[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
V roce 1905 vypukla na ruské lodi Potěmkin vzpoura. Spustili ji červi v boršči. Námořníci polévku odmítli i poté, co ji lodní lékař označil za jedlou. Důstojníci vyhrožovali popravami, a tak jich rozčílení námořníci většinu zabili. Jak moc poníženě se museli ti námořníci cítit, když pro ně dosavadní hodnoty ztratily význam… Co všechno pro ně představovalo zkažené maso? A zpráva, že pro ně je dost dobré? Kdyby šlo jen o jídlo, stačilo polévku jednou nejíst - tak, jak to pamětníci znají z proslulých socialistických školních jídelen. Problém tedy zjevně nebyl v červech, ale v emocích, které jídlo dokáže vybudit.
„Ze všech lásek je nejupřímnější ta k jídlu,“ řekl spisovatel G. B. Shaw. Emoce, které jsou s jídlem spojeny, nenajdeme ale na žádném jídelním lístku. Asi proto je tak obtížné dodržovat diety, přestože by vidina zdraví či krásné postavy mohla být dostatečně silnou motivací. Odborná doporučení jsou založená na hodnotách vitaminů, obsahu tuků, cukrů či kalorií. Jenže strava není totéž co jídlo. To znamená mnohem víc - chuť, příjemné prostředí, dobrou společnost. Prostě požitek. Nejznámější německý odborník na výživu doktor Volker Pudel poukazuje na to, že v žebříčku požitků stojí jídlo u našich sousedů za dovolenou, časem stráveným s rodinou a láskou/sexem na čtvrtém místě, u lidí nad 33 let dokonce na místě třetím - před láskou a sexem! Výzkumy u nás se zatím zaměřují na jídlo spíše jen z hlediska jeho složení nebo ekonomické dostupnosti.
Redukovat jídlo na jeho biologickou podstatu znamená opomíjet podstatnou část jeho významu. Jako důkaz, že v souvislosti s jídlem mají rozumové argumenty pramalou váhu, uvádí doktor Pudel překvapivě rychlý návrat Němců k hovězímu masu - ani nemoc šílených krav se na jeho spotřebě dlouhodobě neprojevila. Z propojení emocí a stravování vychází odborník také ve svých návodech na hubnutí - při návalech žravosti doporučuje náhradní požitky - třeba návštěvu kina nebo rovnou rande. Jídlo skutečně aktivuje stejná centra mozku jako hudba, některé drogy či sex. Francouzský zakladatel filozofie o jídle a autor knihy Fyziologie chuti Anthelme Brillat-Savarin se tedy asi moc nemýlil ve svém aforismu, že žena, která ráda jí, má ráda i sex. Psychoterapeutka Petra Pokorná pracovala s klientkou, u které toto vzájemné působení bylo jednoznačné: „Po rozvodu jsem už nechtěla nějakého partnera za každou cenu, a tak jsem měla i období, kdy jsem byla sama. A vždycky jsem přibrala. Teď už vím, že čím míň mám sexu, tím víc jím.“ Petra Pokorná vysvětluje: „Uspokojení jídlem je v lidském životě vývojově starší. Proto se člověk při frustraci v sexu bezděčně vrátí na hlubší úroveň a tam se utěší.“ Existuje ale i jiná souvislost - kdo považuje požitky všeobecně za něco hříšného, bude mít nejspíš problém užít si jak jídlo, tak sex. Nemusí to ovšem platit vždy, doplňuje psychoterapeutka: „Můžeme si představit ovlivnění rodinným prostředím, které těšení se jídlem podporuje, sexualitu ale potlačuje.“
Jenže jídlo je dokonce ještě víc než požitek. Náš přístup k němu se vytváří od raného dětství právě vlivem rodiny a výchovy. Ta formuje jak naše upřednostňování jednotlivých pokrmů, tak celkový vztah k jídlu. Sladká chuť je sice všeobecně preferována už odmalička, přesto studie doktorky Ingrid Kiefer z vídeňské univerzity ukázala, že výchova může její oblibu posílit. Když se dětem po určitém období nabízely limonády s rozdílným obsahem cukru, sáhla víc než polovina dětí, kterým rodiče sladkosti zakazovali, po nejsladší limonádě. Tu nejméně sladkou si nevzalo žádné. Naproti tomu děti, které předtím nebyly ve sladkém omezovány, nepohrdly ani málo sladkou limonádou - rozhodla se pro ni pětina dětí, zatímco pro tu nejsladší třetina. Nicméně poznatek, že absolutní zákazy jen posilují vznik neurotických návyků, není pro psychology ničím novým. Stejně tak známý je důsledek zneužívání potravin jako odměny (když budeš hodný, dostaneš bonbon) nebo trestu (dnes si nezasloužíš nic sladkého).
„Krmení je první a nejdůležitější potřeba dítěte. To, jak je uspokojována, se do dítěte hluboko ukládá - o to více, že dítě nemyslí a nerozlišuje v kategoriích, v jakých jsme zvyklí přemýšlet my dospělí,“ vysvětluje Petra Pokorná. „Jídlo, slast z plného bříška a milující maminka splývají v jeden krásný pocit, a proto bude vztah s matkou, potřeba bezpečí a jídlo navždy propleteno.“ Jídlo může tišit smutek, krátit dlouhou chvíli, uklidňovat při stresu, doprovázet dobrou náladu či podtrhovat slavnostní chvíle. Umí ale dělat dobře i špatně zároveň. Oblíbená utěšitelka čokoláda svým složením skutečně pozitivně ovlivňuje náladu. Když nás ale po jejím spořádání přepadnou výčitky svědomí, může být důsledkem taková frustrace, že nás z ní dostane třeba jen zase další čokoláda.
Jaké aspekty kdo s jídlem spojuje, je tak individuální, že jejich vypátrání může vynést na povrch zajímavé poznatky o fungování rodiny. „U nás doma bylo sladké na příděl. Rozhodovala o něm máma - a to nejen pro nás děti, ale i pro tátu. Ten byl tak poslušný, že ho nikdy ani nenapadlo, aby si sám něco sladkého koupil. Když jsem byla větší, bylo mi trapné, jak se můj otec, kterého bych potřebovala vidět jako chlapa, hlavu rodiny, chodil za mámou ptát, jestli si může vzít ještě bonbon nebo kousek dortu. Nebo když byl vypeskován, že už toho měl dost, jak vylizoval talíř a spokojeně si brumlal ,mně to chutná´. Pro mě samotnou bylo potom jídlo ve vztazích dlouho v podstatě rozhodující. Když chlap vyjedl talíř do poslední kapky omáčky, hned jsem byla přesvědčená, že je to ňouma, škudlil, malý kluk, co poslouchá svou maminku. Naopak, kdo mě pozval na dobrou večeři, byl v mých očích bůh zasluhující odměnu. Věřila jsem, že takový chlap je velkorysý, samostatný, schopný postarat se o mě,“ popisuje své problémy Štěpánka, která skončila na terapii poté, co její bůh začal zvát na večeře svou sekretářku.
„Já vlastně vnímala jídlo jako důkaz přízně nebo trestu. Došlo mi to, když mi můj třináctiletý syn řekl, že vždycky, když mě naštve, přestanu vařit. A to jsem si samozřejmě myslela, že to dělám jinak než máma - sladkosti dětem přece nezakazuju! Prostě jsem chtěla, aby viděly, jak jsem pro ně důležitá. To je síla, já si přes děti vlastně ověřovala, že vůbec něco znamenám! A pak jsem si uvědomila, že před nimi taky nerada mlsám. Nějak jsem měla spojené, že to mámy nedělají - svoji jsem viděla poprvé s čokoládou, když jí bylo šedesát, a docela mě to zaskočilo. Ona si místo sladkého totiž vždycky jen stěžovala, že táta může jíst všechno a netloustne, zatímco ona…“ přemítá Štěpánka nad možností, jestli celé to omezování sladkostí nebyl kromě jiného taky mámin způsob udržet si jakžtakž stabilní váhu. Petra Pokorná připouští, že v takovém případě „jde o tzv. externalizaci konfliktu - když matka hlídá, aby ostatní nemlsali, nemusí se už trápit svou vlastní obrovskou chutí na sladké. Štěpánka kus matčiny provinilosti převzala a naději na rozhřešení jí možná dávají ti muži, kteří ji dobře krmí“.
„Jasně že člověk hodně opakuje, v čem vyrostl. Jenže tohle už se týkalo jenom mě. Když jsem třeba měla pocit, že jsem udělala něco špatně, přestala jsem jíst, a tak mi z hladu bylo ještě hůř. Nebo jsem dřív sladké kupovala jen dětem, a pak je prosila, jestli by mi trochu nedaly,“ dodává Štěpánka s tím, že teď v ní každé nevědomé hladovění vyvolá otázku, za co se trestá, a sladkosti už nakupuje i pro sebe. Terapie odkryla její přesvědčení, že tak hrozná ženská si od sebe nic dobrého nezaslouží. Svou hodnotu byla schopná měřit jen prostřednictvím jídla, které jí dávali druzí. Ať pánové dobrou večeří („ujeté je, že oni sami mě často vlastně vůbec nebavili“) nebo děti, které si sladké dokonce musely odtrhnout od pusy. Existuje snad větší důkaz lásky?! Potřeba takovýchto důkazů naznačuje nedostatečný pocit sebehodnoty.
Kdo se považuje za nedůležitého, nemá motivaci a často ani odvahu starat se o sebe. Osmatřicetiletý právník Jirka to zažil na vlastní žaludek: „Vždycky jsem byl zvyklý, že se mi o jídlo starala žena. Nejdřív máma, pak manželka. Když jsem byl někde na služební cestě, koupil jsem si deset deka vlašáku a jeden rohlík a měl jsem pocit, že jsem se odvázal. Vydávat peníze za jídlo mi přišlo divné -jako bych je vyhazoval z okna. Pak se ale žena se mnou rozvedla a poprvé v životě mi jídlo nikdo nekupoval. Něco jsem samozřejmě jíst musel, z nákupu jsem se ale většinou vrátil jen s chlebem a vajíčky. Dopřát si něco lepšího jsem prostě neuměl, tak jsem se vždycky těšil aspoň na služební obědy. Pak jsem si našel přítelkyni (teda spíš ona mě) a jen zíral, jak si ona užívá - po obědě zákusek, večer vínko, o víkendu kavárna s kámoškami… Začal jsem to zkoušet taky. Byl to sice pokaždé boj sám se sebou, nakonec jsem si ale fakt srovnal, že peníze utracené za něco, co mi dělá dobře, přece nejsou vyhozené. Proč bych neměl mít právo dělat si radost?“
Kromě ryze osobních existují i společenské funkce jídla. Každá kultura má své stravovací zvyklosti, které mají různý symbolický význam. Kdo jedl za minulého režimu uherák, měl pocit, že je něco víc. Dnes to člověk někam dotáhl, když může poklábosit o tom, kde mají nejlepší ústřice. Také kaviár je téměř synonymem blahobytu. Pokud si ho navíc dáme v nějaké „in“ restauraci, pak to znamená nejen, že na to máme, ale i že se stýkáme s těmi správnými lidmi. Chceme-li s nimi ovšem držet krok, musíme vyvinout určité úsilí. Třeba znát dobré ročníky vín, umět pohovořit o jeho barvě, po ochutnání ho se znaleckým mlčením převalovat na jazyku. Doby socialismu byly v tomto směru mnohem pohodlnější: pojmem bylo už pouhé označení vína „francouzské“. Na své hvězdné časy dnes nostalgicky vzpomíná leckterý vekslák stylem: „Na dýze jsem postavil na bar dvoulitrovku od koly (ano - od koly, ne s kolou!) a byl jsem king.“
Identifikovat se s okolím lze jednoduše akceptováním jeho zvyklostí - v Itálii asi vzbudím méně pozornosti, když si dám pizzu, než kdybych chtěla vepřo knedlo zelo. Ale i doma slouží jídlo (a pití) jako znak příslušnosti k určité skupině - všichni známe neodbytné „dej si s náma panáka, netrhej partu“. Lidé kolem nás ovlivňují také množství spořádaného jídla: v přítomnosti další osoby toho sníme o třetinu více, se dvěma lidmi skoro o polovinu a tak stále dál. Se sedmi společníky pak zkonzumujeme téměř dvakrát tolik, jak popisuje výsledky pokusů Ingrid Kiefer.
Jestli se jídlem chceme vůči okolí vyhraňovat, nebo naopak do něj začleňovat, záleží na naší osobnosti. Že její formování může být důležité i z politického hlediska, lze vyvodit z výzkumu u dvou kmenů indiánů, který připomíná Petra Pokorná: „Kmen známých válečníků dával svým dětem jídlo, kdykoli chtěly, a z dětí tam rostly sebevědomé osobnosti. Oproti tomu musela miminka pastevců a sběračů vždy čekat, až matka skončí svou práci na poli. Celý kmen se vyznačoval skromností, bázlivostí a ochotou podrobit se. Není asi náhodou, že se v době rozkvětu totalitních režimů v poválečné Evropě razila rádoby racionální metoda krmení dětí v pravidelných intervalech, zatímco individualistická Amerika považovala už tehdy za správné krmit dítě tak, jak ono samo vyžaduje.“
Jak jsme byli před lety odkojeni, už dnes nezměníme. Pro koho ale jídlo znamená problém, má mnohem větší šanci vyřešit ho pochopením mechanismů, které s ním spojuje, než zkoušením nejrůznějších diet. Každé nedodržení jídelníčku si totiž nejistý člověk často vyloží jenom jako další důkaz své neschopnosti, a tím ještě více podkopává své sebevědomí. Otázka, proč by se měl vlastně snažit, když stejně za mnoho nestojí, vůbec nic neřeší. Naznačuje ovšem, jak podstatná a motivující je důvěra ve vlastní hodnotu.