[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Počet našich rolí není konstantní. Mění se podle toho, co zrovna děláme, s kým se stýkáme, kam jdeme, čeho chceme dosáhnout, a ovlivňuje ho i zcela aktuální psychické rozpoložení. Jeden den můžeme zastat rolí třeba dvacet, jindy pouze dvě tři, a když jsme sami doma, nepřijímáme návštěvy a nezvedáme telefony, pak jenom jednu. To však pouze ve výjimečných případech. Obecně se dá říct, že rolí zastáváme spíše více než méně. Jenom namátkou: jsme něčí děti, jsme bratři, sestry, partneři, partnerky, kamarádi, kamarádky, manželé, manželky, matky, otcové, jsme něčí kolegové, nadřízení, podřízení, dále kupříkladu zákazníci v obchodech nebo na úřadech, jsme sousedé nebo studenti, pokud chodíme do škol či navštěvujeme nějaké kurzy. Počet rolí souvisí s naším životním stylem, se šíří našich zájmů i mírou našeho společenského života. Zdaleka ne s každou rolí se však ztotožňujeme a jsme s ní spokojení. Jsou role, které zastávat nechceme, ale z nějakého důvodu musíme. V takových případech mluvíme o konfliktu rolí. Z obyčejné nespokojenosti potom může snadno vzniknout trauma.
Každý z nás někdy konflikt rolí zažil a pravděpodobně ne pouze jednou. Dochází k nim poměrně běžně, ale pokud trvají pouze chvíli, nebo pokud nejsou vyhrocené a pro naši psychickou pohodu neúnosné, ani si jich nevšimneme, případně se jimi příliš nezabýváme. Bereme je většinou jako něco, co je otravné, někdy únavné, připadáme si, že nejsme ve své kůži, ale nezpůsobuje nám to až tak velké problémy, abychom se kvůli tomu cítili frustrovaně. Příkladem může být návštěva přátel, kteří nejsou důvěrní, nesvěřujeme si s nimi intimnosti, a tak skrýváme své obyčejné starosti a hrajeme role příjemných hostitelů, jak se to od nás očekává a jak se to také sluší a patří.
Někdy z výsledku máme dobrý pocit, protože návštěva byla příjemná, přiměřeně dlouhá a hosté se dobře bavili, jindy si po jejich odchodu s úlevou oddychneme. Hra na hostitele nás vyčerpala a měli jsme jí plné zuby, protože jsme se například zrovna pohádali s partnerem, řešili ten den závažné problémy v práci nebo byli unavení a neměli náladu na hosty, avšak jejich návštěva se už zrušit nedala. Takovýto konflikt rolí trauma obvykle nezpůsobuje. O něco větší konflikt rolí můžeme prožívat například na návštěvě u rodičů, kteří se ještě nesmířili s tím, že jsme už dospělí, a především, jakým způsobem života žijeme. S tím má zkušenost dvaatřicetiletá ilustrátorka a grafička Lenka.
„Já a moji rodiče žijeme naprosto odlišnými životními styly,“ říká. „Zatímco já jim do toho jejich nemluvím a respektuji ho, oni od mých osmnácti let mají problém se spoustou věcí. Například s tím, že jsem odešla ze studia medicíny a začala se věnovat svému vysněnému umění. Oba jsou lékaři a doufali, že půjdu v jejich stopách. Pak mají problém s tím, že jsem se ještě neprovdala, nemám děti, takzvaně jsem se neusadila, a oni se nemohou chlubit vnoučaty a mými úspěchy. Mám je ráda, ale když k nim jedu, už dopředu si připadám mizerně, protože vím, že budu muset polykat své názory na cokoli, včetně vaření, politické situace a stylu oblékání, a budu muset zase předstírat, že jsem šťastná a spokojená a nic mi nechybí. Ne že bych nebyla spokojená, ale před nimi nemůžu mluvit o žádných svých pocitech a pochybnostech, protože mi hned vmetou do tváře: ,Vidíš, my jsme ti to říkali.‘ Po několika hodinách v jejich společnosti se chci vrátit domů a po několika dnech mám pocit, že zešílím, jestli okamžitě neodjedu. Ale není to proto, že bych k nim celkově cítila zášť, ačkoli v těch vypjatých okamžicích tomu tak je. Vadí mi, že mě tlačí někam, kde se mi nelíbí, a když se tomu vzepřu, chovají se dotčeně nebo mentorují.“
Sociální role je očekávaný způsob chování jedince v určité sociální situaci. Obvykle jde o chování, které je pro jedince v určitém postavení vhodné a žádoucí a je spjato s jeho současnou pozicí neboli postavením v příslušné skupině. Psycholog Milan Nakonečný v knize Psychologie osobnosti vysvětluje: „Pojem role vyjadřuje to, co se od člověka očekává v určitých situacích a s ohledem na jeho věk, pohlaví, sociální status a konkrétní společenské funkce (například lékař, učitel, hostitel). Jedinci přísluší celý systém rolí, který může být více či méně jednotný. Existují role, s nimiž se člověk více či méně ztotožňuje, a role, které odmítá - a pokud v nich vystupuje, cítí je jako donucení. Lidé neradi přijímají role, v nichž se cítí být využíváni, ponižováni, omezováni apod.; homosexuální žena nemůže dost dobře přijmout roli běžné manželky.
Ale existují naopak také role, do nichž člověk vrůstá a chápe je jako své přirozené povinnosti (například role otce, matky), méně se může ztotožnit například s rolí žáka, zaměstnance, vojáka. Je-li určitá role výrazně odměňována, stává se zdrojem uspokojení a není pociťována jako něco nevlastního, vynuceného. Rozhodující je tedy míra a ztotožnění se jedince s rolí a to, jak je jeho vystupování v dané chvíli odměňováno. Míra ztotožnění se s rolí je u různých jedinců různá. Jedinci přísluší celý systém rolí, který může být více či méně vnitřně jednotný. Mnohé role se stávají zdrojem nových motivací (manžel, otec, začínající podnikatel). Proto také ostré odlišování role a osobnosti je nesprávné, i když existují případy, kdy je role pociťována jako zátěž a je v tomto smyslu spojena s nošením masky, pokud je vykonávána. (...)
Role vždy vyjadřuje individualizovaný vzorec očekávaného chování, tj. individuální pojetí toho, co se v té které situaci sluší učinit, jak se v té které situaci určitý jedinec má chovat. V tomto smyslu se pak něco jiného očekává od dítěte než od dospělého, něco jiného od dospělého mladšího muže než od mladší ženy atd.“ Očekávání však přicházejí z různých stran a nesouvisejí pouze s věkem, ale jak už bylo zmíněno, s různými sociálními skupinami, v nichž se pohybujeme. Něco jiného od dítěte očekávají spolužáci, něco jiného učitelé, něco jiného rodiče a něco jiného prarodiče.
Součástí sociální inteligence je schopnost přizpůsobovat se různým společenským situacím a chápat, že role k životu člověka patří, čemuž se učíme od nejútlejšího dětství. Učíme to i své děti, když jim vysvětlujeme, že některé projevy je lepší si nechat na doma, protože na veřejnost se nehodí, případně proto, že jiní lidé by jejich chování nemuseli dobře pochopit. Už předškolák ví, že něco se jiným lidem neříká, protože by je to mohlo kupříkladu ranit, a že na návštěvě se nekřičí jako doma. Ostatně i vyšší savci zastávají v různých situacích různé role. Kdo má psa, všiml si, že se chová jinak v odlišných situacích i k jednotlivým členům rodiny - jeho chování není vedeno jenom instinkty, ale je určováno učením a tím, co je pro něj výhodné.
Přesně z toho důvodu zastáváme různé role. Je to pro nás výhodné, protože když se nezachováme, jak se od nás čeká, přijdou sankce - většinou v podobě odmítnutí, hádek a roztržek, čemuž se ve většině případů snažíme vyhnout. Ovšem ne vždy se vyhnout chceme, ne vždy to lze a ne vždy bychom ustupovat měli. V některých případech je lepší se s určitou sociální skupinou (nebo s jedincem) rozkmotřit, než zažívat vnitřní drama a ztratit svoji identitu. V psychologii se obvykle rozlišují tři základní přístupy jedince k sociální roli: 1. jedinec se s rolí se ztotožní neboli identifikuje, 2. udržuje si od ní odstup - navenek roli sice hraje, avšak vnitřně se s ní neztotožní, 3. odmítne roli i přes všechny sankce, které mu to přináší.
Ke konfliktu dochází v druhém případě, tedy když roli přijmeme, ale vnitřně se s ní neidentifikujeme. Velikost konfliktu pak ovlivňuje to, jak velký rozpor v nás přijetí a hraní role vyvolává. To může záležet na konkrétní situaci a na našem konkrétním psychickém rozpoložení. V takovém případě nebývají konflikty rolí velké a nemají trvalé následky (viz návštěva hostů). Pak jsou role, které můžou být v naprostém protikladu s naší osobností, a jestliže je odmítnout nedokážeme (anebo je alespoň nedokáže částečně přijmout), zaděláváme si na velké psychické problémy, které mohou vést k depresím a v těch nejhorších případech až k sebevraždám.
Příkladem může být jedinec homosexuální sexuální orientace, který si kvůli obavám z toho, jak bude reagovat okolí, najde protějšek opačného pohlaví a je nucen hrát roli heterosexuála. Silný konflikt role může zažívat muž, který se brzy oženil a zjistil, že rodinný život ho neuspokojuje, má potřebu kupříkladu cestovat, věnovat se plně nějakému povolání, ale zodpovědnost vůči partnerce a dětem ho nutí vzdát se svých snů a starat se o rodinu. Může to být samozřejmě i žena, kdo není v rodinném životě šťastný. Ženy to mají v takovýchto situacích ještě několikrát těžší než muži, protože se neočekává, že by žena opustila rodinu, a sankce ze strany společnosti (včetně přátel a nejužší rodiny) jsou pak mnohem větší, než když totéž udělá muž.
Laura Brown, jedna ze tří hrdinek románu Hodiny spisovatele Michaela Cunninghama, po velkém vnitřním boji nakonec svoji roli matky a manželky odmítla a opustila manžela a dvě malé děti. Sankce byly velké, rodina s ní nikdy nepromluvila a děti jí neodpustily. Ona ke svým důvodům řekla: „Musela jsem to udělat. Tamto byla smrt. Já jsem volila život...“ Všichni hrajeme role a nikdo z nás není se všemi ztotožněný a smířený. Ve společnosti to jinak nejde. To ale neznamená, že si nemůžeme vybrat a že role, které nám způsobují neúnosné vnitřní konflikty, nemůžeme odmítnout.
ROLE MUŽE A ROLE ŽENY
Naše role se neodvíjejí pouze od toho, v jaké sociální skupině se právě pohybujeme a jaké postavení v ní zastáváme, případně zastávat chceme. Způsob našeho chování jak celkově, tak v konkrétních případech zásadně ovlivňuje naše pohlaví. Tedy to, jestli jsme muži, nebo ženamy. V této souvislosti se někdy mluví o rolích sexuálních či o rolích genderových. Všechna společenství mají předepsané formální i neformální normy, které určují, jak se muž a žena mají chovat, co je pro ně přiměřené a co ne, co je vhodné a co vhodné není. Anglický termín „gender“ se někdy překládá jako role nebo jako sex ve smyslu pohlaví a bývá definován jako soubor sociokulturně vytvořených sociálních rolí spojených s příslušností k biologickému pohlaví.
Obor studující odlišnosti pohlaví a zejména sociokulturně podmíněné rozdíly v jejich sociálních rolích se pak nazývá „gender studies“. Původně se zabýval zejména specifikami ženského pohlaví, ale dnes se věnuje i problematice mužské identity či postavení různých minorit ve společnosti. Role muže a ženy se více či méně liší kulturu od kultury, a jak ukazuje historie i současnost, podléhají vývoji a mění se. I přes všechny změny však existují tradiční stereotypy sexuálních rolí, které se objevují především v masových médiích. Mužským hrdinům jsou připisovány takzvané „typicky mužské vlastnosti“ a ženám zase „typicky ženské“.
Právě tyto stereotypy mohou vést k vnitřním konfliktům, jestliže se s nimi jedinec ztotožňovat nechce nebo nedokáže, ale protože je od něj společnost či konkrétní sociální skupina očekává, chová se tak, aby příliš nevybočoval. Pokud se jedinec ztotožňuje se svým biologickým pohlavím (a ve většině případů tomu tak je), mluvíme o pohlavní identitě. Pohlavní identita však ještě neznamená, že se ztotožňuje se vším, co mu společnost v souvislosti s biologickým pohlavím předepisuje. Kromě vnitřních konfliktů mohou nastat i konflikty vnější - například když si zvolí nevhodného partnera či partnerku, který ho nutí do chování, které mu nevyhovuje a proti němuž se bouří. Takové soužití bývá obvykle velmi problematické, psychicky náročné a vyvolává neshody a další a další vnitřní i vnější konflikty, které je třeba řešit.