[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Všechny knihy, časopisy a internetové články se věnují především emocím žen. Jenže když vám vaše partnerka strčila pod nos pozitivní test, najednou jste zralý na pomoc odborníka, a to i v případě, že jste si oba těhotenství moc přáli. Najednou vám dochází, že dvěma čárkami v plastu se vše mění, vaše partnerka má nárok na zvýšenou péči, čeká, že to budete právě vy, kdo ji bude následujících devět měsíců a minimálně dalších osmnáct let hýčkat. Ale co když vy jste na tom úplně stejně? Jenže dočkáte se vy podpory při lítostivém přemýšlení, že kabriolet pro dva už jaksi není vhodný a že za pár měsíců na dovolenou nablint už nevyrazíte, protože to budete vy, kdo bude muset najít a vyzkoušet předem, jestli „family friendly“ nálepka u zvoleného hotelu je pravdivá, nebo naopak lže? Je to tak: nejen pro matky, ale stejnou měrou i pro otce se všechno mění... A my vám poradíme, jak se s nadcházejícími změnami se ctí vypořádat.
„Poté, co mi Monika oznámila, že čekáme miminko, euforie mi vydržela asi půl hodiny. Potom se mi začalo honit hlavou, že přivést dítě do garsonky ve středu města přímo nad nočním klubem asi nebude jen tak,“ vzpomíná Pavel (33). „Taky mi došlo, že jsem před měsícem objednal mašinu, na které jsme s partnerkou plánovali projet francouzské pobřeží. Jenže ona zvracela při pohledu na jakýkoli dopravní prostředek, takže mi došlo, že z našich plánů nebude najednou nic. Taky jsem si rázem vzpomněl na všechny kamarády, kteří příchodem potomka jaksi zfotříkovatěli a najednou neměli čas zajít ani na pivo, na kuželky nebo třeba vyjet na ryby.
Když už se nám povedlo sejít se, bylo to v restauraci s dětským koutkem, protože zrovna měli hlídání. A celou dobu se navíc bavili o plenkách, hovínkách, blinkání a podobných ‚radostech‘. Přiznávám bez mučení, že moje partnerka ze mě byla minimálně tři měsíce úplně hotová. Uzavřel jsem se do sebe, o přírůstku do rodiny jsem se vůbec nebavil a ona právem získala dojem, že rodinu vlastně nechci. Málem jsme se rozešli. Myslím, že mě zachránilo až to, že jsem se jednou vydal na tah se svobodným kolegou z práce, trochu se přiopil, a když jsem se ve dvě v noci vrátil, byl jsem akorát tak v náladě, abych jí všechny svoje strachy vyprávěl. Bál jsem se, že se v jejích očích shodím, ale nebylo to tak. Konečně se otevřela i ona a já pochopil, že těhotenstvím se z žen automaticky nestanou madony, které všechno vědí a na všechno jsou připravené. Netušil jsem třeba, jak moc se ženská může bát porodu, jak moc jí záleží na tom, aby s ní partner chodil na vyšetření, a hlavně, aby mluvil. Takže, pánové, pokud jste na tom stejně jako já, začněte se svým strachem bojovat typicky ženským způsobem. Řečmi. Především se svou partnerkou.“
„Od doby, kdy jsme zjistili, že jsme těhotní, začali jsme jíst za dva. Magda měla pořád nějaké chutě a já se vydával klidně o půlnoci k McDonald’s pro cibulové kroužky. Ona chtěla jedny, já spořádal patery,“ vypráví Michal (40). „Naše těhotenství bylo totiž vymodlené, takže mi vůbec nic nebylo zatěžko. Prostě jen proto, aby se následníček měl v bříšku dobře. Jenže v šestém měsíci jsem si všiml, že má partnerka většinu jídla vyzvrací, protože nevolnosti ji netrápily jen v prvním trimestru, ale celých devět měsíců. Za dobu těhotenství tak přibrala osm kilogramů, které prakticky celé odevzdala v porodnici.
Já přibral kilogramů třicet, a to jsem nerodil. Když jsem si to uvědomil, byl jsem naštvaný. Na Magdu především, protože to přece byla ona, kdo mě celou dobu vykrmoval. A ona místo toho, aby mi pomohla a najela se mnou na zdravější stravování, pořád plakala, že ji už s miminkem nemám rád, že mi sádlo vlezlo i na mozek. Od hmotnosti jsme vždy plynule přešli k dalším tématům, já jí tvrdil, že v pánské košili a neučesaná vypadá děsně, ona na mě ječela, že se chovám přesně jako její otec. Pohádali jsme se i při výběru kočáru, nakonec jsem jí vyhrožoval, že s ní k porodu nepůjdu, ona mi odsekla, že o mě nestojí. Když ale došlo na lámání chleba, byl jsem tam a celou dobu ji držel za ruku. Dnes jsou Kubíkovi dva roky, ale to emoční vypětí, jaké jsme zažívali během celého těhotenství a následujícího půl roku, jen tak nezapomenu.
Proto bych chtěl všechny tatínky upozornit na to, že hormony budou cloumat nejen vaší partnerkou, ale i vámi. Bavil jsem se o tom s kamarádem psychologem, a ten mi vysvětlil, že dnešní doba klade na otce mnohem větší nároky než doby dřívější. Tehdy byl otec zploditelem a následně se musel postarat o pár kůží. Když nechtěl, těhotnou partnerku nemusel prakticky vidět. Dnes jsme náporu jejich nálad vystaveni denně, a nejsme na to připraveni. Proto je dobré v zájmu duševního zdraví neměnit příliš životní zvyklosti, ale naopak se snažit svou pohodu a klid přenášet i na partnerku. To je ta pomoc, která může usnadnit život.“
„Prostě to nešlo. Od okamžiku, kdy mi manželka ukázala dvě čárky, bál jsem se úplně iracionálně, že bych mohl miminku nebo jí něco udělat. I když mě uklidňovala ona, posléze i její gynekolog, prostě to nešlo. Přiznávám, že na devět měsíců jsem se stal naprostým impotentem. A bylo mi to jedno“ tvrdí Michal (36). „Doma kvůli tomu bylo docela dusno, moje partnerka se totiž stala s rostoucím těhotenstvím stále náruživější a sex vyžadovala prakticky pořád.
Schovával jsem se před ní v práci, jezdil dobrovolně na služební cesty, a když už to nešlo dál, vymyslel jsem si nějakou virózu a přestěhoval se do vedlejšího pokoje. Upřímně jsem se děsil chvil, kdy spolu budeme sami dva. Protože ona naopak měla v těhotenství chuť na sex nebetyčnou. Samozřejmě, že to Jitka vůbec nechápala, a tak byly hádky na denním pořádku. Nakonec jsem vyhledal sexuologa, a teprve u něj jsem se dověděl o Madonině syndromu. Snažil se mi vysvětlit, že miminko poškodit nemůžu, že děložní čípek je pevně uzavřený, takže nehrozí ani infekce, ale zkrátka to nešlo. Poprvé jsme se s Jitkou milovali přesně šest týdnů po porodu a bylo to perfektní. Jen se teď trochu děsím toho, že se doma začíná mluvit o druhém dítěti. Abstinenci bych už asi nevydržel a nevěrný být nechci.“
„S Michalou jsem byl sotva pár dní, když začala vyprávět o velké rodině, která bydlí v domku za městem a minimálně ke třem dětem má ještě retrívra. Měl jsem ji lépe poslouchat,“ vzpomíná Petr (41). „Kromě toho, že mi naznačovala životní směr, kterým jsem se ještě nechtěl ubírat, mělo mi být nápadné její až hysterické lpění na detailech. Vlastně jsem ani nebyl překvapený, když mi po dvou měsících vztahu řekla, že si párkrát zapomněla vzít antikoncepci, že je těhotná a kdy se vezmeme. Zpočátku jsem něco blekotal, ale za chvíli mi došlo, že jí si vzít opravdu nechci.
Nenabízel jsem jí potrat, to bych neudělal. Ale vysvětlil jsem jí, že svatba nebude, ovšem o dítě se postarám. Záchvat, jaký po mém vysvětlení předvedla, se snad ani nedá popsat. Vydržel jsem s ní do osmého měsíce, pak už to prostě nešlo. Domluvili jsme se na částce, kterou jí budu měsíčně dávat, i jak často budu mít malého na starost já. Se vším souhlasila a je fakt, že malého si čím dál víc užívám. Je s ním legrace a vůbec si nemyslím, že bych byl horší táta jen proto, že nežiju s jeho mámou. Jen mě občas napadá, kolik chlapů v životě je postaveno před stejnou hotovou věc jako já a jak se žije ženám, které nás před podobné rozhodnutí postavily. Musí přece vědět, jakou boudu na nás ušily. Jsem pyšný táta, ale už se těším, až si s partnerkou budu užívat těhotenství chtěné. Od A do Z.“
Jestliže chcete nasbírat body za svou empatii a citlivý přístup, nesnažte se své partnerce odporovat. Doba těhotenství a minimálně šestinedělí je pro vaši partnerku náročná i bez vašich technických připomínek. Uvědomte si, že najednou vy už nejste pro ni ten nejdůležitější. Větší obavy má o svoje bříško a miminko v něm ukryté, spíš než o vás. I když to vaše partnerka možná nepřizná, určitě se bojí porodu. Uvědomte si, že vy jste přispěl příjemnější částí své práce, ta náročnější je na ní. Pokud o půlnoci dostane chuť na maliny a ve tři ráno na hamburgera, mělo by být vaší povinností sehnat je. Teprve pak získáte zásluhy a vaše partnerka pocit, že jste nej...