Vychovávat nadané dítě není snadné. Víte, jak k němu přistupovat?

Nadané děti jsou většinou výjimečné, a to nejen svým nadáním, ale často i handicapem. Mezi nadané děti patří totiž nezřídka děti s poruchami pozornosti a hyperaktivitou (ADHD) nebo autismem. Zkreslené výsledky, například ve formě testu školní zralosti, mohou podat u těchto dětí zase jejich specifické poruchy chování jako dyslexie a podobně.

Podle testu inteligence se za hranici mimořádně nadaného dítěte považuje dosažení 130 bodů v IQ škále. Za nadané dítě je považováno ale již to, které dosáhne více než 110 bodů. Děti, které dosahují takových výsledků, vyžadují větší podporu ve vzdělávání.

Nepraktičtí vědátoři

O lidech, kteří extrémně vynikají v některé oblasti, se často mluví jako o bláznech, kteří mají svůj vlastní svět, a přestože jim to pálí, tak v běžném životě jsou velmi nepraktičtí. Bohužel to není daleko od pravdy. Výjimkou nejsou děti, které v pěti letech plynule čtou, počítají zlomky, chápou základní principy fyziky a chemie, ale přitom neumí jíst příborem nebo se samostatně obléct.

„Pokud se nadané dítě narodí do rodiny, která jeho nadání rozpozná, dítě už v předškolním věku může zvládnout učivo prvních tříd, nebo mít neuvěřitelné znalosti jednoho, dvou předmětů až na úroveň tříd vyšších. Současně ale může mít problémy se zvládnutím základních životních úkonů, může mít problémy s jemnou motorikou, jeho sociální inteligence může být slabší. Takové děti mají problémy nejen se stejně starými dětmi, ale i s autoritou dospělých.

Tragicky ovšem jsou na tom výjimečně nadané děti, kterým se rodina nevěnuje a společnost jejich nadání nerozpozná. Z dětí, které nemohly využít své schopnosti, se pak profilují patologičtí jedinci, nebo děti citově ploché a někdy i kriminální živly,“ vysvětluje na stránkách Chytredeti.cz psycholožka a psychoterapeutka Veronika Büchler zabývající se poradenstvím týkajícím se nadaných dětí a rozvoje potenciálu.

Nadané dítě v kolektivu

To, že hranice mezi nadáním a handicapem je velice tenká, dokazuje také příběh Elišky, maminky pětiletého Honzíka. Skutečnosti, že je Honzík jiný než jeho vrstevníci, si Eliška všimla někdy kolem jeho prvního roku.

„Když se Honzík narodil, ani ve snu by mě nenapadlo, že bude jiný než ostatní. Nejprve jsem si pochvalovala, jak je klidný. Ovšem, když ani po roce nechodil, neměl zájem o ostatní děti, a neustále si prohlížel v koutě knihy, začala jsem pochybovat, jestli není opožděný ve vývoji. Zprvu to tak totiž opravdu vypadalo. Dětská lékařka konstatovala, že je mírně opožděný, co se týče psychomotorického vývoje, ale že se uvidí, jak se bude vyvíjet dál. Ovšem ani po pár měsících se nezdálo, že by se přiblížil svým vrstevníkům. Zato jsem si všimla, že má hudební talent.

Když jsem zahrála melodii na piano, abych mu zazpívala písničku, přišel sám k pianu, a tu stejnou melodii zahrál úplně bezchybně. Nejprve jsem si myslela, že se mi to jen zdá, ale nezdálo. Ve dvou letech dokázal zopakovat téměř jakoukoliv písničku. Stejně tak začal krásně kreslit, a sám začal opisovat písmena, která viděl před sebou. Bohužel to s sebou přinášelo i stinnou stránku. Často trpěl záchvaty vzteku a s mluvením byl stále na štíru. Do svých čtyř let o sobě mluvil ve třetí osobě a jen v jednoduchých větách. Ve státní školce měl problémy, a tak mi bylo doporučeno, abych ho dala do speciální školky, kde na něj budou mít více času (a hlavně trpělivosti). 

Bohužel jsem nenašla žádnou vhodnou státní mateřskou školu, která by Honzíka přijala, a tak jsem ho dala do speciální školky se zaměřením na logopedické problémy. Musím říct, že přestože je školka soukromá a s financováním nám musí vypomáhat naši rodiče, tak vidím pokroky, které tam Honzík dělá. Má méně záchvatů a už dokáže mluvit v souvětích. Na druhou stranu pozná celou abecedu, umí počítat, násobit a dělit a hudebně je mimořádně nadaný. Při měření IQ nám řekli, že je na hranici okolo 130 bodů.

Snažím se ho za pomoci učitelů a speciálních pedagogů podpořit, ale musím říct, že občas je to velmi náročné. Hlavně, když vidím, jak je nepraktický. Vždy si jen povzdechnu, co bych dala za to, kdyby byl jako ostatní děti. Beru to ovšem jako dar a tak k tomu přistupuji.  Snad se v budoucnu dočkám i toho, že bude u stolování používat příbor, “ uzavírá se smíchem maminka, jejíž příběh ukazuje obě strany mince, které s sebou nadání často přináší.

Jak poznat nadané dítě

Zatímco diagnostika dětí se specifickými poruchami učení a chování a metodika péče o ně je u nás dobře propracována, rozpoznat nadané dítě není vůbec snadné. Mezi základní charakteristiky nadaných dětí patří větší aktivita, menší potřeba spánku, schopnost se dlouho soustředit i na několik věcí současně, výborná paměť, velká rychlost učení, rychlý rozvoj řeči, zájem o písmena, číslice a všeobecná zvídavost.

Nadané děti mají většinou také širokou slovní zásobu, znají význam cizích slov, která dokážou použít ve správném kontextu. Před hračkami upřednostňují spíše knihy, encyklopedie nebo počítač.  Často tyto děti vyhledávají kontakt s dospělými a výjimkou nejsou ani situace, že se naučí sami číst a psát. Bohužel právě rodiče dětí, které umí již v předškolním věku číst a psát se často mylně domnívají, že mají doma malého génia.

Odborníci se ale shodují, že takových dětí je dnes mnoho a rozhodně to není známkou geniality. Navíc dnes jsou někteří rodiče velmi ambiciózní, a tak na své děti kladou zbytečně vysoké nároky a k učení i psaní je systematicky sami předčasně vedou.

Hraje roli i výchova?

S tím souvisí také otázka, kterou si mnozí rodiče kladou. Jak velkou roli hraje při výchově nadaného dítěte genetika a jak velkou výchova?  V odpovědi jsou psychologové za jedno. Bez správné genetické výbavy z dítěte druhého malého Einsteina nevychováte, ale výchova a prostředí hraje nezanedbatelnou roli.

Ne nadarmo se říká, že děti jsou jako houby, které nasávají informace okolo sebe. Proto tuto skutečnost ve výchově svých dětí neopomínejte a s dětmi mluvte, věnujte se jim, diskutujte s nimi, veďte je vztahu ke knihám a choďte s nimi do přírody i za kulturou. Uznávaná britská psycholožka Joan Freemanová zabývající se nadáním tvrdí, že při nastavení vhodných podmínek doma i ve škole může vyniknout až 25 % dětí.  A rada na závěr – nebazírujte tolik na známkách, jedničky nejsou vždy zárukou úspěchu, ale snažte se děti motivovat a nezapomínejte je chválit.