Maminka.czJen pro maminku

Za zavřenými dveřmi

, Časopis Maminka
11. 8. 2010
Za zavřenými dveřmi
Původně tu měl být materiál od psychologa o tom, jak domácí násilí rozpoznat, jak se bránit a jak odejít. Místo toho přinášíme zpověď ženy, jež si prochází peklem. Jak se svým životem naloží?

Do redakce nám nedávno přišel dopis od čtenářky Miroslavy Královicové, ze kterého běhal mráz po zádech. Stokrát si můžete říkat, že termín domácí násilí je pojmem teoretickým, neskutečným a prakticky nepoužívaným…

Když pak ale máte před sebou konkrétní zpověď, napadne vás, jestli jen výše popsaným přístupem nestrkáte hlavu do písku a jestli to třeba není vaše sousedka nebo kamarádka, kdo právě teď potřebuje pomoci…

Láska s výstrahou

„V roce 1999 jsem byla na diskotéce, kde byl velmi hezký mladík, kterému jsem se líbila. Ale on měl přítelkyni a já přítele, tak jsme zůstali oba jen u úsměvu na tváři. Byl to kamarád manžela mé kamarádky.

O dva roky později jsme se sešli při příležitosti oslavy narozenin. Začali jsme spolu chodit a po roce žít. Během našeho společného soužití se objevily nenápadné náznaky něčeho, co nemá být. Ale vím to až teď.

Můj partner, který se stal později mým manželem, se začal chovat agresivně, strkal do mě, bouchal do skříně, rozbíjel věci… Říkal, že je to moje chyba, protože pořád něco zbytečně řeším a on pak vybuchne.

V roce 2004 jsme se vzali a já půl roku po svatbě skončila v nemocnici. Měla jsem prasklý levý ušní bubínek a na základě toho úplnou ztrátu sluchu. Čtrnáct dní jsem byla na kapačkách, denně devět injekcí a opravdu mě to hodně bolelo. Co na to můj manžel? „A co jsi čekala? Vždyť jsi byla drzá!“ Přišel se na mě občas na chvilku podívat a já jsem přemýšlela, proč jsem taková. Sluch se mi naštěstí vrátil a vše se zahojilo, ale trvalo to dva a půl měsíce.

Dítě jako řešení?

Potom jsem otěhotněla a následující období pro mě bylo jednoduše krásné, plné klidu a pohody. Měli jsme sice roztržky, ale manžel na mě nesáhl. Jen z toho byl rozbitý telefon - hozený o stěnu, rozbité dveře.

A tak náš společný život pokračoval tím, že kdykoli jsme se pohádali, manžel dostal záchvat zlosti a já skončila s naraženým kolenem, patou nebo žebry, modřinami a zlomeninou prstu na ruce. Ze začátku jsem bojovala, bránila jsem se, ale bylo to vždycky horší než lepší.

Můj muž je vysoký chlap a má velikou sílu. Nechtěla jsem ale sedět v koutě a nechat se mlátit. Pamatuji si, když bylo našemu Matýskovi rok a půl, stál vedle mě v obývacím pokoji a manžel mi držel nůž pod krkem, že mě podřízne jako tele. Maličký plakal, koukal na nás a já se modlila, ať to neudělá…

Po tomto incidentu jsem to musela říct své sestře, která do té doby nic nevěděla. Nikdo z mého okolí nic nevěděl. Styděla jsem se za to. Našla jsem v ní oporu. Kdykoli jsem jí mohla zavolat a poplakat si. Bydlela ale daleko, a tak jsme se nemohly často vídat. Tak to trvalo pět let. To už jsem si začala říkat, že nemůžu dál a že to asi není normální.

Stával se ze mě jiný člověk. Byla jsem najednou tvrdá a zlá na okolí, nepřístupná, neuměla jsme si povídat o jednoduchých věcech, třeba o počasí jako jiní, a vyhýbala se společnosti. A ani trochu se mi nechtělo odpovídat na zvědavé otázky, jak se máš a co doma, slovy: „Fajn, děkuji, všechno je v pořádku.“

Soukromé pasti

Začala jsem se schovávat ve své ulitě, starala se tiše o domácnost a u toho si přivydělávala jako učitelka. Přesto se u nás všechno tak zhoršilo, že se před Vánocemi v roce 2008, kdy o mě manžel vyvrátil futra dveří, nalomil židličku pro chlapečka a zkopal mě tak, že jsem nemohla dýchat, ve mně něco zlomilo. Byla to láska k mému muži.

Všechno mi bylo jedno a přála jsem si, aby to už skončilo. Manžel mi po této příhodě sdělil, že nejsem normální a potřebuji se léčit, že to z něho dělám já a klidně se mnou půjde k psychologovi. Já jsem už věděla, že to nemůže být moje chyba, ale moje sebevědomí hluboce klesalo, a tak jsem souhlasila.

Věděla jsem, že když už, tak se vyjasní problémy mezi námi. V té době jsem všechno začala říkat své nejlepší kamarádce, která také nic netušila. Byla jsem hrozně opatrná, nechtěla jsem přijít o své soukromí a nevěděla jsem, jak budou lidé, kterým to řeknu, reagovat.

Bála jsem se, že se mi budou smát nebo mě tlačit do nějakého rozhodnutí, na které jsem neměla sílu ani energii. Začali jsme chodit do manželské poradny. Nejdříve jsem měla sezení s paní psycholožkou, která se na mě pozorně zadívala a řekla mi, jestli si uvědomuji, v čem žiji.

Říkala jsem všechno tak chladně a jasně, až se začala obávat, že jsem s přístupem manžela k sobě smířená. Měla pravdu, rezignovala jsem. Jednoznačně pak potvrdila, že jde o domácí násilí, a to se musí okamžitě řešit. Předala nás jako pár panu psychologovi.

Pozdě na pomoc?

Pan psycholog byl velice mírný, v podstatě měl stejné názory na problémy jako já, tak jsem byla šťastná, že to manžel slyší od někoho jiného, koho bere.

Samozřejmě mu vysvětlil, že jakmile se násilí bude opakovat, bude to muset řešit jinak… V době, kdy jsme navštěvovali manželskou poradnu, mě ale můj muž opět fyzicky napadl. Chtěl mě vyhodit z bytu a vyházet mi věci na ulici. Sdělila jsem to panu psychologovi, ten to neřešil a jemně mu opět domlouval. Jenže manžel po čtyřech měsících poslal pana psychologa do háje…

Pamatuji si to přesně, bylo to na konci dubna, a další útok na moji osobu nastal 8. května. Nemohla jsem chodit, bylo mi zle a pořád jsem jen brečela. Nejhorší bylo, že u všeho byl přítomen můj Matýsek. Dvakrát z toho začal koktat, ale vždycky jsem ho z toho dostala. Po každém incidentu jsem měla pocit viny a mnohokrát jsem se omluvila za své jednání.

Nakonec přišel za tři týdny další útok. Postupně se fyzické ataky zvětšovaly, byly drsnější a bezohlednější. Více než kdy jindy jsem si uvědomovala, že musím bojovat za Matýska. Je moje jediné štěstí na světě. Miluji ho a nemůžu dopustit, aby byl neustále stresován našimi problémy. A hlavně, aby neměl špatný vzor do života.

Čas na změnu

Našla jsem sílu si s manželem sednout a sdělit mu, že od něj chci jít pryč. Řekl mi, abych si to rozmyslela, a dal mi na to dva měsíce. Od té doby jsem zaujala takový postoj, aby pochopil, že opravdu chci pryč. Přestala jsem s ním žít jako žena, která miluje svého muže. Navíc jsem udělala to, co jsem nikdy nechtěla - sklopila jsem uši a držela „hubu a krok“. Nic jsem nekomentovala, nechtěla jsem vyvolat sebemenší konflikt, protože bych ho nemusela přežít.

Po dvou měsících se mě manžel zeptal, jestli jsem si už srovnala věci v hlavě, protože jeho takhle nebaví žít, dává mi peníze a nic z toho nemá… Podle mě měl - uklizeno, vypráno, navařeno, ale jemu to nestačilo. Chtěl respekt, milující ženu a nechápal, že on je ten, kdo zničil mou lásku. V té době jsem začala tyto problémy říkat lidem, kterým jsem věřila, a poprvé i rodičům.

První reakce byla: „Proč jsi s ním? Musíš od něj jít pryč!“ Teď zpětně bych to snad půlce lidí znovu neřekla. Víte, ti, kteří se nezajímají o tyto problémy, si myslí, že žena dává příčinu k tomu, aby muž byl zlý. Také se pohoršují víc nad tím, jak někdo nakopne pejska, a nějaké domácí násilí se spoustou výhrůžek a sprostých slov, která sráží na kolena a nutí vás stydět se za to, co se děje u vás doma, to pro ně není tak vážné.

Tanec s vlky

Na podzim se to u nás hrozně vyhrotilo a já se bála. Řekla jsem manželovi, že půjdu žádat o rozvod, jestli si to uvědomuje, a on na to, abych si dělala, co chci, že je mu to jedno. Tak jsem šla.

Na začátku prosince 2009 jsem podala návrh na výchovu a výživu dítěte. Na řadu jsme se měli dostat nejdříve za dva měsíce. Ale 23. prosince nám přišel dopis. Hrozně jsem se bála, jak dopadnou následující dny. Proč nezvažují lidé na soudu, jak vám tím ztrpčí život před Vánocemi? Stání jsme měli za sedm dní. Samozřejmě nastaly komplikace a hádka také proběhla, ale celkem jsem to ustála. Po soudu mi manžel řekl, že nás má rád a chce s námi být.

A já? Já se moc snažím o naší situaci přemýšlet rozumně. Nejde mi to. Jediné, v čem mám jasno, je, že svého manžela nemiluji a nemůžu s ním dál žít, protože se ho bojím a netěší mě už život s ním. Tak jsme se domluvili na rozvodu. Oplakala jsem byt, ve kterém žijeme, a protože nemám dost peněz na vyplacení manžela, hledáme si s chlapečkem podnájem.

Musím si také najít práci a připravuji žádost o rozvod a dohodu o majetkoprávním vyrovnání manželů. Je otázka, zda to všechno proběhne v klidu, ale říkám si, že nic horšího, než to, co jsem poznala od manžela, kterého jsem tak milovala, už zažít nemůžu.

Široce otevřené oči

Když mám pocit, že bych své rozhodnutí vzala zpátky, sednu si a přemýšlím, jaké to bylo od začátku našeho vztahu až doteď a proč jsem to nepoznala dřív. Můj manžel byl sobec, který všechno řešil před chlapečkem a kterého vůbec ho nezajímalo, žes ním pak nechtěl maličký mluvit ani chodit ven. Bál se a vždy se ujišťoval: „Tatínku, a budeš na mě venku hodný?“

Víte, když stojíte proti chlapovi s dítětem v náruči, to se vás drží jako klíště a pláče nebo se klepe a jeho to nezastaví, je to strašný zážitek. Pociťujete jen bezmoc a nic víc. Hádky vznikaly kvůli maličkostem, šlo o přepnutí televize nebo o to, že Matýsek měl třeba chuť na chleba ve vajíčku, a to málo, co jsme měli, chtěl manžel, přestože tam bylo jiné čerstvé pečivo. Co na to říct?

Začal hrozně nadávat, bouchat do stolu a chlapeček se začal hrozně třást. Vzala jsem ho do náruče a manžel na mě vystartoval, jsem prý slaboch, protože mám v ruce malého a nejdu proti němu. Vyloženě mě chtěl zbít. Bouchal do mě a vystrkával mě z obývacího pokoje. Nepřál si totiž, abych tam byla v jeho přítomnosti. I s malým v náručí jsem spadla a narazila si záda.

Ale to nebylo bohužel všechno. Tak jsem Matýska dala rychle do dětského pokoje. Manžel pořád hrozně řval a sprostě mi nadával, já jen poslouchala a snažila se chlapečka zabavit hraním, aby ta sprostá slova tolik nevnímal. Muž za námi pořád chodil do pokoje, řval a urážel mě tak sprostými slovy, jak snad nikdo nikomu nenadává. Hrozně mě to bolelo, možná víc než fyzické útoky.

Když jsem nereagovala, protože jsem se bála špatného konce, přišel si pro mě, že mě kopne do hlavy a pak uvidím, jak se mi v ní rozsvítí. A začalo to znovu. Skončila jsem se zlomeným prstem, naraženými zády a mnoha modřinami. Když se manžel trošku uklidnil, řekli jsme si s malým, že odejdeme spinkat k babičce.

Měli jsme na sobě pyžama, rychle jsem vzala klíče od auta, kabelku s doklady a utíkali jsme pryč. On nás ale dohnal, zamkl a my museli zůstat. Po této příhodě jsem si ujasnila, že v tom opravdu nechci žít. Teď jsem o tom přesvědčená úplně. Je správné vzít odvahu a osamostatnit se.

Chápu ostatní ženy, které v těchto vztazích setrvávají, protože jim jejich partner snižuje sebevědomí a ony nejsou schopny si samy sebe vážit. Mám s tím také problém, přestože nemám nízké vzdělání, žila jsem v cizině a umím tři jazyky. To vám ale vůbec nepomůže. Je to o duši, o lidské duši, která pomalu umírá.“

Více se dočtete v aktuálním vydání časopisu Maminka.

Témata: Časopis Maminka, Jen pro maminku, Ušní bubínek, Společný život

Mohlo by vás zajímat
První pomoc při píchnutí vosou nebo včelou? Chlazení a antihistaminika
Sex po porodu: Tohle jste možná vůbec nevěděli!
Děti nechtějí k prarodičům. Jsou moc přísní, stěžují si!
Máte tolik cuket, že nevíte, co s nimi? Zkuste naše skvělé recepty

Registrace

Pojďte s námi diskutovat, posílat otázky do poradny, nabízet a kupovat dětské zboží v bazárku.

Díky jednoduché registraci máte ke všemu okamžitý přístup.

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv do vaší e-mailové schránky.

  

Předplatné

Aktuální číslo časopisu