[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Ále, nech ho křičet! Co se v mládí naučí, ve stáří jako když najde! Co si našinec nevyřve, to dneska nemá!“ – říkával flegmatický dědeček mé nešťastné kamarádky, která podobně jako mnoho maminek vyzkoušela takřka všechno, jen aby její rohatý andílek zavřel večer očka a nevřískal jak kočka. Do postýlky byl uložen vykoupaný, nakrmený, přebalený a pomazlený. Pokoj byl vyvětraný, prostředí tiché, světlo tlumené, den děťátka byl podnětný (ne však přespříliš), jeden pozdně odpolední spánek byl záměrně zrušen, neměnný večerní rituál nastolen.
Přesto se z postýlky stále ozýval nelidský řev. Doporučované postupy, kdy se má například maminka k děťátku v opakovaných a pevně daných časových intervalech vracet a ubezpečit jej o své blízkosti a lásce, aniž by dítko zvedala z postýlky a chovala, zkrátka nefungovaly. Bylo jedno, zda metodu praktikovala maminka či tatínek. Chlapeček byl schopný plakat hodinu, někdy i déle. Jednou se i poblinkal. Po oboustranném několikadenním trápení mrňous dosáhl svého; byl pochován, krátce nakojen, opět pochován a polospící uložen do postýlky, u níž maminka seděla, než usnul.
Časem se kvůli jiným zdravotním problémům přišlo na to, že malý čertík má tzv. reflux, zkrátka se stávalo, že se mu po uložení do postýlky vrátila část večeře spolu se žaludečními šťávami zpět do jícnu a tam dělala neplechu. Chlapeček potřeboval utěšit, spláchnout odpornou chuť a usínat ve vyvýšené poloze – o vše si řekl, ale nikdo mu nerozuměl.
Touto poněkud svéráznou radu poskytla kamarádce její sestra, drsná bikerka a horolezkyně. Ta, ač se svým ročním synem podnikala všelicos, byla schopná jej půl hodiny před usnutím drbat na zádíčkách, dokud nebyl udrbán k spánku.
Asi jste pochopili, že nechávat dítko vyplakat „do bezvědomí“, může být mnohdy velmi ošemetné. Malá miminka vám zkrátka neřeknou, co je trápí. To že je dítko umyté, najedené a v teple, přece neznamená, že musí být automaticky spokojené a nemá nárok na to, aby ho bolely zuby, bříško, bylo přetažené, přesycené novými zážitky, nebo zkrátka přišlo na svět s obrovskou potřebou vaši blízkosti nebo třeba méně zjevným zdravotním problémem.
Ano, většina dětí potřebuje večerní rituál, klid, ticho a trpělivost rodičů, aby se postupně naučily bez problémů usínat. Nicméně musí opravdu usínat za každou cenu samy? Nejsou právě tohle ty nejhezčí a nejdůvěrnější chvíle, kdy se vám jednou budou se svými trápeními svěřovat třeba i školáci? Večer a noc měla i pro naše předky magickou moc, večer se budí strašidla, nastupující tma zvětšuje všechny strachy a obavy, večer se zdá vše těžší, strašidelnější. Jenže jak být empatický a zároveň s sebou nenechat manipulovat?
Ano, existují rodiče, kteří se stanou svému rostoucímu raubíři živou panenkou. Raubíř panence před usnutím dumlá prso, při tom mne její ucho a motá dlouhé vlasy. Pak musí být hodinu za něžného prozpěvování a pohupování chován. U takových rodičů je pochopitelné, jsou-li časem unavení, vyčerpaní a frustrovaní. V takových případech je každá rada drahá a postupné a láskyplné stanovování hranic nevyhnutelné. Nicméně nemusíte hned od miminka odcházet, zvláště je-li mladší než půl roku, můžete jej držet za ruku, hladit, drbat, zpívat mu, než usne. Pokud se dítko probudí, nemusíte k němu běžet hned (nejedná-li se o opravdu maličkého kojence), vždyť i miminko se musí časem naučit chvilku počkat. Necháte-li ale miminko pravidelně plakat třeba hodinu, pravděpodobně časem rezignuje a vzdá to. Jenže co se v něm děje? Nevzdá to prostě proto, že se smíří s tím, že je úplně opuštěné? Proč by plakalo a volalo, když stejně nikdo nepřijde… a kousíček základní životní jistoty je možná pryč.
ANKETA:
(Hlasovat můžete v anketě umístěné v pravém sloupci.)