[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Každý člověk potřebuje pozornost a zájem druhých. Pro některé lidi bohužel od školního věku platí, že se jim obou těchto životně důležitých reakcí od jiných nedostává, když jsou takoví, jací jsou a jak se cítí… A potom si někdy všimnou, že vyvolají pozornost na základě nějakého neobvyklého chování…“ vysvětluje skvělý německý psycholog a úspěšný publicista Siegfried Brockert. Dle pana Brockerta jde tedy často o jedince, kteří během dětství vnímali méně zájmu a pozornosti o svou osobu, než potřebovali. Možná za to mohl mladší „náročnější“ sourozenec, nemoc v rodině, zaneprázdněnost rodičů anebo třeba jejich rozchod v citlivém období vývoje.
Siegfried Brockert pohled do dušičky či duše klanů komentuje následovně: „Okolí většinou přehlíží, že humor, který má překlenout osamělost, nepřichází z veselého srdce. Je spíše příznakem strachu a nepřijetí a nedostatku kontaktů.“ Zdá se tedy, že historky o smutných srdcích klaunů mají z psychologického hlediska reálný podklad. Mnozí malí klauni zkrátka potřebují pozornost, ale pokud bychom chtěli jejich možná trochu pochroumané dušičce pomoci, měla by pozornost vycházet směrem k nim a ne k jejich „šaškárnám“ a klaunským kouskům. Někteří psychologové se dokonce domnívají, že klaunství může být určitou formou volání o pomoc!
Pokud se nám podaří klauna na chvíli oddělit či odprosit od jeho „klauniád“ a vytvoříme prostor pro úplně normální komunikaci bez legrácek a šaškování, budeme možná velmi překvapeni hloubkou jejich názorů, vnímání a uvažování. Tehdy možná skutečně pochopíme, že duše malého (nebo i většího či velkého) „šáši“ bývá melancholická a hladová po zájmu a pozornosti. „… rodiče, blízcí známí a životní partner by měli člověku, který si hraje na klauna, poskytovat opětovně nové příležitosti, aby od úrovně chování klauna přecházel zpět ke zcela normálnímu hovoru. Přitom často vyjdou najevo jemné úvahy a hluboce významná pozorování života a lidí,“ vysvětluje psycholog.