Maminka.czZdraví

Vlčí hlad

Veronika Kavenská 6.  1.  2010
Ranní hladovka, lehký oběd, večerní záchvat přejídání. Výčitky a pocity méněcennosti: „Už zase. Zítra radši nebudu jíst vůbec.“ Druhý den se situace opakuje. Lednička je magnet, kterému se nedá odolat. Tak vypadá ve zkratce život s poruchou příjmu potravy zvanou záchvatovité přejídání.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Mám problémy s jídlem od doby, co jsem na mateřské,“ vypráví osmadvacetiletá Lýdie. „Nikdy jsem nebyla žádný ideál, ale teď už se mi moje postava vážně hnusí. Při výšce 167 centimetrů vážím přes sedmdesát kilo. Vím, že za to může moje přejídání. Když uložím malou Sáru v poledne do postýlky, jsem sama v celým domě a je mi smutno. Nemám co dělat, s kým si povídat a právě v tu dobu začnu bagrovat špajz. Hážu do sebe, co mi přijde pod ruku, klidně sním na posezení i bochník chleba, vánočku nebo sáček instantního kakaa. Skončím, až když nemůžu nebo se mi udělá blbě. Je to na jednu stranu nechutný a dost tím trpím, na druhou stranu mě to vzrušuje. Nikdo mě nevidí, je to moje velký tajemství,“ říká.

Podobné stavy jako Lýdie zažívá pět až deset procent mladých žen. Ne že by se chorobně nepřejídali i muži, ale osmdesát pět procent obětí této poruchy tvoří něžnější pohlaví. Tyto statistiky ale nejsou tak úplně přesné, někdy je totiž těžké rozeznat hranici mezi „normálním“ přejedením a poruchou příjmu potravy. Alespoň jeden záchvat přejedení totiž zažilo sedmdesát procent z nás. Záchvatovité přejídání je daleko závažnější problém než obyčejný „stravovací úlet“, jakým je třeba svatba nebo oslava narozenin. Jedná se o stav déletrvající nekontrolované konzumace většího množství potravin, kdy dotyčný ztrácí kontrolu a nedokáže přestat jíst. Obvykle jídlo přímo hltá a zastaví ho až nepříjemné bolení břicha. V tu dobu se už cítí přecpaný a často si vyčítá, co provedl.

„Když jsem skončila, vždycky jsem se pak nenáviděla,“ svěřuje se čtyřicetiletá bankovní úřednice Věra. „Připadala jsem si jako nacpaný žok a měla křeče v žaludku. Musela jsem si jít aspoň na hodinu lehnout, abych pak mohla vůbec fungovat. Bylo mi hrozně.“ Jinou variantou záchvatovitého přejídání trpí lidé, kteří jedí velké porce jídla nebo jedí hodně často. U nich není porucha tolik patrná. Společný oběma případům je ale fakt, že jejich vztah k jídlu neurčuje hlad, chuť nebo potěšení z gurmánského zážitku, ale je řízen vědomými či skrytými pocity úzkosti, frustrace, hněvu nebo strachu. „Někteří si ani během záchvatu jídlo nevychutnají. Přejídají u se dokonce jídlem, které normálně nemají rádi. Jedí třeba konzervované vepřové s fazolemi nebo směs na pečení v prášku. Jdou z jedné restaurace do druhé a v každé si dají úplné menu o třech chodech.

Jedí celé dorty a koláče nebo litry zmrzliny a jídlo přitom do sebe házejí, jak to jen jde nejrychleji, a vůbec nevnímají jeho chuť,“ vysvětlují odborníci Michael Maloney a Rachel Kranz. Další charakteristikou pro záchvatovité přejídání, ale i poruchy příjmu potravy obecně, je nadměrné zabývání se jídlem. Celý den se točí kolem jídla. Jak správně jíst, jíst či nejíst, co jíst, kdy bude jídlo. „Mám den rozdělený podle jídla. Už při usínání se těším na snídani. Od snídaně zase odpočítávám čas do oběda a tak dále. Pořád myslím jen na to, kdy budu zase jíst a co si dám. Vím, že je to trochu šílený, ale ty myšlenky jsou silnější než já a vyžadují si většinu mé pozornosti,“ vypráví dvaadvacetiletá studentka Bára.

S jídlem je u lidí trpících záchvatovitým přejídáním také spojena většina výrazných pocitů – strach, úzkost, vztek, opuštění, výčitky, hanba, pocity méněcennosti. Tyto pocity často záchvat přejídání vyvolají a přecpání pak zase vyvolává je. Vzniká tak bludný kruh, který jde protnout velmi obtížně. „Přecpaný žaludek není až tak strašlivá záležitost – pokud je hříšníkem muž nebo dítě. Pokud se ale žena – říkejme jí tady Eva – přejí, začne si dělat starosti: že by mohla přibrat nebo že se už vůbec nedokáže ovládat,“ popisuje psycholožka Renate Göckel, která již více než dvacet let pracuje s ženami trpícími poruchami příjmu potravy. „Tyhle myšlenky vedou u Evy rychle k pocitům viny a předsevzetím, že se hned od zítřka v jídle omezí. Ale zítřek s sebou přinese další neodolatelné dobroty a Eva jim znovu podlehne. Tak se roztočí nekonečná spirála z frustrujících pocitů viny a „správných“ předsevzetí. Když se jednou v našem mozku spojí jakýkoli příjem potravy s pocity viny, tak to znamená, že už se k nám porucha příjmu potravy nepozorovaně připlížila a číhá na nás těsně za našimi zády.“ Aby bylo možné označit poruchu za záchvatovité přejídání, musí být splněno ještě kritérium pravidelného opakování minimálně dvakrát za týden po dobu šesti měsíců.

Co stojí za vlčím hladem

Záchvaty přejídání bývají obvykle vyvolány podobnými mechanismy. První velkou skupinu tvoří špatné stravovací návyky. Necháváte si mezi jídly dlouhé pauzy delší než tři hodiny? Nebo si dokonce myslíte, že každé vynechané jídlo je příjemný bonus pro vaši postavu? Pak jste nejlepší adept na záchvat přejídání. Výrazný pokles cukrů v krvi totiž tyto záchvaty přímo vyvolává. Zejména pokud jíte rádi sladkosti, cukr, bílé pečivo nebo kofein, riskujete, že se u vás rozvine takzvaná hypoglykemie. „Hypoglykemie je v určitém smyslu opakem diabetu. Diabetik nedokáže vyprodukovat dostatečné množství inzulinu, potřebné ke zpracování krevního cukru.

U hypoglykemie je produkce inzulinu nadměrná. Krevní cukr je proto zpracováván rychleji než u ostatních lidí a jeho hladina se tak dostává mnohem dříve na nepříjemně nízkou hodnotu. Pokud člověk trpící hypoglykemií nejí třeba jenom několik hodin, může reagovat velmi dramaticky – jako by hladověl celé dny. Objevuje se intenzivní pocit hladu, zmatenost, ztráta paměti, neschopnost se soustředit, nervozita, úzkost, deprese, skleslost, zoufalství, někdy bolesti hlavy a jiné fyzické obtíže,“ popisují Michael Maloney a Rachel Kranz. Na jídlech obsahujících cukr a škrob dokonce vzniká fyzická závislost. Poskytnou totiž rychlé uspokojení, ale vzhledem k tomu, že nemají žádnou nebo jen minimální výživovou hodnotu, člověk se brzy po jejich konzumaci cítí neuspokojený a vrátí se k záchvatovitému přejídání. A tak to jde stále dokola.

S jídelními návyky také souvisí další možný důvod přejídání – nedostatek živin. Nezpozorovali jste u sebe, že se vaše gurmánské touhy někdy točí kolem ořechů, někdy máte chuť na tvarohový dort a jindy byste zase snědli pořádnou flákotu masa? Tělo opravdu může vyslat nutkavou touhu jíst určitou potravinu, pokud mu chybí nějaký vitamin nebo minerální látka. Známý je pokus, který probíhal v jedné nemocnici v Clevelandu v roce 1926. Miminka ve věku kolem jednoho roku si měla sama vybírat jídlo z široké nabídky živočišných a rostlinných potravin jako mléko, ovoce, zelenina, vajíčka, obiloviny nebo různé druhy masa. Pokus trval jeden rok. Veškerá konzumace byla pečlivě zaznamenaná a byl vypočítán příjem živin. A výsledek? Strava, kterou si miminka intuitivně sama vybírala, podporovala optimálně jejich růst, tělesný vývoj i dobrou náladu.

Našemu tělu je tedy možné důvěřovat. Často ví nejlépe, co zrovna potřebuje. Podle Michaela Maloneyho a Rachel Kranz můžou být viníkem stojícím za přejídáním i alergie na některé složky potravin: „Tyto alergie na potraviny se neprojevují obvyklým způsobem – kašlem, kýcháním nebo kopřivkou. Místo toho vyvolávají podobný cyklus nepřekonatelné touhy následované prudkým poklesem jako v případě cukru nebo kofeinu. Alergie na pšeničnou mouku, mléčné výrobky nebo některé jiné potraviny může postiženého člověka často vést ke konzumaci obrovského množství právě té potraviny, se kterou se organismus nedokáže vyrovnat. Podobné touhy a alergie mohou být faktorem vysvětlujícím některé případy záchvatovitého přejídání.“

Je to v hlavě

Další skupina spouštěčů přejídání má společný název „naše hlava“. Mnoho z nás má tendenci řešit své psychické nebo vztahové problémy právě jídlem. „Když mě někdo naštve, musím si jít dát něco sladkého, abych se trochu uklidnila,“ vypráví čtyřicetiletá Lenka. Možná ani vám není cizí spojování významných momentů s hodováním. Je to součást naší společnosti. Hostina na svatbě, dort k narozeninám, večeře na oslavu radostné události. Nemůžeme se pak divit, že pak někoho schvátí silná touha jít se nacpat, kdykoli zažívá silné pocity. Mnohé ženy se svěřují s tím, že se zacpáváním pusy jídlem současně umlčují pocity, které by nebylo vhodné projevovat nahlas, jako naštvání, hněv nebo bezmoc. „Moje tchyně je pěkná semetrika,“ říká třicetiletá učitelka Jarka.

„Kdykoli jsme u ní na návštěvě, poučuje nás, jak bychom měli žít, shazuje naše děti, že prý neumí to, co děti našeho švagra, a taky se naváží do mě. Že nevařím manželovi obědy do práce, že nešiju a nepletu, že utrácím moc peněz za nákupy, vždycky si nějaké pěkné téma najde. Já jen tiše sedím a držím jazyk za zuby, jinak bych jí totiž dala záminku pustit se do mě ještě víc. Když pak přijdu domů, běžím přímo k ledničce, jako by mi to jídlo, co do sebe nacpu, poskytlo zadostiučinění a trochu mě uklidnilo.“ Naše hlava může mít na svědomí i jiný druh potíží. Štve nás, že naše postava není ideální, a proto vyhlásíme velkou dietu. Ta má ovšem často na svědomí právě opačnou reakci, než bychom čekali. Strach z hladovění a přehnané nároky často paradoxně vedou k tomu, že dotyčná osoba zaútočí na kalorické bomby v ještě větší míře než předtím. Možná to znáte, zakázané ovoce nejvíc chutná, a pokud vím, že je čokoláda navždy tabu, je dost pravděpodobné, že právě k ní se od té chvíle budou upínat moje touhy a představy.

Proč se nepřejídat

Záchvatovité přejídání má kromě nepříjemných psychických pocitů i závažnější důsledky. Plnost často vede k potížím s dýcháním, protože roztažený žaludek tlačí vzhůru na bránici, a tím dýchání překáží. Vzácně může dojít i k poškození stěny žaludku nebo dokonce k jeho protržení. Lidé, kteří se přejídají, trpí často zažívacími problémy, jako jsou zácpy, průjmy, plynatost nebo bolesti žaludku.

Tou nejčastější zdravotní obtíží bývá ale obezita, tedy hmotnost alespoň o dvacet pět procent vyšší, než je normální tělesná váha. Ta pak negativně ovlivňuje srdce, krevní oběh, tlak nebo pohyblivost. I proto je dobré vyhlásit přejídání válku nebo ještě lépe – podrobně se s ním seznámit a slušně ho nasměrovat někam pěkně daleko od sebe. A to nejlépe pod dohledem odborníka, který se postará o to, abyste se svého nezdravého návyku zbavili jednou provždy.


ŠEST KROKŮ SVÉPOMOCNÉHO PLÁNU

  • 1. POZORNĚ SE MONITORUJTE. Udělejte si co nejpodrobnější představu o svých jídelních návycích. Sledujte se, zapisujte, co všechno jíte, a později analyzujte.
  • 2. VYPRACUJTE JÍDELNÍ PLÁN. Sestavte si rozumný jídelníček a pokuste se ho dodržovat. Vezměte v potaz kritické momenty, kdy na vás v minulosti dopadal vlčí hlad. Nenechávejte velké prodlevy mezi jednotlivými jídly, maximálně 2–3 hodiny. Pokuste se jíst pouze na jednom nebo dvou vymezených místech. Nikdy nejezte jídla, která jste si předem nenaplánovali. Naučte se odmítat všechny „zdvořilé“ nabídky jídla, které nechcete.
  • 3. NAUČTE SE ZASÁHNOUT. Zjistěte, co vás vede k záchvatům přejídání a čemu se tedy musíte vyhýbat, abyste jim předešli. Pokud vás záchvat přece jen přepadne, zamyslete se nejprve nad tím, na jakém jídle byste si skutečně pochutnali. Obstarejte si ho v rozumném množství a snězte ho, co nejpomaleji to dokážete. Soustřeďte se na jeho chuť a konzistenci. Ničím se přitom nerozptylujte. Až dojíte, odejděte od stolu nebo z místnosti.
  • 4. ŘEŠTE PROBLÉMY. Zjistěte, co stojí za vašimi problémy s jídlem, a pojmenujte to. Naučte se tyto problémy zvládat jiným způsobem než přejídáním. Pokud jste napjatí nebo nervózní, dopřejte si malou oddychovou pauzu, než se pustíte do jídla.
  • 5. SKONČETE S NESMYSLNÝMI DIETAMI. Nezakazujte si zbytečně jídla, která máte rádi, ale rozumně je začleňte do svého pečlivě plánovaného jídelníčku. Zapomeňte na výčitky svědomí, ať sníte cokoli a v jakémkoli množství, ty ničemu nepomůžou.
  • 6. ZMĚŇTE SVŮJ ZPŮSOB MYŠLENÍ. Identifikujte postoje a názory, o kterých se domníváte, že stojí za vašimi obtížemi s jídlem. Pokuste se je pomalu a postupně změnit.

PŘÍZNAKY ZÁCHVATOVITÉHO PŘEJÍDÁNÍ

  • tajně nakupuje a konzumuje jídlo
  • je zahanbený, pokud je spatřen při jídle
  • proklamuje dodržování přísné diety, přičemž zůstává stále značně obézní
  • konzumuje neobvykle velké množství jídla, například celé dorty nebo více chodů najednou
  • neustále jí, denně víc než tři hlavní jídla a svačiny
  • často jí i tehdy, když už je úplně plný
  • reaguje jídlem na špatné i dobré zprávy
  • jí, když se nudí, když je nervózní, frustrovaný, rozzlobený nebo osamělý
  • celý svůj denní program si plánuje podle jídla, případně si ho plánuje jako vyhýbání se jídlu
  • má přátele, se kterými ho spojují jenom společné aktivity související s jídlem
  • má zvláštní rituály, které se týkají potravin a jídla
  • bojí se zůstat sám s jídlem
  • má silné pocity viny a zahanbení ve vztahu k potravinám a jídlu
  • střídá období těžkého přejídání s obdobím přísné diety
  • neustále se bojí, že bude tlustý

M. Maloney a R. Kranz: O poruchách příjmu potravy


MŮJ ŽIVOT SE...ZÁCHVATOVITÝM PŘEJÍDÁNÍM

Jarce je jednatřicet roků. Její váha 85 kilogramů při výšce 157 centimetrů má do ideálu hodně daleko, pořád jí dělá velké starosti. S malými přestávkami se už od puberty neúspěšně pokouší zhubnout. Klacky pod nohy jí ale bohužel hází opakované záchvaty přejídání.

Jak vlastně vaše záchvaty přejídání vypadají?

Naštěstí nejsou moc časté, ale zase stojí pořádně za to. Stávají se mi tak jednou dvakrát za týden a většinou začínají tím, že ujedu ze svého doporučeného dietního plánu. Třeba před pár dny jsem si dovolila vzít si u kamarádky ke kafi nabídnutou buchtu. Pak mě ale cestou domů přepadly děsné výčitky. Zase jsem to nezvládla. Jsem nula. Ve výlohách jsem viděla svou špekatou postavu a propadla zoufalství. Tohle stejně nemá cenu. Nikdy nezhubnu, běželo mi dokola hlavou. Šla jsem do obchodu a koupila si jednu čokoládovou tyčinku. Snědla jsem ji dřív, než jsem stihla vyjít ven, a tak jsem tam hned běžela znovu. Koupila jsem si dvě balení sušenek, čokoládu, pár koblih a navrch velký nanuk. Asi mi nebudete věřit, ale všechno jsem to měla za půl hodiny v sobě.

A co přesně se s vámi děje po takovém záchvatu?

Obvykle je mi nejdřív pěkně blbě. Až to mě totiž probere a zastaví – velké křeče v žaludku. Musím si někam sednout nebo ještě lépe lehnout a čekat. Občas i zvracím, ale ne že bych to nějak sama vyhledávala. To jen, když to tělo nezvládne a přijde to samo. S fyzickou bolestí se pak vynoří i ten malý kritik v mojí hlavě. Co jsi to zase udělala? Cítíš, jak si ubližuješ? Jsi ubožák. Nemáš žádnou vůli. Zase jsi selhala.Většinou se pak pěkně stydím a taky se bojím, jestli mě nikdo neviděl. Co by si o mně řekli? Takovej soudek a ještě se láduje.

A ví o vašich problémech někdo z rodiny nebo ze známých?

Jenom ti, co se mnou žijí, tedy manžel a naše dvě děti. Můj muž mi to pořád vyčítá a předhazuje mi, že jsem slaboch a nenažranec. Já to vím, ale jeho řeči mi rozhodně nepomůžou. Spíš naopak. Kolikrát se po jeho přednášce běžím pěkně potajmu nacpat. Vím, že tím škodím jen sama sobě, ale připadám si tak trapně, když mě takhle shazuje, že se pak potřebuju uklidnit. Asi bych se měla jít někam léčit, protože mě to už děsně vyčerpává.

Témata: Zdraví, Časopis Moje psychologie, Vlčí, Minerální látka, Pravidelné opakování, Cleveland, Oslava narozenin, Rozumné množství, Výrazný pokles, Hlad, Dietní plán, Hodování, Tělesná váha, Lýdie, Hostina, Výloha, Výrazný pocit, Úřednice, Bludný kruh, Prudký pokles, Vlčí hlad, Obvyklý způsob, Zdraví na Heureka.cz