[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Už když jsem byla těhotná, začala jsme pozorovat, že se moje zájmy a zájmy mých kámošek pomalu rozcházejí. Třeba v práci. Byly jsme mladý kolektiv a dobrá parta, všichni zhruba do třiceti a všichni bezdětní. Byli jsme zvyklí chodit spolu na obědy a občas i po práci zajít na skleničku. Řešili jsme spolu všechno - od milenců po módu. Pamatuju si, jak mě po počátečním šoku z toho, že budu mít dítě, zachvátilo naprosté nadšení a potřeba svou situaci se všemi řešit. Jenže najednou nebylo moc s kým.
Dva měsíce jsem umírala touhou to někomu sdělit, ale z opatrnosti jsem čekala až na výsledky prvního screeningu ve třináctém týdnu. Konečně ten den přišel a já mohla svou báječnou novinu vykřičet do světa. Kolegyním v práci jsem o svém těhotenství řekla u oběda. Byly překvapené, pogratulovaly mi, řekly, že je to super, a za pět minut už se bavily o včerejší kalbě jedné z nich. Byla jsem v šoku. Celý můj život se měl brzo naprosto změnit a pro ně to vůbec nic neznamenalo. Absolutně jsem to nemohla rozdýchat.
ČTĚTE TAKÉ: Zdeňka Žádníková je čtyřnásobnou maminkou. Konečně je to kluk!
Prakticky stejné reakce jsem se dočkala od všech svých kamarádek. Tentokrát jsem na to už byla trochu připravená, ale stejně mě to strašně mrzelo. Hrozně jsem chtěla mít někoho, s kým bych si mohla povídat o všech těch věcech spojených s mateřstvím, do kterých jsem zatím jen pozvolna pronikala, a které pro mě tolik znamenaly! O výběru kočárku, o pohybech miminka v břiše, o tom, jestli dudlík ano, nebo ne... Jenže, jak už jsem říkala, nebylo s kým.
Rezignovala jsem a říkala si, že až se naše miminko narodí, bude to určitě jiné. Všichni z něj budou nadšení a nebudou chtít mluvit o ničem jiném. Bláhové, teď to samozřejmě vím. Ale tehdy jsem si to opravdu myslela. Když jsem odcházela z práce na mateřskou, slibovaly jsme si s holkama, jak se budeme dál vídat a volat si, jenže skutek utek. A porodem se to samozřejmě jenom zhoršilo. Všechny mé kamarádky chodí do práce a nechápou moje nové starosti. Cítím, že když jim vyprávím o tom, jak Nelinka v noci nespí a jak si třeba po kojení nemůže odkrknout a jak ji trápí koliky, nemají na to co říct a vlastně je to strašně nudí. Ubývají nám společná témata a najednou jako bychom se neměly o čem bavit.
Nejvíc mě baví, když mi kamarádka zavolá třeba ve čtyři odpoledne, jestli s ní nechci v půl sedmý do kina. Nebo zajít do našeho oblíbeného podniku na večeři a pár drinků. Nebo na nákupy. A tohle není výsada jen jedné z nich. Přitom všechny vědí, že mám dítě. To mi hlava nebere. Copak s tím dítětem asi udělám? Copak bezdětní lidé netuší, že děti chodí večer spát? Že se kolem šesté sedmé osmé hodiny ukládají?
Nakonec mi nezbude nic jiného než si najít nové známé - třeba na nějakých maminkovských webech a chatech. Sice jsem byla odjakživa odpůrce takovéhoto sdružování, ale momentálně nemám žádnou spřízněnou duši, se kterou bych mohla vyrazit třeba jen na procházku s kočárkem. Takže nakonec proč ne?"