[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Eskymáci, možná raději Inuité jsou domorodí obyvatelé severní části Severní Ameriky a také části Sibiře. Dříve tito svérázní, otužilí a velmi houževnatí lidé žili převážně polokočovným typem života, velmi často v rodinných společenstvích, spíše než v kmenech, které známe z filmů o prérijních indiánech. V létě jim byl obvykle příbytkem stan z kůží a kožešin, v zimě ledové iglú.
Život tito lidé neměli lehký, ale žili, jak uměli nejlépe, brali každý den tak, jak přicházel a obdobně přistupovali i k rození nového života. Podrod byl podobně jako u jiných přírodě blízkých národů věcí žen, záležitostí velmi intimní a intuitivní. V inuitském pojetí byla právě daná rodička tím člověkem, který porod řídil a vedl, protože jen ona sama znala své tělo i dítě, jen ona sama rozuměla a cítila, co se v jejím těle děje.
Vzhledem k pojetí porodu je logické, že mladé dívky byly už od puberty v této oblasti náležitě vzdělávány svými maminkami i babičkami. Praktické znalosti péče o miminko získávaly nejen z vyprávění, ale také pozorováním i praktickou pomocí s malými dětmi v rodinné komunitě.
Věděly také, od jakých prací budou v těhotenství „osvobozené“, věděly, čeho se musí v těhotenství vyvarovat, a co naopak vyhledávat. Věřilo se například, že pokud má být plod zdravý a dobře prospívat a růst, nesmí v těhotenství v žádném případě docházet k sexuální abstinenci. A má-li žena porodit rychle a bez problémů, měla by být v těhotenství aktivní, neposedávat, nepolehávat, naopak být čilá.
Samozřejmě, že eskymácké maminky nerodily v porodnicích. Porod probíhal ve speciálním stanu či iglú, které k tomuto účelu postavil a vybavil otec dítěte. Maminka zde nejen porodila, ale také přibližně měsíc po porodu pobývala; odpočívala, starala se o miminko a nechala se „obletovat“ od svého muže. U porodu byla maminka buď sama, nebo ji povzbuzovala zkušenější žena.
Asi tušíte, že inuitské maminky nerodily na zádech, ale v poloze, která jim byla nejpohodlnější, obvykle prý v podřepu či v kleku. Co se však dělo, pokud byl porod komplikovaný nebo dlouhý?
„Grónský badatel Rassmusen popisoval, jaká opatření činili Eskymáci, byl-li porod příliš dlouhý nebo komplikovaný. Porodní bába se snažila dítě přivolat na svět hlasitým voláním a domlouváním. Nebylo-li to úspěšné, zavolala ženina muže, který pak musel nepřetržitě běhat z místa na místo, aby pohnul dítě běžet za ním. Bába při tom stále na dítě volala:Pojď, pospěš si, jdi za svým otcem!“ uvádí v zajímavém článku pro odborný časopis Gynekolog psycholožka Alice Mlynářová.
Pokud vše proběhlo naprosto hladce, nebo při mamince stálo štěstí a komplikovaný porod skončil nakonec úspěšně, bylo děťátko umyto a zabaleno do kožešin. Eskymácká miminka samozřejmě neznala kočárek a svět objevovala s hřejivého bezpečí maminčiny speciální kožešinové kapuce. Jméno pak dostávala až několik dní po narození.
Děti bývaly kojené tak dlouho, dokud nebyl na cestě další sourozenec – a pozor, nebylo vůbec důležité, zda dívka nebo kluk! Obě pohlaví byla pro Inuity důležitá a rovnocenná. Komplikace z našeho pohledu nastaly, narodila-li se dvojčata.
V takovém případě se někdy stávalo, že jedno miminko bylo odneseno z iglú ven, neboť péče o dvě miminka by byla v podmínkách zimní Arktidy pro maminku náročná natolik, že by tak ohrozila fungování celé rodiny. To, co se zdá dle našich měřítek jako neobyčejně kruté, bylo pro obyvatele nehostinné a drsné Arktidy pravděpodobně nevyhnutelné.