[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Partner přijde o něco později z práce domů a zapomene zavolat, že se zdrží. „Kde jsi byl?“ slyší už ode dveří vyčítavý hlas. „Jdeš pozdě.“ Zatímco se zouvá, omlouvá se a vysvětluje důvod. „To je sice všechno hezké, ale snad jsi mi mohl zavolat, ne? Kolikrát myslíš, že budu ohřívat večeři? Jestli sis toho ještě nevšiml, dělám ji hlavně kvůli tobě...“
Partnerka při uklízení přerovná pár poliček v dílně nebo pracovně. Partnerovi stačí letmý pohled a neudrží se: „Nemůžeš ty věci nechat tak, jak jsou? Minule jsem hledal nářadí dva dny.“ Dítě žárlí na mladšího sourozence, a když ho rodiče okřiknou, aby bylo tiše, protože miminko usnulo, dotčeně jim vyčte: „Pořád skáčete kolem něj a mě už si vůbec nevšímáte. Jemu nic neřeknete, a přitom křičí celý den...“
Výčitky, jak slovo samotné napovídá, by se daly definovat jako větší či menší výčet toho, co druhý neudělal a udělat měl, co udělal a udělat neměl, co řekl nebo naopak neřekl, na co zapomněl, co slíbil a nedodržel, čeho se k nevůli toho, kdo vyčítá, dopustil, jak se zachoval či jak se chová opakovaně. Není to však jen chování, může jít o oblékání, hlasitou mluvu, způsob smíchu atd. Vyčíst se dá ledacos a mnozí z nás také ledacos vyčítají.
Něco jiného vyčítají muži ženám, něco jiného ženy mužům, rodičům vyčítáme jiné věci než dětem. Obecně platí, že čím lépe a důvěrněji někoho známe a čím ho máme raději, tím otevřeněji mu své výčitky předestíráme. Je to pochopitelné. Na blízkých nám záleží, více si jich všímáme a klademe na ně větší nároky. Co u cizího člověka přejdeme, to nám u těch nejbližších vadí dvojnásob. Výčitky jsou nejčastější způsob, kterým sdělujeme, že se nám něco nelíbí. Že to není ideální forma, si velmi dobře uvědomujeme. Ale nemůžeme je zastavit.
Co ženy nejčastěji vyčítají mužům, shrnuje výstižně třiatřicetiletá Michaela. „Zapomínají,“ říká. „Všichni moji bývalí partneři zapomínali dát vědět, že nestihnou přijít na večeři, že se jejich sraz s kamarády prodlouží až do rána, že se zdrželi v zácpě nebo kdekoli. Současný partner to zapomíná také. Jako kdyby byli přes kopírák. Dále mužům vyčítáme, že s námi málo mluví a že nedokážou sami poznat, jak špatně se zrovna cítíme. Jsou málo empatičtí a málo taktní.
Občas mají nevhodné poznámky, které se člověka dotknou. Samozřejmě tu jsou i běžné věci v domácnosti, které působí sice banálně, ale když je musíte řešit denně, může se z nich stát závažný problém. Přidělává mi práci a ještě se posmívá, že jsem malicherná. Já ale nevidím nic malicherného na tom, když po něm chci, aby si po sobě uklízel zbytky. Nejsem jeho služka.“
Slovo služka se v ženských výčitkách vůči partnerům vyskytuje stejně často jako nedostatek empatie nebo špatná komunikace. Psychologové Serge VidalGraf a Carolle Vidal-Graf tvrdí, že péče o domácnost je nejčastějším zdrojem výčitek. Je to logické, protože péče o domácnost je nezbytnou součástí každodenního života. V jejich knize „Jak se dobře pohádat s partnerem“ píší: „Hádky většiny párů se omezují na několik stejných námětů. Naštěstí se všechny páry nehádají o všech z nich! Každý pár má svůj vlastní systém. Jsou určité problémy, u kterých je předem jasné, že dojde ke střetu, naopak u jiných konflikt nikdy nevznikne.
Péče o domácnost v hitparádě konfliktních témat vede; dokonce jsme uvažovali o tom, že tuto knihu nazveme ‚Už jsi zase zapomněl vynést koš!‘. Péče o domácnost zahrnuje všechno, co se týká údržby životního prostoru rodiny: pořádek, čistotu, praní, žehlení, vynášení odpadků, údržbu vozidla a zahrady, vaření, nákupy a mytí nádobí. Jak se všechny tyto úkoly rozdělí mezi partnery? V oblasti péče o domácnost narážíme třeba na problém rozdílných představ o čistotě a pořádku. Jaká musí být úroveň špíny a nepořádku, aby bylo třeba mýt a uklízet? Párům trvá několik měsíců, a často dokonce několik let, než tuto otázku vyřeší k obapolné spokojenosti.“
Tím se dostáváme k tomu, co často muži vyčítají ženám. Někdy je to právě starostlivost, o které se zmiňuje Michaela. Zatímco ona partnerovi vyčítá, že její starostlivost a péči neocení, muži partnerkám zhusta vyčítají, že jsou starostlivé až moc. Aby nedošlo k nedorozumění – jim nevadí dokonalý servis sám o sobě. Mají problémy s tím, když je příliš okázale prezentován. Osmatřicetiletý Lukáš říká: „Vadí mi ty ženské otázky, jestli něco nechci, jestli si něco nepřeju, jestli mi partnerka nemá něco přinést, nalít nebo uvařit. Když odpovím, že nechci, znovu zopakuje:,A opravdu ne?‘ A za chvíli se ptá zase. Pak se cítí uražená, když nakonec vyjedu, ať chvíli mlčí, a vyčtu jí, že tenhle druh péče je až otravný.“ Když jsem se ptala několika dalších mužů, co nejčastěji vyčítají ženám, kromě přehnané starostlivosti to bylo přerovnávání jejich věcí.
„Můžu vyletět z kůže, když nenajdu nářadí tam, kde jsem ho nechal,“ odpověděl jeden z nich. Jestli mužům připadá malicherné lpění na pořádku, ženám zase připadá malicherné vztekání se kvůli tomu, že nářadí leží o dvacet centimetrů napravo od svého původního
Nevyčítáme jenom partnerům či partnerkám, ale také přátelům, dětem, rodičům a občas kolegům. Co nejčastěji? V případě přátel je to čas. Přesněji jeho nedostatek. Nelíbí se nám, že zatímco dříve ho pro nás měli spoustu, v posledních letech je ho stále méně. Kamarádky si vyčítají, že jedna nebo druhá ve svém diáři nenajde víc času než na jedno rychlé kafe, kamarádi se zase zaklínají partou a tomu, kdo odchází z hospody po jednom pivu, vyčítají, že partu trhá. Nedostatek času vyčítají děti rodičům. „Pořád jsou v práci,“ stěžuje si desetiletá Viktorka. „A když jsou doma, říkají, ať je necháme vydechnout. Prý jsou unavení.“ Za deset dvacet let se situace obrátí a rodiče budou totéž vyčítat svým dospělým dětem. „Pořád něco mají, trajdají po světě, v práci snad i ====Pozor na vydírání ==== Výčitky jsou zkrátka všudypřítomné. Co je vlastně jejich účelem? Čeho se jejich prostřednictvím snažíme docílit? Jedním z důvodů vyčítání je vyjádření nespokojenosti, ať už s nějakou konkrétní situací, nebo se vztahem jako takovým. Jde-li o konkrétní situaci, jsou výčitky konkrétní a jasné. Jestliže je vyvolala dlouhodobá nespokojenost, pak spolu nesouvisejí a mohou jít hluboko do minulosti. Odtud také naštvaná otázka toho druhého: „Nechápu, proč zrovna teď vytahuješ věci, které se staly před sto lety? Jak to souvisí s tím, o čem se zrovna bavíme?“
Účelem výčitek ale může být i obviňování druhého ze selhání, abychom se sami cítili lépe. Někdy je to určitý způsob obrany – něco jsme „provedli“, jdeme pozdě na schůzku, zapomněli jsme na něco, a protože očekáváme výčitku, bráníme se dopředu: „Já vím, já vím, jdu pozdě, ale vzpomeň si na minule. Nebo tehdy, jak jsem čekala v dešti půl hodiny...“ Někteří lidé využívají výčitky k manipulaci a někdy až k psychickému vydírání. Apelují tak na svědomí dotyčného, připomínají mu jeho prohřešky a tím ho dostávají do podřízeného postavení. Než aby dotyčný poslouchal výčitky, raději vykoná, co se po něm žádá. Na manipulátory tohoto typu je třeba dát si velký pozor.
Serge Vidal-Graf a Carolle Vidal-Graf zdůrazňují, že výčitky jsou spolu s ponižováním a nadávkami druhem verbálního násilí a jako takové nemohou být přínosem pro žádný vztah. „Valná většina z nás má zkušenosti s hněvem svým nebo hněvem ostatních převážně v souvislosti s verbálním násilím: nadávkami, ponižováním, výčitkami. Pokud jsme měli cholerického rodiče, který svůj hněv nezvládal a jehož slovní projevy obsahovaly výčitky, těžko pak budeme mít hněv a výčitky v lásce. A není málo těch, kteří mají hněv svých blízkých ve vzpomínkách spojený s fyzickým násilím. Pro ty je dost těžké s hněvem se smířit a potřebují k tomu hodně odvahy.
Toto spojení mezi hněvem a násilím má tragické následky, protože vede k tomu, že,s vaničkou vylijeme i dítě‘:,Jestli hněv znamená tohle, tak děkuji, nechci! Nechci ho projevovat ani přijímat.‘ Ale vždyť to tak není! Hněv se nemusí vyskytovat společně s násilím. Je možné projevit hněv bez fyzického násilí a pokud možno i bez verbálního.“ Jednoduše řečeno, zlobit se na někoho je normální a tutlat hněv v sobě není dobré. Měli bychom se ho však naučit projevovat bez násilí, a to jak verbálního, tak fyzického. Vždycky je co vyčíst. Nikdo není dokonalý, všichni děláme chyby a nikdo nemůže druhým vyhovět úplně ve všem. Jenomže výčitky plodí zase jenom výčitky a ke konstruktivnímu řešení se nedostanete. Zkuste to jednou bez nich.
Hádky a rozepře nejsou a priori negativní. Pročišťují ovzduší, uvolňují napětí a slouží k tomu, abyste si vyjasnili postoje. Mají-li však být smysluplné a přínosné, je třeba dodržovat základní pravidla tzv. „dobré hádky“. Hádat se s rozvahou sice není úplně snadné, ale když se to naučíte, bude to plus pro vás i vaše vztahy.
1. Neodbíhejte od tématu. Toto je základní pravidlo, které většina hádajících se dvojic porušuje. Začnou se hádat kvůli něčemu konkrétnímu a záhy skončí v obecné rovině a ve výčitkách. Nakonec už ani nevědí, proč hádka vznikla.
2. Neútočte bezhlavě, nevytahujte „podpásovky“, nenadávejte si, neurážejte se, nebuďte na sebe sprostí, nepřekřikujte se a snažte se poslouchat také toho druhého. Jde o to, abyste si sdělili, co vám vadí, a pak se domluvili na řešení.
3. Nevytahujte z rukávu staré věci, za něž se vám už dostalo omluvy. Budete se točit v bludném kruhu starých křivd, což nikam nepovede.
4. Nemíchejte do hádek navzájem své rodiny. Na rodiny je háklivá většina z nás, a to dokonce i v případě, že s rodinou nemá zrovna ideální vztahy.
5. Buďte konstruktivní. Aby hádky někam vedly, nestačí křičet, zdůrazňovat svoji bezúhonnost a obviňovat partnera. Zkuste vždycky navrhnout nějaké řešení.
6. Během hádek jde často logika stranou, ovšem pokuste se argumentovat logicky. Poslouchejte druhého, co vám povídá, a nenechte se unést hněvem.
7. Netrucujte a nenuťte partnera, aby přiznal svoji vinu a odprosil vás. Uvědomte si, že v afektu a zlosti může říct člověk věci, které docela tak nemyslí.
8. Nemstěte se. Ani pokud vám řekl něco ošklivého. Chcete-li si i po hádce zachovat důstojnost, pak se vyhněte žabomyším válkám.
9. Ještě horší než výčitky přímé jsou ty němé. S verbálními výčitkami lze bojovat, lze se proti nim bránit, lze o nich mluvit, ale s němými výčitkami to nejde. 10. Každý někdy vyčítá. Je dobré si to uvědomit, protože pak míru výčitek můžeme regulovat. Naučte se říkat druhým i pěkné věci a říkejte je minimálně tak často, jak často jim vyčítáte jejich nedostatky. J