dítko, že teď je přeci ten správný čas strhnout pozornost na sebe.
Takže, zatímco se snažíte nadále hovořit do telefonu a poslouchat, co vám partner na druhé straně říká, jste zároveň nuceni neustále dohlížet na potomka a opakovat: „Teď mě nech, řekneš mi to a vyřešíme to, až dokončím ten hovor, teď mlč.“
VIDEO: 10 zásad dobrého rodiče
Samozřejmě bezvýsledně. A tak pobíháte z jedné místnosti do druhé ve snaze ukořistit pro sebe klidné a tiché místo, kde vás nebude rušit jekot. Jenže dítě vás pronásleduje a mluví a ječí a tahá vás za nohavice… Je to velmi vyčerpávající a na konci telefonátu máte pocit, že jste uběhli pět kilometrů. Cílem toho „zápasu“ bylo získat vaši pozornost.
Dítě navíc ví, že dokud telefonujete, nemůžete naplno zasahovat, může si zkrátka „dovolit“ víc,“ vysvětluje Amy McCready. Co s tím? Využijte toho jako zkušenosti a pro příště se důkladně připravte. Dvacet minut před telefonním hovorem řekněte dětem: „Maminka bude za chvíli muset telefonovat. Do té doby si s vámi ale moc ráda zahraje, platí?“
A během těch dvaceti minut se jim naplno věnujte a nadneste: „Moc ráda si s vámi hraju, a až dokončím ten hovor, budeme zase pokračovat, ano? Chtěli byste si, než to vyřídím, hrát s legem, nebo radši pustit pohádku?“ Pokud uspokojíte jejich potřebu vaší pozornosti předem, a ještě přiblížíte, co bude následovat, a vysvětlíte jasná očekávání, uvidíte, že se budou chovat mnohem lépe.
Důležitost důslednosti všichni rodiče obvykle chápou, zdaleka ne vždy máme ale tolik síly, trpělivosti a energie, abychom ji při každodenní výchově praktikovali. Život letí v závratném tempu, a tak často na stanovená pravidla a zásady rezignujeme.
Znáte to, ty hračky rozházené po obývacím pokoji po dvou připomínkách raději nakonec uklidíte sami, protože o ně v jednom kuse zakopáváte a děti zrovna sledují Večerníček. Jednoduše se vám právě nechce do další ufňukané scénky, končící vaším zvýšeným tepem a dětským pláčem. Což je samozřejmě špatně. Udržujte doma stále stejné zásady, neměňte denní zaběhnutou rutinu a trvejte na plnění povinností a zadaných úkolů.
Pravidla hry dětem trpělivě vysvětlete a zároveň na rovinu řekněte, jaké konkrétní důsledky bude pro ně mít, pokud je nebudou dodržovat. Pak na ně ale nesmíte sami zapomínat nebo mávnout rukou s myšlenkou „pro jednou se přeci nic nestane“. Děti takovou nedůslednost a prostor pro manipulaci rychle prohlédnou a budou se vehementně snažit posouvat hranice.
„Rodiče, kteří neznají techniky pozitivního rodičovství, jsou často překvapeni, když je odrazuji od používání odměn. Koneckonců, už samotné slovo odměna zní přeci pozitivně, ale pravdou je, že odměny způsobují více škody než užitku a mohou vést k tomu, že děti začnou mít stále vyšší a vyšší nároky. Tudíž se pak systém odměn stane spíše kontraproduktivním,“ uvádí Amy McCready.
Zdůrazňuje, že rodičovství je maraton, běh na dlouhou trať a nikoli sprint. Je proto potřeba myslet vždy dopředu, v delším časovém horizontu a nespoléhat na krátkodobá řešení. A právě odměny poskytují většinou jen krátkodobý zisk a úspěch. Výchova by měla být založena na dlouhodobých cílech. Možná jste včera odměnili své dítě čokoládou nebo lízátkem za to, že se chovalo slušně v supermarketu. Jenže, co bude příště?
Za své „vhodné“ chování bude automaticky očekávat něco dobrého a běda, když to nedostane! Předpokládá zkrátka, že už to tak bude fungovat napořád. Nebo jste možná podplatili svého vybíravého jedlíka, aby spořádal talíř zeleninové polévky a jako dezert mu slíbili zmrzlinu. Takto ho ale opravdu nenaučíte, že zelenina je dobrá a zdravá a bylo by fajn, kdyby ji jedl. Bude si tuto svou „oběť“ i nadále podmiňovat kompenzací v podobě nějaké lákavé sladké dobrůtky.
Mnoho studií navíc ukázalo, že děti, které jsou pravidelně odměňovány, ve skutečnosti ztrácejí zájem o činnost, za kterou jsou odměňovány, ať už je to jídlo, kreslení, čtení, každodenní cvičení hry na klavír nebo plnění domácích úkolů. Odměny není nutné zcela zatracovat, využívejte je ale v přiměřené míře.