[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Mám napsat článek o tom, jak si - zjednodušeně řečeno - udělat pořádek ve svém životě a získat pro sebe více času. Která přátelství a které kontakty udržovat, s kým se raději rozloučit, protože jste se tak vzdálili, že už si nemáte co říct, občasné schůzky absolvujete jen z povinnosti… a potom jste znechuceni zbytečnou ztrátou času i trapností a neupřímností celé situace. Tak zní úvodní stručné zadání. „Já?“ ujišťuju se u šéfredaktorky. Jako by mi do duše viděla! Zhruba posledních pět let každoročně 31. prosince listuju dosluhujícím diářem a běduju nad tím, kolik času jsem strávila na úplně zbytečných schůzkách. A kdyby zbytečných -u spousty záznamů si ani nedokážu vybavit, o čem že schůzka s Hankou M., Petrou N. nebo Zdeňkem J. vlastně byla.
Co bylo tak podstatného, že jsem kvůli setkání s cizími lidmi zrušila návštěvu rodičů nebo plánované kino s manželem? Poprvé jsem diářem listovala na konci roku 2005 - schovaný ho mám dodnes. S odstupem času je pohled do něj ještě smutnější - z hustě počmáraných 365 stran jsem schopná vybavit si maximálně pět schůzek. U data 1. září 2005 ani nemusím číst zápis - okamžitě mi naskočí, že ten den má narozeniny moje kamarádka. Tenkrát jsem na nich chyběla, protože jsem měla NĚJAKOU DŮLEŽITOU schůzku, jejíž obsah se mi dávno vykouřil z hlavy. Od té doby jsme spolu prohodily pár vět a napsaly si každý rok pouze formální vánoční přání -dodnes mi mou neúčast na narozeninovém sedánku neodpustila. A tak Aleno, jestli čteš tento text…
Možná jste na tom podobně. Hýčkáte si v hlavě spoustu přání a nápadů a máte několik předsevzetí, ale ta správná chvíle na jejich uskutečnění pořád ne a ne přijít. Vždycky se objeví něco důležitějšího, co se - možná už po pár dnech, a co teprve třeba s odstupem roku - jeví jako naprosto nepodstatné. Přitom sečíst ty ztracené hodiny dohromady - umíte už teď perfektně anglicky, máte dole kila nadváhy nebo prostě jen dobrý pocit z toho, že nešidíte sami sebe a lidi pro vás nejdůležitější. Jak to udělat, abyste na začátku nového roku (nebo alespoň na jeho konci) listovali diářem s uspokojením? A abyste si ve stáří mohli říct, že jste život nepřežili, ale prožili naplno?
Žijeme ve společnosti, která se vyznačuje tím, že je vždycky třeba něco udělat a že možností je mnohonásobně víc, než obsáhne lidský život. Dříve si lidé museli odříkat, dneska musí volit, protože není v lidských silách stihnout všechno. Jednou mi jedna psycholožka řekla: „Známá otázka, kde vzít čas a nekrást, je položena špatně. Chceteli mít víc času, ukrást ho musíte. Něčemu nebo někomu…“ Ale čemu? A komu? Podle čeho se rozhodnout? U věcí a koníčků je to docela jednoduché: sedněte si a sepište si seznam toho, co je pro vás podstatné. Ten pak rozdělte do dvou sloupců. Do levého umístěte věci, bez nichž si život neumíte představit (schůzky s přáteli, spokojené manželství, teplé večeře, uklizený byt) a do pravého pak ty, bez nichž si život představit dovedete.
V levém sloupci byste měli mít maximálně tři priority, které jsou pro vás nejdůležitější, naplňují vás největší radostí, přinášejí vám největší radost nebo úspěch. Sepsat si jich víc nemá smysl - stíhat je nebudete a v konečném důsledku se na konci roku budete cítit ještě mizerněji. Zase to nevyšlo! Soupis je vlastně takový úklid - nemusí trvat dlouho a velmi vám usnadní chod dalších věcí, mimo jiné i rozhodování o lidech. Třeba už na tomto místě zjistíte, že schůzky s některými „přáteli a kamarády“ pro vás nejsou tak důležité, jak se vám ještě před chvílí jevily.
Podstatně složitější je „uklidit si“ v lidech, protože člověk je tvor sociální a vytváření a sdílení vztahů je jednou z elementárních potřeb života každého z nás. Takže „škrtnout“ Jitku, Zuzanu a Petra není tak jednoduché jako škrtnout teplé večeře. I tak tvrdím, udělejte to. A podle jakého klíče? Vezměme nejprve rodinu - tady není nutné hned škrtat, ale spíš trochu popřemýšlet. „Nejprve je dobré vědět, kolik času v rámci měsíce nebo kratšího časového období máte pro setkávání se svými blízkými a přáteli vůbec k dispozici,“ radí kouč Julie Poupětová, která vede kurzy osobního rozvoje, a pokračuje: „Pak zvažte, jak často se s blízkými potřebujete setkávat pro udržení oboustranné vzájemné pohody a jaká intenzita vyhovuje vám samotným. Někdo je tvor společenský a vřava, hluk a živá komunikace ho příjemně stimulují. Někomu naopak jedno odpolední setkání u tchyně nebo mezi hromadou dětí vystačí na několik týdnů dopředu.
Důležité je komunikovat tyto potřeby s partnerem, aby nedocházelo ke zbytečným hádkám, a zároveň se setkávat s příbuznými tak, abyste přitom respektovali sami sebe a své přirozené potřeby.“ Sedmadvacetiletá Magda má rodiče v Olomouci a její přítel Ondřej v Plzni. Společně žijí v Praze. Rodinné návštěvy znamenaly pro Magdu pokaždé trauma - jeden víkend přejezd na Moravu, druhý víkend přejezd do Plzně, třetí víkend dokončila pracovní resty a ten další už zase mířila do Plzně - z Prahy je to blíž, takže rodiče Ondřeje navštěvovali častěji. Magda ani Ondřej neměli žádný volný víkend jen pro sebe a rodičům tento systém návštěv přišel nespravedlivý - navíc společně se jedni s druhými prakticky nestýkali. „Je to rok, co jsem všem navrhla stýkat se společně jednou za měsíc a místa střídat - jednou schůzka v Olomouci, podruhé v Praze, potřetí v Plzni. Úspora času je obrovská a není čas na žádné hádky a výčitky, protože za měsíc každý z nás stihne nastřádat spoustu zážitků,“ vypráví.
Abyste mohli „třídit“ své přátele a kamarády, potřebujete mít nejprve jasno sami v sobě - čeho chcete dosáhnout v životě pracovním i osobním (kam směřujete) a co vás udělá šťastnými. Pak dokážete mnohem rychleji rozlišovat mezi lidmi, kteří jsou pro vás důležití a kteří nikoli. Ano, nezní to hezky a můžete se na mě zlobit, že některé lidi označuju za „nedůležité“, ale váš i jejich den trvá pouhých čtyřiadvacet hodin denně a třeba se zdržujete vzájemně - možná i z lítosti, protože ani jeden nechcete toho druhého odstřihnout (znáte se přece od dětství), i když víte, že už to „dávno není ono“. Než příště napíšete e-mail nebo zvednete telefon a navrhnete setkání, radí Julie Poupětová zodpovědět si následující dvě otázky: Jak moc přispívá toto setkání k rozvíjení mých dlouhodobých životních nebo pracovních cílů?
A je pro mě důležité se s danou osobou skutečně osobně setkat, nebo by stačilo zůstat u e-mailu nebo telefonu? „Když už schůzku navrhnete nebo na ni druhému člověku kývnete, mějte jasno ohledně očekávání a především času, který do setkání chcete investovat,“ dodává odbornice. O některých lidech máte možná už jasno dávno, že se s nimi setkávat nechcete. Ale když vám zavolají, schůzku neodmítnete. V ten moment je jednodušší obětovat hodinku nebo dvě (vždyť je to přece chvilka, že?) než odmítnout a vysvětlovat důvody. Řada lidí v takovém případě sází na výmluvy -jak mi řekla jedna moje známá: stačí říct pětkrát „nemám čas“ a pošesté už dotyčný nezavolá. To opravdu nezavolá, ale skutečně vám nezáleží ani trochu na dojmu, který v takovém člověku svými neustálými výmluvami zanecháte? Uznávaný psycholog a odborník na rozvoj osobnosti Laurent Gounelle v knize Muž, který chtěl být šťastný komentuje takovou situaci následujícím způsobem: „To, co člověka rozčílí, není sdělení samo o sobě, ale způsob, jak to formulujete. Pokud to pěkně zaobalíte a třeba poděkujete za dobrý úmysl, nikoho tím nerozčílíte. A pokud ano, tak to znamená, že je přehnaně vztahovačný, a v takovém případě je to svým způsobem jeho problém a ne váš.“ Co na to říct?
Proberte v myšlenkách pár posledních schůzek, na kterých jste se poznali s novými lidmi. V řadě případů už jste po prvním setkání věděli, co od vás očekává druhá strana, a odnášeli si ze schůzky „jakýsi“ pocit, podle kterého se můžete zařídit dál a rozhodnout se, jak často chcete a budete s dotyčným člověkem komunikovat. Ale někdy setkání natolik jednoznačná nejsou. Co pak s tím? „Neexistuje žádný striktní návod, jak často komunikovat. Někteří lidé se z vašeho života vymažou sami, a není-li potřeba oboustranná, bude vás taková komunikace energeticky vyčerpávat. Důležité je vnímat svoje pocity a zachovávat určitý ,vnitřní balanc výdeje a příjmu‘ komunikace a podle toho se v dané situaci rozhodovat,“ tvrdí Julie Poupětová. Já jsem se například nedávno zlobila na kamarádku, že na mě nemá čas, a byla jsem přesvědčená o tom, že mě postupně zmizíkuje ze života.
Byla jsem schopná vyčítat jí novou práci i partnera. Ale byla bych v tu chvíli doopravdy šťastnější, kdyby se se mnou denně scházela na kafe a pak ji z práce vyhodili? Partner se s ní rozešel? Každé období života má své priority, a že já mezi ty její teď zrovna nezapadám, přece neznamená konec našeho přátelství, uvědomila jsem si. Výčitky jsem zahodila a nechala to na ní - až bude chtít, zavolá. A ozvala se. Jestliže jste si v tomto čísle Mojí psychologie ještě nepřečetli článek „Jak začít nový rok s čistým stolem“, otočte na stranu 28 a napravte to. Lenka Černá, kouč v oblasti osobního rozvoje, v něm rozvíjí zajímavou myšlenku, kolik času a energie ztrácíme přemýšlením a debatováním nad nevyřešenými problémy. Místo abychom se konečně sebrali a partnerovu nevěru probrali s psychologem, hledáme odborníky mezi svými kamarády a přáteli. Nikdo z nich nás nechce naštvat, a tak nás chlácholí a poplácávají po zádech a uklidňují, že to všechno bude zase fajn. A ono jako na potvoru ne! Proč? Kde děláme chybu?
Nedávno jsem se dočetla zajímavou informaci - každý čtvrtý uživatel internetu prý tráví čas na síti hledáním lásek z dětství nebo bývalých přátel. Co se to s námi děje, že - ačkoli tvrdíme, že nemáme ani minutu času navíc - někdy propadáme nostalgii a ťukáme do Googlu nebo vyhledáváme na Facebooku nejrůznější jména? A pak přemýšlíme - kontaktovat, nebo ignorovat? Minulost je prostor, ze kterého na nás dýchá jakási naděje - že by to mohlo být tak, jako to bylo kdysi. Pravda je však tvrdá a málokdo se svými návraty ke starým láskám a přátelstvím uspěje. Julie Poupětová vysvětluje naše internetové počínání takto: „Čas od času se v toku dennodenních událostí vynoří někdo z naší minulosti a připomene nám starší události. Nostalgie je pocit, kterým sami sebe vrháme do minulosti a vnitřně se zneklidňujeme myšlenkami o tom, co bylo a co už není.
Je-li možné něco z toho, co pro nás mělo smysl v minulosti, přenést do vztahu, který může pokračovat z přítomnosti dál, může mít takové setkání hodnotu a váš vztah se může rozvíjet třeba úplně nečekanou cestou. Nepřináší-li ale takové setkání pozitivní pocity, je třeba si uvědomit, že je to jen závan minulosti a váš život je nyní už úplně jinou knihou.“ Tak proč zbytečně ztrácet čas utápěním se ve vaně nostalgie? Ale přesuňme se konečně od osobního života aspoň na chvíli k tomu pracovnímu. Vždyť většinu schůzek zapsaných v diáři stejně zaberou pracovní setkání. Tak si to spočítejme - už jen jejich příprava: někdo si vede kalendář v počítači, zároveň ve stolním kalendáři a pak má ještě svůj diář v tašce. Než si všude tam člověk poznamená například domluvený oběd, uplyne spousta drahocenných minut. Takže co na začátek zredukovat pomůcky, které používáte? Nebýt už otrokem přepisování a vymýšlení organizace? Při plánování pracovních setkáních jako bychom občas zapomínali na existenci e-mailů a telefonů. Copak je opravdu nutné tolik věcí vyřizovat osobně? Pokud je schůzka opravdu nezbytná, Julie Poupětová doporučuje stanovit si její jasný účel (co by měla vyřešit - konkrétně!) a především pevně stanovený konec. Většina schůzek je stejně jen prázdné tlachání bez výsledku. Ano, osobní setkání má své kouzlo, ale neustále si připomínejte toto: den = 24 hodin. Se všemi se stejně nikdy nesejdete. Takže? Kde můžete a kde budete škrtat?
Zdroj: David Allen: Mít vše hotovo, Jan Melvil Publishing
Nejspíš už jste tuto sociální internetovou síť dávno objevili, možná ji používáte každý den, anebo se na ni teprve zaregistrujete. Facebook sdružuje známé a kamarády z celého světa a také pomáhá nalézt ty dávno zapomenuté. Má smysl trávit čas u počítače a udržovat takové vazby, když se s většinou lidí stejně nikdy nepotkáme osobně, nebo je to ztráta času?
Mgr. Julie Poupětová pro časopis MOJE PSYCHOLOGIE
Síla virtuálních sítí není v reálném fyzickém setkávání, ale v potenciálu možností, který takovýto prostor skýtá. Nemůžete od tohoto prostoru očekávat maximální naplnění jeho potenciálu, to je pochopitelně nesmysl. S potenciálem možností je vhodné zacházet spíše tak, že vzniknou-li vhodné podmínky pro setkání dvou či více lidí, kteří se nikdy v životě nepotkali a nyní k tomu mají dost dobrý důvod či si vzájemně mohou dát něco přínosného, je to svým způsobem malý zázrak a není třeba očekávat o mnoho více. Potenciál těchto serverů má pro mě ještě jedno osobní kouzlo. Nikdy nevíte, kdo z vašich známých vás v důležitých životních situacích třeba úplně nečekaně podpoří nebo vám pomůže si uvědomit mnohem důležitější věci než je to, co vy považujete zrovna právě teď za nejdůležitější.