[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
I když nedokážete udělat nic s tím, když je dítě naštvané, rozzlobené nebo rozrušené, pokuste se (i když vás to bude možná stát velké sebezapření) o empatii, vcítění se do jeho momentálních pocitů. Snažte se pochopit, co bylo příčinou, že se právě teď cítí pod psa.
Pochopení a respekt pomáhají „vypustit páru" a poradit si s negativními emocemi, zlostí, nejistotou i strachem. Jakkoli potomek nepřiměřeně zuří nebo vyvádí jako šílený, myslete na to, že své pocity si všichni ukládáme uvnitř tak dlouho, až prostě „vybouchnou“. Dítě v takové situaci potřebuje bezpečné útočiště.
Schopnost empatie neznamená, že souhlasíte s tím, jak se chová nebo co říká, ale to, že dokážete vidět problém také jeho očima, z jeho úhlu pohledu. Takže i když bude muset nakonec udělat to, co mu řeknete, a poslechnout, i tak má právo na svůj vlastní názor a postoj, který byste měli umět uznat.
Malé děti nedokážou rozlišovat mezi svým já a svými emocemi. Jsou tedy celou svou bytostí tím, co zrovna cítí a prožívají. Přijměte emoce své ratolesti, jakkoli jsou třeba v danou chvíli nevhodné. Nezakazujte jim je, neignorujte je a nesnažte se je popírat, nebo dokonce trestat. Jinak dáváte dítěti jasný vzkaz, že ho nepřijímáte, zlobíte se na něj nebo jste se v něm zklamali. Nedopusťte, aby získalo dojem, že se musí se svými opravdovými pocity skrývat a dusit je ve svém nitru, aby se vám neznelíbilo.
Potlačené emoce bohužel samy od sebe nezmizí, pokud nebyly svobodně vyjádřeny a "vyventilovány". Jsou uvězněny v těle (a hlavě) a hledají si cestu ven. Často ji najdou v podobě hysterické scény nebo záchvatu vzteku. Vzhledem k tomu, že nejsou pod vědomou kontrolou, mohou „vyskočit“ zcela nečekaně a nekoordinovaně, například se váš chlapeček pokusí téměř utopit vlastní sestru ve vaně, pokouše kamaráda ve školce, začne trpět nočními můrami nebo se počurávat.
Měli byste dítko naučit, že existuje široká a pestrá škála pocitů a všechny jsou součástí našeho života, i když některé musíme ovládat a mít pod kontrolou.
Pomůžete dítěti přijmout vlastní emoce, vyřešit je a jít dále, naučí se tím, jak je lépe ovládat. Svým postojem ukážete, že svět pocitů a emocí není nebezpečný ani není něčím, za co by se měl někdo stydět. Naopak, všechno se dá zvládnout, když na to není člověk sám. Podporujete potomka v tom, aby dokázal přijmout i méně příjemné stránky své osobnosti a pochopil, že i navzdory jim je naprosto v pořádku a máte ho rádi.
Ať už je vaší ratolesti jeden rok nebo šestnáct let, potřebuje, abyste poslouchali, co vám říká, a vnímali, jak se cítí, i když to možná neumí dostatečně dobře vyjádřit. Když jí dáte šanci se před vámi „odhalit“ a otevřít svůj vnitřní svět, překvapí vás, jak laskavým, ochotným a vlídným dítětem se stane. K tomu, aby se dítě cítilo sebejistě a bezpečně a neobávalo se projevovat své emoce, potřebuje, abyste byli duchem přítomni a soustředěně mu naslouchali.
Děti totiž mají tu úžasnou vlastnost, že jsou schopné veškeré špatné pocity nechat vyprchat a odejít poté, co je mohou odžít. Na vás pak je dát jim k tomu příležitost. A vedle toho: smích uvolňuje hormony štěstí a odbourává stres mnohem lépe než slzy. A je také zábavnější!
Spektrum lidských emocí je velice bohaté a valí se tak trochu „skrze nás“. Přijdou, zaplaví naše nitro a zase odcházejí, pomíjejí. Když je ale ignorujeme nebo neprožijeme, uvíznou uvnitř a začnou „hryzat“. Děti mohou být silnými emocemi vyděšeny a zaskočeny, netuší, jak si s nimi poradit. Vypustit ven je zvládnou jen tehdy, když se cítí zcela bezpečně, nehrozí jim žádné riziko. Například to, že byste je měli o to méně rádi nebo jim něco vyčítali.
Nestůjte dětem stále za zády jako záloha, advokát i vyjednavač. Vychovávejte je k tomu, aby uměly samostatně řešit jak konflikty na pískovišti, souboje o houpačku v parku a dohadování se s kamarádem ze školky, tak vlastní emoce. Každý pocit, který nás ovládne, dává zprávu o stavu našeho nitra.
Trénujte ratolesti v tom, aby si s nimi dovedly poradit, procítit je, nebály se jich a uměly je ventilovat, aniž by se za ně musely omlouvat nebo stydět. Jakmile dítě vidí, že je i se svými „vrtochy“ s pochopením přijímáno, získává sebedůvěru, což mu poskytuje širší prostor a více možností, jak řešit svůj problém. Jistě, potřebuje vaši pomoc, nenabízejte ji ale hned, vyčkejte, dokud nebudete výslovně požádáni. Bude tak vědět, že má vaši plnou důvěru a že věříte, že je natolik schopné, aby své potíže zvládlo samo.