[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Sotva se nám s Markem po dvou letech podařilo trochu urovnat problémy ve školce, čeká ho v září škola, a já se bojím, že vše začne nanovo. Že bude mít opět problémy začlenit se do kolektivu a najít si kamarády. Marek kupodivu není žádný introvert, naopak! Doma je ho všude plno, stále něco povídá, vysvětluje, organizuje, poučuje, vymýšlí, kutí. Jako by manželovi z oka vypadl… Myslím, že právě po manželovi má sklony každého poučovat, vyprávět, co zažil, kde co viděl, jak to či ono funguje, a to velmi živelně, tak aby ho každý poslouchal. Umím si živě představit, jak to časem musí lézt druhým na nervy, jenže on je prostě takový. Samozřejmě se s ním o tom snažím mluvit, vysvětlovat mu, že co zajímá jeho, nemusí zajímat ostatní. Radila jsem se i s dětským psychologem, pár výchovných rad jsem dostala, ale prý je holt rozumbrada, a časem, až sociálně vyspěje, z toho (možná) vyroste. Mareček je navíc takový neforemný, má nápadně větší hlavičku, k tomu strašně husté a skoro bílé kudrnaté vlasy, které hlavu ještě více zvětšují. Tělo má naopak nápadně útlé. Je zkrátka svým zjevem i chováním hodně nápadný. Děti ve školce ho neměly rády, nenašel si kamarády ani na plavání, ani na hřišti u domu, ani v mateřském centru. Čím je Marek starší, tím víc mu kamarádi chybí a já mám strach, jak ho přijmou děti ve škole.“ (Alice, 36 let a Mareček, 5 let)
Takřka každý dětský kolektiv – školka, škola, různé zájmové kroužky, sportovní oddíly, tábory - má své „outsidery“. Děti, které jsou „divné“ a ostatní se s nimi moc nebaví nebo je dokonce zcela zjevně odmítají. Někdy lze na první pohled definovat, čím jsou tyto děti jiné, jindy ne. Odmítnutím, posměšky a někdy i zjevným nepřátelstvím kolektivu trpí nejen dítě samotné, ale i jeho rodiče.
„Má-li vaše dítě potíže najít si skupinu přátel, ať z důvodu okamžité situace, nebo povahových, můžete se cítit stejně zranění a bezmocní jako ono. Můžete se dokonce natolik identifikovat s jeho izolací, že budete rozdělovat svět na my a oni,“ tvrdí významný americký dětský psycholog a psychoterapeut Lawrence E. Shapiro. Takový přístup sice může být krátkodobě pro dítě i rodiče jistou útěchou, nicméně z dlouhodobého hlediska je dle Shapira velmi důležité, aby se dítě naučilo „fungovat“ ve skupině stejně starých dětí. Pokud bude neustále zažívat jen pocit porážky a odmítání a rodiče ho budou utvrzovat v jeho jinakosti a ublíženosti, budou jej tyto negativní pocity a emoce formovat i v dospívání i dospělosti.