[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Není žalování jako žalování. A právě důvody, které k němu dítě vedou, a také věk malého „žalobníčka“ jsou tím hlavním klíčem, podle kterého bychom na něj měli reagovat. Podle kterého bychom dítěti měli vysvětlit, co je správné a co by se mělo dospělému sdělit a co je naopak už hodně za hranou, co se zkrátka neříká. Jasně, někdy je to únavné, ale stojí za to si to jednou provždy ujasnit, abychom svým ratolestem nezaseli nějakou nepěknou křivdu, kterou si z dětství ponesou. Abychom zjistili motiv, musíme dítě vždy vyslechnout. To by mělo předcházet následné reakci, kterou bychom měli rychle a zároveň správně vyhodnotit. Tady je pět nejčastějších důvodů malých „žalobníčků“:
Tohle je asi nejčastější případ žalování. Hlavně mezi sourozenci bývají tyhle šarvátky často na denním pořádku, třeba: „Mami, on mi sebral autíčko.“ Ale i paní učitelky ve školce neustále řeší podobné stížnosti. U nás doma konkrétně tomu vždy předchází věta: „Tak, a jdu to kecnout!“ A už si to jeden z našich ukřivděných synů štráduje k jednomu z rodičů-soudců, aby se domohl spravedlnosti. Neustálé žabomyší války.
Snažte se měřit jedním metrem. A mezi sourozenci obzvlášť, i když je to někdy těžké. „Prevencí může být pozornost rozdělená mezi oba sourozence. Vezměte na pár hodin ven jen jedno z dětí, druhé může být třeba s tatínkem nebo s babičkou. A poté naopak. Pokud jste na děti sama, je dobré si pravidelně vyhrazovat prostor třeba v době, kdy brácha nebo ségra spí. Jde hlavně o to, aby dítě mělo možnost mít vás jen pro sebe. Tento bezpečný prostor pak dítě může využít ke sdělení jakékoli potřeby, touhy, přání či právě obav a strachů,“ vysvětluje dětská psycholožka Mgr. Kamila Horská.
Dalším typem je pak ten, který se chce vyhnout případnému trestu nebo i získat potenciální pochvalu za to, že „on byl hodný“, „on to nebyl“. Cílem je snaha prosadit své zájmy, domoci se svého práva. Některé děti si ale jen zkrátka neumějí v nějakých situacích poradit a tohle je pro ně jediné řešení. Vědí, že něco zkazily, a nechtějí ve vašich očích vypadat špatně, tak hledají nejsnazší řešení. Motivací tak může být i strach a snaha se „zachránit“.
Vymýšlení si? V žádném případě. Ba co hůř, svádět vinu na někoho nevinného, to se opravdu nedělá. Zkuste zapojit empatii: „Jak by se ti líbilo, kdyby na tebe ten druhý něco svedl a nebyla by to pravda?“ Dítě by mělo pochopit, že to se nedělá. Řešení nebývá jednoduché a špatný soud může toho nespravedlivě napadeného utvrdit v jeho křivdě. Proto nesuďte unáhleně.
Tohle jsou dvě strany jedné mince. Na jedné straně dítě, které tápe a hledá pomocnou ruku, na té druhé ten, který se snaží pomoci druhému. Tyto případy se už za žalování opravdu v žádném případě považovat nedají, motiv je jasný: hledání pomoci. V takovém případě by dítě nemělo pocítit, že se na něj za to pohlíží jako na žalobníčka. Pokud tím někomu pomůžeme, je dobré „žalovat“.
Vždy, když za vámi dítě přijde a sdělí vám něco, co jej trápí, co vzniklo vinou někoho jiného, pečlivě mu naslouchejte. Pokud byste ho nevyslechli, může ve vás ztratit důvěru nebo získat pocit, že bojovat za svá práva nebo za práva druhých je zbytečné… „Nejlepší je rozebrat s dítětem celou situaci. Rodiče či učitelé často spadají do role soudců, což není třeba. Zpravidla stačí popisovat z neutrální pozice, co dítě asi zažívá a proč. Nesnažte se situaci hned vyřešit, dejte prostor dětem zorientovat se v pocitech. Často dojde k velkému uvolnění. Děti vnímají své potřeby a nalézají řešení, pokud cítí víru ve vlastní schopnosti,“ říká psycholožka.
On to v zásadě nemyslí špatně, ale všem kolem sebe leze na nervy. Většina se asi shodne na tom, že na narozeninovou oslavu tenhle bonzáček pozvánku nedostane. Chce na sebe zkrátka upoutat pozornost, zalíbit se. Podobné žalování, zvláště u menších dětí, může být ale i čistě jen doprovodným znakem impulzivního chování dětí, když mají nutkavou potřebu informovat o všem, co se děje.
„Jde o upoutání pozornosti. O získání alespoň chvilkového privilegia pomyslného ocenění, kterého se mu pravděpodobně v běžných situacích často nedostává. Když se doma mluví o všem, rodina se o sebe navzájem zajímá, je to nejlepší prevence,“ podotýká psycholožka. Zkuste malému žalobníčkovi naznačit, že neustálé oznamování není nikomu příjemné. Snažte se dítě vždy vyslechnout, ale vysvětlete mu, kdy je lepší říct, co se děje, a co naopak není třeba hlásit. Zjednodušeně řečeno, pokud jde o zdraví nebo vážné porušování pravidel, je třeba, aby to dospělý věděl.
Co se osvědčilo švédským rodičům ve výchově? 5 rad
To je to pravé žalování, se špatným úmyslem. Obrovskou roli tady hraje věk. Mladší děti tohle ještě příliš neumějí, ty starší často bravurně. Cílem je přitom ublížit druhému, pomstít se. Donášet.
„Toto jednání a chování je motivované strachem a bolestí. Takové dítě často zažívá pocity nepochopení, proto se uchýlí k výraznějším projevům. Alespoň tak si zajistí pozornost, byť negativní. Začne si pak kompenzovat své potřeby spřádáním sítí pomsty. Je v první řadě třeba pro něj vybudovat opět bezpečný rámec bez hodnocení a odsuzování, kdy bude moci vyjádřit své pocity,“ říká psycholožka.
Žalování je běžná věc. Záleží samozřejmě hlavně na věku dítěte, ale i na příkladu v rodině, síle a založení osobnosti. Zpočátku, hlavně u dětí předškolního věku, je většinou žalování spíš úsměvné. Už ale tady byste si měli dát pozor na reakce. Psychoterapeutka Naomi Aldortová ve své knize Vychováváme děti a rosteme s nimi radí rodičům, jak to mohou zastavit, než dojde ke klasickému stereotypnímu projevu.
Její komunikační SALVE říká: S – Oddělte se od chování dítěte, od jeho emocí pomocí tichého hovoru se sebou sama. Nejtěžší krok. Často reagujeme automaticky, zde se automatika zastavuje. A – Věnujte pozornost dítěti. Co asi prožívá? L – Poslouchejte, co dítě říká, udržujte oční kontakt a dávejte mu otázky, aby mohlo lépe hovořit. Nesuďte. V – Uznejte pocity a potřeby, které projevuje. E – Projevte důvěru v jeho schopnosti tím, že mu nebudete foukat každou bolístku a vše řešit za něj.