[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Ačkoli to vypadá jako hračka, je tohle na rodičovství možná to nejsložitější. Dávat dítěti lásku, ale nerozmazlovat, vychovávat, ale netrápit a nezašlapávat dětskou osobnost, podporovat, ale nezvykat na to, že život je vždycky jednoduchý.
Samozřejmě je to o to složitější, že každé dítě má svou povahu, vy jste také nějakého ražení. Vy máte své představy o jeho životě, ono velmi brzy začíná formovat ty své…
Zkrátka čert aby se v tom vyznal! Ale my vám s tím pomůžeme. Spolu s dětskou psycholožkou a koučem vám v následujících řádcích ukážeme, že vychovávat potomka k přirozenému sebevědomí lze – bez ztráty kytičky, bez křiku a pláče, manipulací, zklamání a jiných negativních emocí!
„Mít sebevědomí znamená uvědomovat si svou cenu, nedat se tolik ovlivnit míněním druhých o sobě, nenechat se rychle znejistět. Co se sebevědomí dětí týče, pomáhá jim k němu bezpodmínečná láska a přijetí a zároveň přiměřeně nastavené hranice a požadavky na ně kladené,“ ujasňuje hned v počátku, o co by vám celý život mělo jít, psycholožka Mgr. Tereza Beníšková a dodává: „Již od batolecího věku mohou přitom rodiče pozorovat náznaky, zda je dítě spíš průbojné, nebo naopak úzkostné a ustrašené.“
Zkrátka – především asi vy jako matka, která v prvních letech trávíte se svým zlatíčkem většinu dne, poznáte velmi brzy, jak moc bude třeba zapracovat na podpoře jeho sebevědomí. Ještě více se jeho povaha projeví potom se vstupem do jakéhokoli kolektivu – na hřišti, v jeslích, mateřských centrech, školce, škole… Ale vy se nenechte mýlit tím, že vám ve třech letech připadá potomek dost suverénní. Všechno se může rychle změnit. „Sebevědomí se v dětském věku teprve utváří,“ varuje totiž Mgr. Tereza Beníšková a pokračuje: „ Proto nejde dělat větší závěry o budoucím vysokém či nízkém sebevědomí dítěte jen z toho, jak se chová na hřišti či ve školce.“ Ano, je to přesně tak – tahle práce pro vás zkrátka nikdy neskončí!
Daleko jednodušší to samozřejmě s výchovou sebevědomého jedince budete mít, pokud o sobě vy ani váš partner sami nepochybujete. Ale co když jednoho či druhého z vás nevychovali v tomto směru právě ukázkově? Může se snad stát, že když vy máte potíže se sebedůvěrou, bude je mít i vaše dítě? „Je to dost pravděpodobné,“ přitakává Mgr. Tereza Beníšková a pokračuje: „Na utváření sebevědomí člověka působí vnější i vnitřní vlivy.
Mezi ty vnitřní řadíme fyzické i psychické dispozice jedince, tj. například temperament, schopnost zvládat zátěžové situace a stres, míru úzkostnosti, míru unavitelnosti, citlivost či naopak odolnost a podobně. Vnějšími vlivy působícími na sebevědomí se rozumí sociální okolí člověka, jeho rodiče, sourozenci, vrstevníci, škola, média. Potomek málo sebevědomých rodičů po nich pravděpodobně zdědí předpoklady k nízkému sebevědomí a navíc od nich bude denně odkoukávat, jak se se svým nízkým sebevědomím perou, jak o sobě pochybují, nejednají v pohodě… a pravděpodobně bude jejich jednání také kopírovat.“
Chytáte se za hlavu, protože se v tom méně nebo více vidíte? Klid, všechno má svá pro a proti a každý je jen člověk – tudíž nemůže být dokonalý. Pokud o sobě v čemkoli pochybujete, nevzdáváte to, ale bojujete s tím, i tak se stáváte pro své dítě vzorem, který mu říká, že nemusí být perfektní ani ono samo, ale vždycky má možnost se svými nedostatky – pokud jej limitují, vadí mu – něco udělat.
Ačkoli to zatím vypadá, že výchovu směrem k sebevědomí ponesete doma na svých bedrech převážně sama, určitě to tak není. Je tu i tatínek a další dospělé osoby, které se k vám brzy přidají. Ale my se na chvíli zastavíme právě u nich. Proč? „Tatínkové jsou většinou oproti maminkám na dítě náročnější, více po něm chtějí to, co od něj bude žádat i jeho okolí.
Vy jako matka je sice můžete podporovat, chválit, motivovat, ale už proto, že s tatínkem stráví méně času, bude pro něj mít jeho pochvala nebo názor často daleko větší váhu,“ říká k tomu Mgr. Tereza Beníšková. Takže váš další úkol bude maximálně se sladit s partnerem ve svých nárocích na ratolest, v metodách výchovy. Ve spoustě věcí se samozřejmě jako muž a žena budete doplňovat, ale základy je třeba mít stejné, aby se dítě necítilo rozpolcené, když jej pochválí maminka, ale tatínek se zamračí, protože si představoval, že potomek dokáže něco jiného…
Faktem je, že u výchovy sebevědomých dětí se zdůrazňuje především nezbytnost již zmíněné pochvaly. Chválené dítě toho přece zvládne víc – nebojí se zakopnout, ale pak vstát a zkoušet to, co se mu nepovedlo, znovu. Na druhou stranu, pokud byste jej doma chválili úplně za všechno, nakonec ve svém životě později neudělá bez pochvaly ani ránu, nemluvě o tom, že nepřijme konstruktivní kritiku. Podporovat jej v jeho koníčcích, zálibách, nápadech? Ano, ale zase to chce určitou míru, zodpovědný přístup, balancování. Jak tedy najít tu správnou mez? „Většinou to rodiče intuitivně vycítí.
Mělo by to být tak, aby byli s dítětem v zásadě spokojeni, aby se nemuseli v jeho přítomnosti bát, co zase vyvede, aby měl jeho život nějaký řád a pravidla. Na druhé straně by se dítko nemělo obávat říct svůj názor, přání, nesouhlas… Mělo by být spokojené, ani přehnaně ušlápnuté, ani aby si dělalo naprosto vše, co chce. Pokud se jeho chování pohybuje v jednom či druhém extrému, je žádoucí hranice posouvat a doladit optimální míru svobody dítěte a zároveň jeho zodpovědnosti a povinností,“ shrnuje to Mgr. Tereza Beníšková a na závěr zdůrazňuje: „Potřebná je zejména důslednost. Často se stává, že rodiče nastaví hranice, ale nejsou v jejich prosazování důslední. Prosazují je jen někdy, dítě je pak nerespektuje a rodiče z toho vyvodí závěr, že jimi stanovené meze jsou nastaveny příliš mírně. Přitom kdyby byli důslední, v dané podobě by fungovaly!“
Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Maminka.