Vlastnosti superhrdinů

Už jsem si zvykl, že moje žena obdivně sleduje svaly Brada Pitta a vzdychá nad jeho fotkami v bulváru, ale to, že budu nulou i v očích svých dětí, to tedy překousávám těžko.

Moje dětičky mě totiž začaly před poměrně krátkým časem porovnávat se svými superhrdiny, a jak jsem dopadl? Dost špatně. Nejprve se mě moje dcera zeptala, jestli umím dělat největší nesmysly jako František z Kouzelné školky.

Když jsem jí vysvětlil, že bych musel bydlet ve Famfárii, abych dokázal věci jako on, dcera mě sjela nepříjemným pohledem a nepřirozeně dospělým hlasem řekla: „Tak to máš tedy smůlu, že jsi úplně obyčejný.“

Ano, mám a přiznávám, že jsem naprosto normální. Do práce chodím pravidelně už dost let. Mám rád líné soboty, procházky spojené s dobrou kávou, nesnáším extrémní sporty (bojím se, že bych při paraglidingu například zabil svým dětem tatínka – tak jsem zodpovědný).

Výlety si plánuji s několikadenním předstihem a v autě vozím nejen navigaci, ale i mapu tištěnou, kdyby elektronika selhala. Kouzlo na to, jak se přemístit z jednoho místa na druhé, nemám, tajemný lektvar připravit nedokážu, respekt taky nemám, a Gargamel je mi k smíchu, zatočit s ním jako taťka Šmoula bych nedokázal.

Do krajnosti

Dětem by se měla zakázat televize. Kromě toho, že v pravidelných intervalech vyžadují něco, co viděly v reklamním bloku před večerníčkem, dost často mě a moji ženu srovnávají se svými oblíbenými hrdiny.

Ještě jsem vydýchal, když mi řekly, že jsem Oggy a ony Škodíci, a týden se podle toho chovaly. Nástrahy byly na každém kroku a já jsem dodnes rád, že jsem přežil nejen já, ale i holky a naše domácnost.

Nezřídka se mi stalo, že na mě číhaly v temné chodbě, polily mě sirupem, který se na naší podlaze změnil v klouzavě lepkavou hmotu, a pak s pištěním odběhly, abych je nepotrestal. Jenže jak jsem padal, málem jsem je nohama ve vzduchu nakopl. Taky cesta ze schodů plná jablíček od dědečka je docela adrenalin. Tedy obzvlášť když máte zhasnuto a žijete v domnění, že jablka jsou na lísce pod schody. Jsem drsný otec. Holky jsem seřval, myslím, že na tři doby, a pár dní byl klid. Pak se ale objevil někdo jiný. Rin Tin Ťulpas.

Ne, že by holky srovnávaly jeho IQ s tím mým, ale jak si svého oblíbeného hrdinu sjížděly pořád dokola, přiblblá hudba, která krátké skeče doprovází, se mi do hlavy zaryla natolik, že jsem si ji zpíval v práci na záchodě, na poradě vedení, dokonce i v nákupním centru. No, vypadal jsem jako blázen, šéf si mě zavolal, aby se zeptal, jestli jsem v pořádku a zda si po náročné fúzi naší společnosti s tou druhou nepotřebuji odpočinout. Já ne, ale naše DVD ano.

Veřejné nebezpečí

Taky se mi stalo, že jsem byl s holkami na procházce, a když se jich na něco zeptala naše sousedka, kterou jsme v oboře náhodou potkali, moje chytré dcerky odvětily: „Zeptejte se taťky Šmouly, ten ví všechno. Že je to tak, tatínku…“

Sousedka se na mě podívala a jakoby nechápavě se zeptala: „Kdo?“ Přitom se na mě smála očima a já vím, že prostě jen chtěla slyšet mou definitivní potupu. Jsem taťka. Kdyby aspoň moje Šmoulinka doma měla dlouhé blond vlasy. Ale to ne, tolik respektu zase nemám a moje smečka modrých nezbedů si dělá absolutně, co chce… Kromě toho jsem se na obědě v restauraci dozvěděl, že v tomto okamžiku nesmí nikdo v celé restauraci jíst sýr. „Protože jinak vám ho tatínek spapá,“ vysvětlily holčičky na celou místnost. „Víte, on vidí sýr a začne se chovat tak nějak divně,“ pokračovaly hlasitě a já si všiml, že někteří hosté se na mě poměrně podezřívavě koukají. Ne, nevrhl jsem se jim po sýru, k jídlu jsem si dal maso, ale to, že by mě někdo považoval za normálního člověka, si myslet nemohu. Koneckonců, moje starší dcera na mě během jídla zasyčela tak, že to opět slyšela celá místnost: „Ty seš ale krysa prožraná…“ Cele v duchu hry, kterou právě s mladší dcerou hrály. Jenže to, že jsme Rychlá rota na výpravě, jsem věděl pouze já a moje děti. Ne tak už kolemsedící, ti se jen divili, co že si to ke mně sotva odrostlé batole dovolí.

Zahradní párty

Mám toho dost, s dětmi nikam chodit nebudu. Tedy ven ano, mezi lidi nikoli.
Vyhnal jsem je tedy venčit na zahradu. Holky si hrály a já měl pocit, jak jsem vyzrál na nepříjemné období jejich vývoje. Nebudou mi dělat ostudu, to je paráda, myslel jsem si, opřen o pergolu během doby, kdy jsem je sledoval. Jak to dopadlo? Holky si s míčem hrály tak urputně, že přehodily metr a půl vysoký plot, oddělující naši upravenou zahradu od lesní divočiny. Začaly pištět a já věděl, že jim balon budu muset podat. Když jsem chtěl vyjít brankou ven a obejít zahradu až k balonu, spustily povyk, že Leonardo by nic takového neudělal, a jestli jsem srabík, že už nikdy ninja nebudu. Co myslíte, jako správný chlap jsem se nechal vyhecovat a rozhodl se ke skoku. Jak jsem dopadl? Tvrdě. A na zem. Navíc jsem si roztrhl kalhoty o kus drátu, který ze strany divočiny nechal nějaký nezodpovědný řemeslník nebo líný Čech, kterému se s odpadem nechtělo na skládku či do sběrného dvora. A to jsem měl na sobě kalhoty nové a drahé. Jak jsem se tam válel a ryl obličejem v hlíně, hádejte, kdo se objevil na zahradě vedle našeho domu? Sousedka, která byla svědkem mé potupy na procházce a která si vychutnávala pohled na mě i teď. Dokonce se sladce otázala, jestli nepotřebuju pomoct. Ne, všechno zvládnu sám. Své dcery vlastnoručně uškrtím nebo je naučím sledovat filmy, ze kterých si mohou vybírat své hrdiny. Chtěl bych být Conanem, Clarksonem nebo Bournem. Těm se nikdo nesměje, život mají plný zábavy, a hlavně – nemají děti :-)

P. S.: Ale abych si jen nestěžoval, moje dcery nejsou zase až takové záškodnice. Dokonce je jim jasné, co by jejich tatínek chtěl slyšet. Ony, potvory, vědí i to, co slyšet nechce, ale odhadují, jestli to snesu, nebo ne, a podezřívám je také z toho, že si na mně testují, kolik toho chlap vlastně unese. Nejspíš proto, aby byly připravené na své budoucí vztahy, které je za pár let čekají. Aby podle náznaků poznaly, že už přestřelily, nebo že si ještě mohou dovolit zarýt nehet či podpatek více do břicha právě skoleného samce (nebo trubce?). Takže když si mě holčičky takto pilně testovaly a vycítily, že toho začínám mít až nad hlavu, najednou se jakoby zklidnily a ta nejstarší, která už viděla i jiné pohádky než Šmouly a Rychlou rotu, se na mě usmála a povídá: „Tati, to víš, že si z tebe děláme legraci. To nemůžeš brát tak vážně. Prosím tě, vždyť ty jsi náš Superman…“

I když Clarka Kenta moc rád nemám, tohle potěší. Holky moje, šimrejte mi moje ego častěji, prosím.

Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Maminka.