[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Kam se prý poděli elegáni, kteří věděli, že když vejde do místnosti dáma, mají se postavit? Podívali jsme se na galantnost a na její kořeny podrobněji.
Z dnešního pohledu je galantní v podstatě totéž co zdvořilý a znalý etikety. Zkusili jsme se zeptat několika žen i mužů, jaký musí být člověk, aby se o něm, dalo říct, že je galantní.
Odpovědi byly vesměs podobné: „Galantnost je zdvořilost.“ „Galantní muž se k ženám chová uctivě, pozorně, ví, co si k nim může dovolit a co si dovolit nesmí.“ „Galantní chování? Asi takové, které se vyznačuje znalostí pravidel společenského chování.“
„Galantní rovná se všímavý. Galantní muž si všimne, když ženě něco upadne na zem, a podá jí to. Nenechá ji nikdy čekat a je dochvilný, pouští ji do dveří jako první, ví, jak se chodí ze schodů a do schodů.“ „Galantní muž není hrubý, vtíravý, dotěrný a umí ženu pochválit.“ Také elegance byla občas zmíněna: „Galantní muž musí být elegantní, upravený a příjemný...“
Původně však galantnost spočívala v něčem docela jiném než ve formální zdvořilosti. Podstatou galantnosti kdysi byla hravost, nespoutanost, frivolnost a lechtivost.
Domovem galantnosti je Francie. Tady se galantnost zrodila, rozvinula a tady se jí také nejlépe dařilo. Z Francie se sice dostala i do ostatních zemí, ovšem nikde neměla galantnost takovou podobu a nikde se nepěstovala s takovou náruživostí a zároveň lehkostí jako v zemi svého původu. Kamkoli přišla, narážela na jinou kulturu, jiné tradice, zvyky a jinou náturu.
Okolní země, do nichž se dostala s velkým zpožděním, si z ní vzaly to, čemu rozuměly a co jim vyhovovalo, což mělo za následek, že se význam galantnosti začal proměňovat, stejně jako galantnost sama. Důkazy o proměnách galantnosti lze najít v dobové literatuře – v románech, poezii, autobiografických dílech i filozofických pojednáních.
Claude Habib, současná francouzská historička, spisovatelka, esejistka a profesorka na Sorbonne Nouvelle v Paříži, která galantnost a všechny její aspekty několik let důkladně zkoumala, shrnula své výzkumy v knize Francouzská galantnost. Tvrdí: „Muž se galantním nerodí, ale stává se jím. Láska je nutnou podmínkou této změny, neboť žena může zcivilizovat muže jenom tehdy, když ji bude milovat.“ Ve francouzském pojetí nejde však o takzvanou lásku za hrob, o výlučný cit mezi dvěma lidmi, ale o lásku k ženě jako takové. Postrádá patos, dramatické vášně, ale nechybí jí laškovnost a erotický náboj.
Galantnost se začala rozvíjet v sedmnáctém století na počátku vlády krále Ludvíka XIV., který usedl na trůn v roce 1638. V dobách krále Slunce, jak se mu přezdívalo, nastaly vhodné podmínky k tomu, aby se začalo měnit společenské ovzduší, a „galant homme“ neboli svůdce, milenec či ctitel byl na světě.
Dnes si někdy pleteme muže galantní se středověkými rytíři a trubadúry zpívajícími písně pod oknem, ovšem Claude Habib upozorňuje, že v dobách „předgalantních“ se chování mužů vůči ženám a žen vůči mužům od galantnosti poměrně výrazně odlišovalo.
Muž galantní vystřídal takzvaného čestného rytíře, který si zakládal na svých rytířských ctnostech a jehož úkolem bylo rytířské ctnosti zušlechťovat. Čestní rytíři se sice také dvořili ženám, psali jim básně, skládali pro ně písně, opěvovali je, ale v jejich konání bylo mnohem více vážnosti.
Čestní rytíři pro své ideály nasazovali životy, poměřovali síly v soubojích a nezdráhali se dámu unést, když to nešlo jinak. Galantní muži neměli v úmyslu umírat, ale oslňovat a bavit se ve společnosti opačného pohlaví.
K tomu bylo zapotřebí, aby se opačné pohlaví bavilo s nimi. Claude Habib vysvětluje: „Muži přešli od únosu k okouzlení. Příslušníci druhu savců se rozhodli chovat se jako opeřenci a oddávat se okázalosti. Nadýmají se a chtějí oslnit. A jakkoli se to může zdát marnivé, je veškeré toto chování chováním odevzdanosti. Ve chvíli, kdy žena přestává být cenou skutečného souboje, ale stává se soudkyní symbolického soupeření, se moc zvrátila. Rozhodnutí je na straně ženy.“
Právě v této změně ve vztahu k ženám spočívá největší přínos galantnosti. Únos ženy vypadá sice efektněji než laškovný, skrytými erotickými narážkami nabitý rozhovor, který je moderní společností leckdy považován za nevhodné a sexistické chování, faktem ale je, že pro čestného rytíře žena nebyla rovnocennou partnerkou. Naopak.
Byla pouhou ženou, na jejíž názor se nikdo neptal, a pokud ano, příliš ho nebral v úvahu. „Souboje o ženy si nevymyslely ženy,“ uvádí historička. „Vymysleli si je muži a žena byla nucena podřídit se výsledku. S příchodem galantnosti se okamžitě zlepšilo postavení žen. Záměrem galantnosti bylo nastolení vlády něžnosti.“ Galantnost přinesla něco do té doby nevídaného. Umožnila ženám, aby se nejen zúčastňovaly společenského dění, ale především aby se mohly začít svobodněji projevovat.
Galantnost s sebou sice přinesla uvolnění mravů a mnohem nevázanější morálku, než tomu bylo v minulosti, ale jak zdůrazňuje Claude Habib, uvolnění mravů je součástí svobody, protože předpokládá určitý stupeň ženské emancipace. Jedině oboustranná svoboda umožňuje galantní konverzaci. Čestní rytíři a radikální feministky by sice oponovali, že muž, který se ženou konverzuje na lechtivá témata, k ní nemá patřičnou úctu, avšak francouzská galantnost dává ženám mnohem víc prostoru, než do té doby měly.
Ve světě, který vzýval galantnost, byly ženy svobodnější a muži jim tuto svobodu ochotně a s radostí umožňovali. „Součástí galantnosti je i složka mužské statečnosti, jež nemá strach se projevit,“ je přesvědčená Claude Habib. „Galantní muž se prostě nevystavuje těžkým úderům mužů, ale ženské libovůli. Je to jiný druh nebezpečí. Galantní muž nevymáhá od ženy svolení, které příliš svazuje svou závazností, ale při každé příležitosti usiluje o zábavu ženy. Ať se s ním ženy cítí dobře a ať se baví, to je vše, čeho si troufá se domáhat. Má nadání pro detaily, smysl pro maličkosti a je příjemný. Není to nezbytně vrozený dar, ale i umění, jež se pěstuje.“
Stejného názoru byl i francouzský spisovatel Stendhal. „Nejvyšší štěstí, jaké může poskytnout láska, je první stisk ruky milované ženy,“ píše ve své esejistické knize „O lásce“. „Naproti tomu štěstí v galantní lásce je mnohem skutečnější a také mnohem častěji se stává příležitostí k rozmarným hrám.“ Na takových hrách nebylo nic sexistického – pokud oba protagonisté souhlasili a přistoupili na pravidla, nikdo nikoho neponižoval.
Lechtivé narážky ženu nesrážely, nýbrž jí umožnily vystoupit z ulity formální ctnosti, aby se těchto galantních her mohla účastnit. V průběhu osmnáctého století se francouzská galantnost vydala na cestu do Evropy včetně našich končin, ovšem jiná kulturní prostředí a jiné tradice z ní přijímaly pouze některé prvky. Francouzská frivolnost a nevázaná hravost se v těžkopádnějším habsburském prostředí s přísnější a měšťáckou morálkou neměla šanci uchytit ve své původní podobě, stejně tak jí nepřálo prostředí v Itálii či Španělsku, kde panovaly mnohem silnější rodové vazby.
Nevázanost se považovala za jejich porušení a byla ostudou pro celou rodinu, což se neslučovalo s francouzskou galantností sedmnáctého století. Stendhal rovněž zmiňuje, že v Itálii a Španělsku stály proti hravé galantnosti příliš velké vášně, prchlivost a sklony k majetnictví. A tak se galantnost začala měnit a v průběhu staletí doznala změn i v samotné Francii.
Galantnost přestala být laškovnou hrou mezi mužem a ženou a začala se rozvětvovat do různých směrů a nabírala nových významů. Spisovatel Marcel Proust žijící na přelomu devatenáctého a dvacátého století slovem galantnost už ve svém nejslavnějším díle „Hledání ztraceného času“ neoznačoval oboustranně příjemnou konverzaci mezi mužem a ženou, ale způsob neupřímného lichocení na účet žen.
Už nešlo o lichocení myšlené se vší vážností ani o lichocení s erotickým podtextem, kterým muž vyjadřoval, že má o ženu, s níž laškuje, zájem, že se mu líbí a že ho baví si s ní vyměňovat bonmoty a diskutovat s ní. Galantnost se stala pouhou formalitou a vymizelo z ní nadšení, které pro původní galantní chování bylo typické. Proměnila se v příjemné, lichotivé a klamavé chování.
Namísto hry, v níž byla spousta prostoru pro fantazii a jež dovolovala mužům a ženám se volně vyjadřovat i chovat, se z ní stala etiketa, tedy soubor pravidel společenského chování, jež je nutné dodržovat, chce-li být muž považován za galantního a uznalého k ženám. A je to právě tato galantnost (galantnost v dnešním, nikoli původním významu slova), po které ženy volají.
Chtějí muže, který se umí chovat podle etikety. Muž vyžívající se v hravé a lechtivé konverzaci se postupem času stal nezdvořákem, dotěrným sexistou a šovinistou, který neví, co je to slušné chování. Dnes se erotické narážky na pracovišti nebo mezi cizími lidmi považují za sexuální harašení a za ponižování ženy a málokdo ví, že před téměř čtyřmi sty lety daly ženám svobodu.
Claude Habib je přesvědčená, že galantnost nemíní potlačovat identitu ženy a nestojí v příkrém rozporu k ženské emancipaci. Naopak. Její nepochopení vede podle ní ke strachu: ke strachu říct nebo udělat něco, co by druhá strana mohla považovat za obtěžování, ale také ke strachu kompliment přijmout, aby dotyčný nechtěl něco víc.
„Současníci měli opravdu štěstí, narodili se v příhodném okamžiku: nejenže v 17. století poznali více požitků, ale také jim lépe rozuměli. Právě se vypořádali s omylem o lásce a nic jim nebránilo, aby vychutnali štěstí, které předcházející generace nedokázaly uvést do souladu s chodem světa.
Tento optimismus získal vysoké kruhy, zasáhl i přímé okolí mladého Ludvíka XIV. a na počátku jeho vlády vytvořil výjimečné ovzduší se zvláštním aspektem dosažené utopie. Galantní ideál byl téměř jedno století územím souladu na téma touhy. Tento soulad neměl soukromý charakter, i když se projevoval v životě jednotlivců. Galantnost nebyla milostnou shodou mezi dvěma bytostmi, ale shodou o představě, co je láska.“
Více se dočtete v aktuálním vydání časopisu Moje Psychologie.