[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
SITUACE: Vaše dítě právě na pískovišti praštilo cizího chlapečka a chová se jako „agresivní spratek“.
ŘEŠENÍ: Všechno má svůj důvod a vaše dítě pravděpodobně není žádný agresor. Ve skutečnosti reagovalo třeba na to, že mu to druhé dítě vzalo hračku bez ptaní. „Situaci rozdělme na dvě části – emoci, kterou dítě vnímá, a chování, které z emoce vychází. To, že přijmu negativní emoci dítěte, neznamená, že souhlasím s jeho destruktivním chováním. Vidíte-li, že ubližuje, okamžitě zasáhněte a agresivitu zastavte. I to jde klidně a bez křiku. Jemně dítěti chytím ruku a řeknu: „Bouchání bolí a druhým ubližuje.“ Pak mohu pomoci dítěti zpracovat hněv, frustraci, strach – cokoli, co vedlo k bouchnutí. U hodně malých dětí, batolat, pomáhá, když emoci, kterou dítě prožívá, i celou situaci, popíšu: „Naštval ses, protože ti vzal hračku.“ U větších dětí aktivně naslouchejte. Tak klidně a empaticky zvládnete celou situaci. Chápete, že se dítě rozčílilo, ale ukázala jste, jaké jednání netolerujete,“ říká Radka Schillerová, autorka projektu Spokojené rodičovství.
SITUACE: Právě jste odmítla koupit třicátého plyšáka a spustil se jekot.
ŘEŠENÍ: Je jasné, že se vám honí hlavou: „Okamžitě toho nech!“ „Ale to není reálné už vzhledem k tomu, že děti nemají dovyvinutou šedou kůru mozkovou. Tedy, určitě nedokážou emoce zastavit na povel. Neumějí se zklidnit teď a tady, a navíc samy,“ vysvětluje odbornice. Namístě je spíše klidné, ale nesmlouvavé jednání vycházející z toho, co se skutečně odehrálo. „Scénáře mohou být dva. Za prvé: vaše dítě se chová jako manipulátor. Vzteká se, ale je schopné formulovat věty typu ,Kup mi toho plyšáka, nebo budu křičet ještě víc!‘ Zde je potřeba udržet si své ne, nenechat se vtáhnout do jeho hry. Ve druhém scénáři jde o emoční reakci na základě nenaplněné potřeby. Důvodů, proč se dítě může zaseknout u plyšáka nebo sušenky, je ve skutečnosti mnoho a jen vy jako rodič je dokážete časem rozpoznat a ideálně jim předcházet. Dítě totiž může být jen unavené nebo naopak přestimulované, hladové…“ rozebírá Radka Schillerová. A jak to celé skončí? S vaší trpělivostí dobře. Ale o tom, co se odehrálo, si můžete popovídat až zpětně, až budete oba v normálních emocích.
SITUACE: Rvou se jako koně a chtějí, abyste je soudila. ŘEŠENÍ: „Nikdy nejsme schopní rozsoudit, kdo je v právu, protože v sourozeneckých bojích se odráží celá historie vztahu… Je možné, že jeden má čerstvou bouli na čele, ale co když je důsledkem toho, co se mezi sourozenci odehrálo včera, předevčírem? To nemůžete vědět. Ale můžete nastavit hranice tak, aby se k sobě chovali s respektem. V takových situacích je ideální používat takzvaný popisný jazyk, kdy bojujícím sourozencům popisujete, co vidíte, a probíráte se tou historií konfliktu. Pak mohou porozumět tomu, proč se stal. Třeba se ukáže, že ta boule je trest za schválně zbouranou věž z lega. A pak společně projdete i to, jak by se to dalo řešit příště bez ubližování,“ doporučuje Radka Schillerová.
SITUACE: Najdete své dítě smutné ŘEŠENÍ: Nepomůže vám zlehčování ani odvádění pozornosti. (Hele, jakou mám krásnou kuličku!) U smutku a pláče je důležité, aby dítě vědělo, že tam pro něj jste. Někdy vám dovolí obejmout jej, jindy vás chce jen v místnosti. Respektujte to – až bude připravené, přitulí se. I když pláč proloží vztekem nebo tichem. „Když totiž dítě prožívá hodně silnou emoci, velkým pomocníkem je pasivní naslouchání – dám dítěti najevo, že tu pro něj jsem a jsem připravená ho vyslechnout. Musí však cítit přijetí a pochopení. Dovolte jemu i sobě chvíle ticha. Máme často tendenci smutné dítě hned rozpovídat, přitom obyčejné objetí v tichu je mnohem účinnější. Někdy se ani nemusíme dozvědět, proč plakalo, důležité je, že jsme s ním jeho emoce prožili,“ říká Radka Schillerová a ještě dodává, že je dobré čas od času dítěti připomenout, že si může říct o pomoc. „To je mimochodem velký nešvar dnešní společnosti – neumíme si říct o pomoc a neučíme to ani děti. Stejně jako jim nepřipomínáme, že emoce trvají jen chvilku a přejdou. Děti mnohdy trápí, že to, co momentálně cítí, je už napořád! Obojí je důležité jim připomínat.“