[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Někdo může vnímat pojem „hranice“ pouze negativně - jako nástroj pro zakazování a přikazování.
Spojuje si jejich vymezování pouze s trestem, káráním, napomínáním, zákazem apod. Odborníci ale upozorňují, že dítě potřebuje mít jasno v tom, co od něj dospělí požadují. Jestliže ve vás cítí pevnou osobnost, dokáže pak lépe odhadnout, co je dobré, a co špatné, a nemá stále potřebu vás „testovat“, co všechno si může dovolit. Jak to tedy s nastavováním hranic je? Jsou opravdu při výchově dětí tak důležité? A kdy je dobré s ním začít?
Každý z nás touží po vztazích založených na vzájemné důvěře a lásce – nejen dospělí, ale zejména děti. Je pro ně velmi důležité vědět, že v nás, rodičích, mají svou oporu, že se na nás mohou spolehnout, že jim umíme poradit a pomoct. Když se dítě cítí v bezpečí a svobodně ve svém vztahu s námi, rodiči, má dobrý základ pro to, aby později zvládlo konfl ikty, které jsou s vytyčováním hranic spojené. Když se k nám cítí dostatečně silně připoutané (už v kojeneckém věku), začne se u něj objevovat přirozená potřeba „odpoutat se“ – učit se samostatnosti a nezávislosti.
Touží nejen objevovat ten velký a úžasný svět kolem sebe, ale také zkoušet, co všechno je možné v tomto světě podnikat. To mu přináší spoustu nadšení a zábavy, ale také se může dostat do různých nebezpečných situací. V tomto okamžiku je nutné začít mu vymezovat hranice, které ho pomohou ochránit, ale zároveň by mu neměly bránit v jeho zaujetí a kazit jeho radost. Jana, maminka šestnáctiměsíčního Matýska, velmi těžce nese, že od chvíle, kdy se její synek naučil chodit, nevidí prakticky nic jiného než jeho záda.
Kdykoli jdou ven, prchá směrem od ní, vstříc neznámému světu. Janě je to líto – nechápe, kam se poděl její roztomilý, mazlivý hošík, kterému bylo nejlíp v maminčině náruči. Najednou se jen těžko smiřuje s pocitem, že už ji její dítě „nepotřebuje“. Navíc dříve tak příjemné procházky s kočárkem se v poslední době změnily ve zběsilý úprk za dítětem, které se za žádnou cenu nechce nechat vozit a vyžaduje svobodu a volnost. „Dětská individualita se projevuje často mnohem dříve než kolem jednoho roku. U některých dětí je patrné už kolem jejich třetího měsíce, že si začnou prosazovat to, co ony chtějí. Začnou se např. ‚zlobit‘, když mají hračku velmi daleko, nemohou si ji přitáhnout, a vyjadřují to pláčem,“ říká psycholožka Ilona Špaňhelová a radí: „Základní informace pro rodiče je, že je to naprosto v pořádku a je to správně, pokud dítě projevuje svoji individualitu. Máme tak jistotu, že má svůj názor, má i určitou vůli a úsilí něčeho dosáhnout. Nemá ale ještě v tomto věku vytvořen mantinel, kam až může v tomto úsilí zajít. Nezná pravidla rodiny, společnosti, kamarádů kolem sebe. Rodiče by si měli předtím, než se dítě začne více pohybovat po domácnosti, a začne tedy být v určitém smyslu méně kontrolovatelné, určit, co mu dovolí, a co ne. Mají být ve svém chování co nejvíc jednotní ve vztahu k dítěti. Jednota totiž přináší dítěti jistotu, že na danou věc uslyší vždy z obou stran jasné povzbuzení nebo jasné ‚nenenene‘. Tímto způsobem rodič dítě povzbuzuje v tom, co dělá dobrého. Dítě tak poznává, co je dobré a žádané, a co není dobré a není žádané. Pokud dítě neuposlechne, má k němu rodič znovu jít, přidřepnout si k němu, aby byl ve stejné výšce jako dítě, a znovu mu konkrétně a jasně říct, co nemá dělat. Ve věku do jednoho roku dítě dobře rozumí slovnímu spojení ‚nenene‘. Rodič k tomu má použít jinou intonaci hlasu, jinou sílu hlasu, jiný výraz ve tváři než při běžné komunikaci. Pokud dítě neuposlechne a rodiče provokuje stále dál, nebála bych se i dítě v tomto věku plácnout po ručičce. Pokud stále dál zkouší stejnou věc, má rodič komentovat, že nechce, aby tuto věc dítě dělalo, a má je odnést od této věci.“
Po prvních dobrodružných výpravách přichází fáze, kdy si některé děti začnou uvědomovat rizika, která je obklopují, a začnou být úzkostlivější a více se na vás fixují. Jiné naopak potřebují stále víc běhat za neznámem a objevovat... Zároveň si je dítě čím dál víc vědomé svého JÁ, které zkouší prosazovat. Umí být nepříjemné, náladové, zlostné. Slovíčka „já“, „chci“ a „moje“ patří mezi jeho nejoblíbenější a nejčastěji používaná. Nejfrekventovanějšími slovy ve vašem slovníku se zase stávají „ne“, „nedělej to“, „to nesmíš“... Tato situace, nás rodiče, i děti často frustruje a vznikají první konfl ikty.
Tříletá Evička ví přesně, co chce. Podle mínění její maminky je umíněná a paličatá. Rozčiluje se a vzteká kvůli každé drobnosti, zdá se, že všechno musí být po jejím. Chce jíst pouze z jednoho „svého talířku“ a když je náhodou špinavý, trvá na tom, že nebude jíst vůbec. Podobně je to s pitím, oblečením apod. Maminka má pocit, že na ni nic neplatí – domluva ani plácnutí po zadečku, a tak jí většinou ve všem vyhoví. Ilona Špaňhelová tuto situaci komentuje: „Je důležité učit dítě a mnohdy i sama sebe kompromisu. Pokud tedy má Evička špinavý talíř a stejně z něho chce jíst, je to v pořádku. Pak by ji měla maminka poprosit, aby si ho umyla. Pokud si chce obléct něco, co se jí velmi líbí – v pořádku, ať si to Evička nachystá večer a pak v daném oblečení i druhý den opravdu jde. Pokud by si znovu začala vymýšlet, že to, co si nachystala, nechce, je zapotřebí ji naučit, že už měla možnost si vybrat, teď už platí ‚stop stav‘ a v daném oblečení půjde.
Dítě nás, rodiče, často zkouší, kde máme svoji hranici; je tedy důležité, abychom mu ukázali, že naše hranice je již pevná. Je také potřeba dítěti spoustu věcí vysvětlovat, komentovat. Seznamuje se se světem, s jeho zákonitostmi, a má se je dozvědět od rodiče. On je dítěti tím nejbližším, má v něj důvěru.“ Aby bylo stanovování hranic účinné a úspěšné, je nutné respektovat určitá pravidla. „Nejprve je důležité, aby si rodiče tuto hranici vytyčili navzájem. Dítě nemá být pleteno tím, že mu maminka něco nedovolí, ale pokud je s tatínkem, tak ten dítě ještě podporuje, aby danou věc udělalo, a pak se tomu směje.
Tím je dítě mateno. Z obou stran má slyšet jasnou formulaci při komunikaci. Tedy ne pouze ‚nedělej to!‘. Pod touto větou si v danou chvíli může dítě představovat více věcí. Nemá skákat, nemá vylévat vodu z balkonu, nemá se smát... Rodič má říct dítěti jasně, co nemá dělat.“
Není potřeba jen umět hranice správně nastavit a naučit se reagovat ve chvíli, kdy je dítě překračuje, ale především zůstat ve svých postojích pevní a důslední. Psycholožka Špaňhelová vysvětluje: „Důslednost je u dítěte důležitá pro pocit jistoty. Dítě ví, že daná věc je tak, jak ji rodič říká, a nebude jinak. Pro dítě je to jistota a pro rodiče také. Rodič se na ní domluvil i s druhým rodičem a má také své odůvodnění, proč chce být v této důslednosti vytrvalý. Pokud není rodič důsledný v důležitých věcech, může způsobovat u dítěte zmatek. Dítě neví, jak se rodič zachová nebo jak zareaguje na jeho chování příště. Pokud je rodič nedůsledný jen v některých chvílích, například kvůli únavě nebo nesoustředěnosti, má se k tomu později vrátit a má dítěti říct, že se v danou chvíli zachoval špatně a že trvá na tom, co spolu měli domluvené. Např. jedna maminka vyprávěla, že její holčička si nemůže hrát s její peněženkou. Má tam spoustu důležitých věcí – to je v pořádku. Řekla také, že při cestě autem, kdy sama řídila a dítě vyvádělo, už nevěděla, co má dělat, protože potřebovala dojet do cíle. Rychle tedy vyndala nejdůležitější věci z peněženky a podala ji holčičce. Měla přitom ale jasný komentář, že to bylo jen v danou chvíli, protože byla neklidná, a jindy to tak už nebude.“ Někteří rodiče se ale obávají, že když budou na děti příliš přísní a budou jim stále něco zakazovat, nebude je dítě mít rádo. „Slovo přísnost bych nahradila slovem důslednost. K této důslednosti bych dala velkou míru lásky dítěti a jeho přijetí,“ vysvětluje psycholožka.
Kde jsou pro vás hranice při jeho výběru? Patří sem i pár pohlavků?
LUCIE BENEŠOVÁ, LUCIÁN (10), SÁRA (8), ŠTĚPÁN (2) Pokud jde o tresty, tak nejsem moc dobrý typ na to, abych je řešila, protože nejsem, bohužel, vůbec důsledná. Zakážu dětem televizi nebo počítač, ale už druhý den je mi to líto a povolím. Myslím si totiž, že by se dětem neměly zakazovat věci, které mají rády, třeba tréninky nebo kroužky.
BÁRA BASIKOVÁ, MARUŠKA A ANIČKA (16) Pokud byl nějaký problém či průšvih, dala jsem dcerám najevo, jak mne to mrzí, a zakázala večerníčka nebo čtení před spaním. Nejhorší trest byl, když jedna z mých dcer propadala z nejmenovaného předmětu, tak nešla s námi na koncert, na který se dlouho těšila, a musela se doma učit. Mně to ale bylo strašně líto...
TOMÁŠ KREJČÍŘ, DORA (11), ADAM (8), DAVID (4) Nejzazší hranice ve výchově je, když musí být děti deset minut v pozoru v mé přítomnosti... Pak jsou raději hodné. Pohlavek jsem jim nikdy nedal, ale když už to přehánějí, tak počítám do tří – jedna, dva, tři – a pokud nepřestanou zlobit, dostanou na zadek. V tom žádný problém nevidím.