[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
S Lindou a Katkou jsme byly skoro jako v Sexu ve městě. Až na to, že jsme byly tři, a ne čtyři. Společně jsme chodily na večírky, nakupovat oblečení, sdílely vášeň pro boty i svoji práci. Všechny tři jsme věděly i ty největší podrobnosti ze života té druhé. Oblíbeným jídlem počínaje a poslední menstruací konče,“ říká třiatřicetiletá Věra a na klíně chová devítiměsíční holčičku, která se s prvními zoubky roztomile směje.
Její dcera Adélka je doslova vymodlená. Věra totiž po několika letech snažení skončila v centru asistované reprodukce, kde se jí podařilo otěhotnět až na třetí (neboli poslední pojišťovnou placený) pokus. „Do této chvíle, vlastně až do porodu, se mnou holky všechno prožívaly. Každou kontrolu, každé vyšetření, každý přibývající centimetr na mém břiše jako by byl jejich. Celé těhotenství jsem pociťovala strach, bála jsem se, aby se něco nepokazilo, ale holky byly pořád se mnou. Ne že by mě manžel dostatečně nevyslechl nebo nepodporoval, ale s holkama je to prostě něco jiného. Strašně moc mi to tehdy pomohlo,“ vzpomíná Věra a usmívá se u toho na svoji dceru.
„Když jsem porodila, holky byly v porodnici ještě ten den. Přinesly mi moji oblíbenou kávu (samozřejmě bez kofeinu) a pořádného burgera z protější restaurace, abych nemusela jíst nemocniční blafy, a rozplývaly se nad malou,“ dodává. „Po příchodu z porodnice proběhlo pár návštěv a najednou… jako by se po nich slehla zem. Kde jsou, kam se poděly, říkala jsem si v duchu a vzpomínala na to, jaká jsme byly nerozlučná trojka…
Chápala jsem, že s novorozencem v náručí s nimi jen těžko půjdu na nejbližší mejdan, vyzkoušet nový klub v centru Prahy nebo utrácet do Pařížské, ale ony asi ne,“ dodává smutně Věra. Trvá jen vteřinu, než se znovu rozpovídá: „Je jasné, že moje možnosti se dost zkrouhly, ale tohle jsem vážně nečekala…“
Ztráta kamarádek po porodu trápí téměř každou druhou novopečenou maminku. Přátelé se rozsortýrují a vydělí. A je to logické. Stane se z vás matka, tak trochu jiný nebo lépe řečeno zbrusu nový člověk, který má jiné potřeby a priority. Spousta věcí vám začne připadat malicherných a nicotných, a to, co vás dřív bavilo, je najednou passé.
Zatímco vaši přátelé pořád milují obrážení nových restaurací a bister, vy jste vděčná za chvilku spánku nebo aspoň hodinu, kterou strávíte sama v supermarketu. Vaši přátelé se pro vás stanou egocentrickými hédonisty a vy pro ně poprděnými novopečenými rodiči. Oni žijí zbytečný život bez dětí a vy jste obklopeni plenkami, prdíky a blinkáním. A všechno je to pravda. „Život s dětmi je totiž opravdu o něčem jiném,“ potvrzuje psychoterapeutka Jarmila Klímová.
„Alespoň pro toho, kdo svou rodičovskou roli vezme opravdu na vědomí. Je pravda, že toto se zvlášť v poslední době netýká stoprocentně všech novopečených rodičů, kteří právě proto, aby neztratili tvář a spektrum původních radovánek, odkládají své děti již od nejútlejšího věku do rukou jiných pečovatelů. Často to slyším právě od těch, kteří už před porodem s klidnou tváří řeknou: ‚No a co, narodí se mi dítě. To ale není důvod, abych na svém životě cokoli měnil/a.‘ Následky na těchto dětech pak vidíme v našich ordinacích. Někdy hned, někdy po dvaceti třiceti letech,“ dodává varovně Jarmila Klímová.
„S příchodem dítěte totiž přijde nová životní role. Jestli s tím nepočítáte, je snad lepší si dítě nepořizovat. Pokud s tím nepočítají vaši přátelé, je pak namístě otázka, na čem bylo doposud vaše přátelství založeno. Odpověď je překvapivě stručná: na konzumu. A oni konzumují dále. Je to pro ně přednější než opravdová ochota sdílet něco, co vy v této chvíli považujete za hlubokou životní hodnotu a prioritu. Je vám to líto? To je v pořádku. Mně je líto jich,“ říká plamenně terapeutka.
MUDr. Jarmila Klímová AKTIP – Konzultační a terapeutický institut Praha
„Vybírejte si primárně přátele, s nimiž sdílíte stejné životní hodnoty. Ale i odpadlictví je vývoj. Nemůžeme očekávat, že veškerá přátelství budou navždy. Je to spíš výjimka. Přátelé jsou od toho, že nás (a my je) provázejí určitou životní etapou. Pokud se náplň této etapy vyčerpá, je namístě být otevřen novým vztahům. To změna a vývoj zákonitě přináší.“
O kamarádky přišla i osmadvacetiletá Petra, ale tak trochu z jiného důvodu. „S Evou se známe asi deset let. Když jsme měsíc po sobě otěhotněly, byly jsme šťastné, že budeme moct sdílet vše kolem miminka a společně se z dětí radovat. A zprvu to tak skutečně bylo.
Jezdily jsme společně s kočárkem na procházky, do přírody, na kávu i po nákupech, ale jakmile se přehoupl druhý rok, začala mezi námi vznikat propast,“ popisuje Petra. Zatímco ona byla na svoji dceru Kláru přísná a vedla ji k tomu, aby dětem půjčovala hračky, neubližovala jim a nebyla vzteklá, Eva byla zastáncem dnes tak moderní volné výchovy.
Nechávala dítě růst jako dříví v lese. Co na tom, že tu její Honzík málem uškrtil na písku chlapečka, tu nafackoval mamince nebo v supermarketu způsobil takový virvál, že je vyvedla ochranka. Jí to bylo srdečně jedno. „Mně ale bohužel ne. Štvalo mě, že Honzík obtěžuje svoje okolí, a bála jsem se, aby Klárce, která si nechala skoro všechno líbit a neuměla se bránit, neublížil,“ vysvětluje Petra. „Když se tyhle situace začaly opakovat téměř při každé návštěvě dětského hřiště a dětského klubu, začalo mi to být opravdu nepříjemné. Pomalu jsem přestávala mít na Evu čas a nechávala jsem náš kdysi tak dobrý vztah vyčpět doztracena.
Mrzelo mě to, ale věděla jsem, že Eva svoje výchovné metody asi nezmění, a já se nechtěla nechat tyranizovat od dvouletého dítěte,“ dodává celkem pochopitelně Petra. „To je příklad, kdy se životní role navíc spojuje s širším filozofickým a sociálním nastavením. Obě jsme matky, ale nesdílíme světonázor. Trochu tolerance je jistě namístě, ale jen do té míry, než to začne kanibalizovat váš osobní životní prostor, jako je to zjevné v případě maminky Petry,“ dodává k tomu psychoterapeutka.
Ale co takhle pohled z druhé strany? Své o tom ví dvaatřicetiletá Tamara. V partě spolužáků z gymplu totiž zbyla jako poslední bezdětná. A musí se pravidelně podřizovat většině s dětmi. „Mám děti svých spolužáků ráda, jsem pro ně srandovní teta, která s nimi jednou začas blbne, přinese sladkosti… Ale faktem je, že někdy to kamarádky už přehánějí. Jakoby se celý jejich mozek zalil mateřským mlékem a ony uměly mluvit jen o prdících a vyrážce.
Co na tom, že jsme se dřív bavily třeba o tom, jakou jsme naposledy četly knížku nebo jakou výstavu jsme viděly… Někdy je to pro mě opravdu těžké, mluvit pořád o tématu, ke kterému nemám co říct. Snad jen to, že pořád hledám toho správného tatínka,“ dodává smutně Tamara.
A co z toho plyne? Někdy bychom si měly uvědomit, že na přátelství jsou vždycky dva. A oba musejí stejně dávat i přijímat. Celý vztah se nemůže točit okolo vás jen proto, že máte dítě. Na druhou stranu vaše okolí musí pochopit, co jako matka prožíváte a že se staráte o tvora, který je na vás závislý. A vždycky pro vás bude tou nejdokonalejší prioritou, což dokládá i terapeutka Jaroslava Klímová.
„Z určitého úhlu pohledu je porod a mateřství ritualizací přímo spirituální. Neznamená to ovšem, že bezdětná žena v sobě nemůže najít dostatek empatie a porozumění pro událost, kterou sama neprožívá. Jinými slovy, nemusím skočit z Nuseláku, abych věděla, jak dlouho se letí. Všechno závisí jen na ochotě investovat do přátelského vztahu něco víc než jenom zábavu a sdílení senzačních drbů.“