[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když se naše Eliška rozhodla přijít na svět, byl jsem zrovna na kurtu a sváděl s kamarádem velkou tenisovou bitvu. Vtom mi zazvonil telefon a náš porodník a rodinný přítel Antonín Pařízek mi oznámil, že v poledne na „to“ půjdeme.
Nezdály se mu srdeční ozvy miminka, a tak se rozhodl pro císařský řez. Zápas jsem tedy kontumačně prohrál, ale na sál jsem přišel včas. Drželi jsme se s mojí Kateřinou za ruce a čekali za plentou. Naštěstí vše dopadlo dobře a máme tu nejúžasnější holčičku na světě.
Asi neřeknu nic převratného, ale měl jsem nepopsatelný pocit štěstí, slzy v očích a neskutečný příval pozitivních emocí. Utíkal jsem za sestřičkami, abych viděl Elišku na váze a zabalil si ji, a pak už jsem ji hrdě nesl mamince. Dodnes máme na ledničce úplně první fotografi i nás tří na porodním sále. Na tom snímku je všechno, co dává životu smysl…
Myslím, že podíl mužů na péči o miminko je v každé rodině jiný, a to je dobře. Já sám jsem se do některých aktivit zapojoval a stále zapojuji velmi rád a dobrovolně. Teda až na to kojení.
Jsme ve vaně s Eliškou oba a koupelna pak podle toho taky vypadá :-) Přísný táta nejsem, ale zatím to naštěstí není až tak potřeba. Většinou povolím já a moje manželka má pravdu, že to není vždycky úplně ku prospěchu věci. Ale slibuju, že na sobě budu pracovat a budu tvrdý a neoblomný otec. Aspoň občas… Spíš bych se ale popsal jako táta Měkouš.
Je těžké vzdorovat, když se na vás podívají ta kouzelná velká kukadla a jejich majitelka řekne: „Tatínku můj, prosím…“ Eliška to se mnou prostě už umí. Jako každá tříletá holčička si hraje s panenkami a kočárky, spolu pak stavíme bunkry a domečky, hrajeme hry, házíme si na zahradě s míčem a houpeme se... Jejím největším koníčkem je ovšem oblékání.
Během ranního vybírání je schopná se i desetkrát převléct. Takže máme doma modelku a módní návrhářku v jedné osobě. Po mně ale zdědila výřečnost. Jako by se ráno zmáčkl kouzelný čudlík a Eliška začíná mluvit. Pak mluví bez přestávky celý den a kolem deváté desáté večer někdo čudlík naštěstí vypíná a Eliška usíná. Ale jinak je nabitá tak, jako by průběžně popíjela nějaký speciální energetický nápoj. Přes den vlastně skoro nikdy nespala a nespí a pořád něco vymýšlí. Možná bude kreativní producentkou anebo slavnou spisovatelkou.
Stačí třeba poprosit „řekni něco anglicky“ a ona plynule hovoří, angličtina to ovšem rozhodně není. Jen její jistá napodobenina. Tahle hra na neexistující slova je vůbec naše velmi oblíbená. Já ji vlastně taky občas hraju. A to mi bylo letos čtyřicet…
Měl jsem hodně náročný rok, a tak jsem se rozhodl o prázdninách s rodinou dost odpočívat a cestovat. Byli jsme u moře v Turecku, pak s přáteli v Toskánsku a potom ještě u mámy ve Švédsku, která tam žije už skoro čtyři roky. Málem jsem ji rozbrečel, když jsem přiznal, že si ze svého dětství skoro nic nepamatuji. Svedl jsem to na svůj malý mozek, který díky novým zážitkům a informacím vytlačuje ty staré. Byla to nadsázka, ale jen do určité míry... Jinak se nemám moc čím inspirovat a razím svoji vlastní cestu táty Měkouše.
Teď mě ale přece jen napadla jedna vzpomínka z dětství: To chtěla máma dát bráchovi výchovný pohlavek, on uhnul a máma si zlomila ruku. Pak u doktora říkala, že hrála volejbal...
I když ona taky občas dává k dobru jednu historku, ze které nemám moc radost zase já… Prý když jsem byl malý Vojtíšek, tak jsem se občas počural. Nicméně jsem byl tak „vyčuraný“, že jsem si dal kalhotky od pyžama na topení a vždycky jsem mámě ráno řekl, že jsem se zpotil. Elišce jsem tuhle historku pro jistotu ještě nevyprávěl :-)
U nás doma vyhrává rázná ústní dohoda, ale nic není jednoznačné. Myslím, že u některých hodně temperamentních a méně zvladatelných dětí nějaký ten výchovný políček není na škodu.
Být tátou, to je prostě ten největší dar, který jsem mohl dostat. Kdybych to věděl dřív, tak už mám pět dětí :-) Eliščino narození mi absolutně změnilo priority. Zvolnil jsem a uvědomil si ještě víc, že žijeme jenom jednou. Nic nenahradí hodiny strávené s rodinou.
Eliška nám ukázala, že jsme mnohdy řešili naprosté hlouposti a věnovali úsilí věcem, které vlastně vůbec ke šťastnému životu nepotřebujeme. Teď se všechno točí kolem ní. Děláme spolu vlastně všechno, snažíme se ji brát s sebou skoro všude. Maminka mé manželky je ještě v plném pracovním procesu a moje maminka zase žije ve Švédsku, takže varianta hlídacích babiček nám malinko odpadá, ale dědečkové občas pomohou. Každopádně to zatím zvládáme vlastními silami.
Od září Eliška začala docházet do soukromé školky, která má speciální výuku angličtiny a další bonusy. Ale myslím, že bude spokojená. Moc rád vzpomínám na naši svatbu, kterou jsme si mohli užít ve třech. Eliška měla krásné bílé šatičky a během oslavy spokojeně usnula v kočárku. Když mě poprvé viděla v televizi, nejdřív byla u vytržení a pořád prý vykřikovala: táta, táta. Teď už ji to moc nezajímá. Přesto mi pořád říká, abych si vzal zelenou kravatu. A zrovna zelenou mi naše skvělé kostymérky ještě nikdy nedaly! Asi je o to poprosím, ať to mám doma dobrý.
Každopádně extrovert je jednoznačně. Pokud by ji práce v televizi lákala, měl bych samozřejmě radost. Budu ji podporovat v čemkoli, co bude mít smysl a udělá ji to šťastnou.
Sedím ve wimbledonské lóži a na centrální dvorec přichází k finálovému utkání ženské dvouhry Eliška Bernatská... Nicméně, když bude prodávat květiny, bude šít šaty nebo bude letuškou, prostě když bude spokojená a šťastná, budu spokojený a šťastný i já. Nutit ji do ničeho rozhodně nechceme.
Byl bych rád, kdyby byla v životě šťastná, usměvavá a zdravá. Vždycky jsem chtěl syna, dnes mám ale pocit, že bych raději dvě nebo klidně tři holčičky. Tak uvidíme :-)