Maminka.czRozhovor

Zamlklé těhotenství mě zaskočilo, čekala jsem na samovolný potrat, říká zpěvačka Klára Vytisková. Čím jí tento moment otevřel oči?

Michaela Láchová 23.  11.  2021
"Uvědomila jsem si, že svobodu nevnímám jako fyzickou záležitost, takže mi nevadí, že kvůli dětem nemůžu jít na mejdan. Vnímám to jako stav mysli a v tom mi děti na svobodě rozhodně přidaly," říká zpěvačka Klára Vytisková (36), která je maminkou Emilie (7), Olivie (4) a Alfonse (6m.). Jak se mateřství odrazila na její tvorbě? A jak proměnilo ji samotnou?

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

 „Just be you.“ Aneb „Buď prostě sama sebou,“ zpívá v jednom ze svých songů posledního alba Love Is Gold zpěvačka s úžasně nezaměnitelným hlasem. Jak Klára Vytisková podotýká, sama sebou se cítí vlastně až teď, jako máma. A nutno říct, že jí trojnásobné mateřství neskutečně sluší. Při našem rozhovoru, kterého se účastnil i malý Alfons, jsme zjistily, že máme společný nejenom ročník narození. A nutno říct, že tohle setkání bylo vážně moc fajn! Dudlík i úsměvy malého Alfíka lítaly všude kolem…

Co se spadlým dudlíkem jako správná máma třetího dítěte uděláš? 

Sterilizovat ho nebudeme. (smích) A sedí i to, že Alf je opravdu zlaté dítě, jak se to o třetích dětech, kterým prý nic jiného nezbývá, říká. Teď máme teda období, kdy míň spí, podle mě proto, že rychle roste a má pořád hlad. V pěti měsících pořizujeme oblečení na roční dítě, na to jsem u předchozích dvou holčiček vůbec nebyla zvyklá. 

Video: Podívejte se, jak vypadá šatník zpěvačky Kláry Vytiskové

Kromě velikosti oblečení… Je to velký rozdíl, mít chlapečka po dvou holčičkách? 

Každá z holčiček byla taky hodně jiná. Možná s holkama je později víc všemožných diskusí, holky řeší hodně vztahy ve školách, ve školkách. Kluci jsou myslím přímočařejší a ženy učí být víc ženami. To je moje teorie. Měla jsem v porodnici pocit, že za mnou Alfons přišel, aby mě naučil být ženou. 

Říkala sis, že ho budeš v tomhle duchu i jinak vychovávat?

Myslíš jako gentlemana? Tak to každopádně. Přijde mi, že je to u kluka nejvíc sexy věc. Nemyslím, aby byl takovej ten podlézavej (smích), zkrátka žádnej macho, ale pravej gentleman.

Přáli jste si po dvou holčičkách chlapečka, nebo vám to bylo úplně jedno?

Když se narodil Alfons, nejčastější reakce lidí byla: „Konečně se vám to povedlo!“ Jak jako? To jako znamená, že se mi to předtím dvakrát nepovedlo? (smích) Hrozně mě to tehdy zarazilo, protože jsem neměla ani u druhé dcery pocit, že je to špatně, že nemáme kluka a holku. Všimla jsem si ale, že to lidi hodně řeší. Já jsem to takhle nikdy nevnímala. My jsme prostě chtěli tři děti, a ne, že jsme zkoušeli kluka. I kdybychom měli tři holky, jsme s tím oba naprosto v pohodě.

Myslíš, že jde svoboda s mateřstvím dohromady? 

Určitě. S třetím dítětem to už vůbec nevnímám. Myslím, že největší změna, co se týče pocitu ztráty svobody, přichází s prvním dítětem. Já mám ale pocit, že mě děti hrozně moc naučily a otevřely mi hlavu. Myslím si, že když to máma přijme, že k nám děti nechodí jen proto, abychom je naučili kakat, čurat a mluvit, ale že právě ony nás můžou hodně naučit, je to skvělý. A ony to dělají, akorát my setomu musíme otevřít… Uvědomila jsem si, že svobodu nevnímám jako fyzickou záležitost, jako to, že díky dětem nemůžu jít na mejdan. Vnímám to jako stav mysli, a v tom mi děti na svobodě rozhodně přidaly. 

V čem byla nejzásadnější změna, která proběhla právě u Emilky? Co se ti honilo hlavou, když jsi uviděla poprvé dvě čárky na těhotenském testu?

Pro nás bylo změn víc, protože jsme se zrovna v té době rozhodli, že se přestěhujeme z centra Prahy na vesnici. Bydleli jsme kousek od Václaváku a všechno měli při ruce. Zároveň jsme ale oba vyrůstali na vesnici a věděli jsme, že chceme, aby naše děti měly rozlet a možnost běhat po lese. Já jsem byla vždycky plánovací typ a věděla jsem, že chci velkou rodinu, ale pořád jsem nedokázala říct „teď“. Pořád byl nějaký projekt, který jsem potřebovala dokončit, pořád byla nějaká písnička, kterou jsem potřebovala složit, turné, které chci odjet… Tehdy jsem navštívila numeroložku Stáňu, a jediné, co jsem se od ní dozvěděla, bylo, ať nechám věcem volný průběh. A volný průběh znamenalo, že do měsíce přišla Emilka. Najednou jsem si říkala, že takhle to má být, a od té doby vím, že musím nechat věci víc plynout. A to mi dává svobodu. 

Zorka Hejdová: Mateřství je větší záhul než práce na full time

Když porovnáš všechna svoje těhotenství, byla hodně jiná? 

Moje těhotenství bylo pokaždý skvělý, ale to první je přece jen úplně jiný. Strávila jsem ho na zmrzlinových koktejlech, měla hroznou chuť na borůvkové shaky, palačinky s ovocem, a dost jsem si ujížděla na tom, že jsem si těhotenství vychutnávala. Jsem obecně velký požitkář. A ta další těhotenství, když už máte doma děťátko, to už je prostě jiný. Už nemůžete jít spát, kdy chcete, to byl asi ten největší rozdíl… Co mě ale trošku zaskočilo, bylo zamlklé těhotenství, které jsem prodělala. 

Kdy se to stalo? 

Když přišel lockdown, věděla jsem, že je ten správný čas na třetí miminko. Otěhotněla jsem hned, ale zjistili jsme, že to bylo zamlklé těhotenství a já chtěla čekat na samovolný potrat. Byl to 9. týden. Věděla jsem, že když nebudu muset jít na čištění dělohy, můžu pak rychleji otěhotnět znova. A to se naštěstí povedlo, hned záhy jsem otěhotněla s Alfonsem.

I tak to musel být šok…

Byl to šok, dvakrát jsem otěhotněla téměř hned, nějak jsem s touhle variantou vůbec nepočítala. Byla to ve finále hodně posilující zkušenost, zpracovali jsme to s Romanem společně. A pak jsem zjistila, že tohle prožilo hodně holek, které znám... stejně tak jako další zvláštní zážitek, když jsem pak otěhotněla s Alfonsem, byl, že mě jako mámu nad pětatřicet let automaticky hodili do rizikovější skupiny vzhledem ke genetickým vadám. Všechny testy pak vycházejí hůř a mámy to zbytečně stresuje. 

Byla jsi na aminocentéze? 

Nechtěla jsem ji podstoupit, nechala jsem si udělat krevní test a s Romanem jsme věřili, že máme zdravé miminko. 

A jak vzpomínáš na své porody? Podobaly se tak jako tvá těhotenství? 

Ano. Všechny byly poměrně dlouhé, naštěstí ale končily všechny dobře. Poslední byl rozhodně nejkratší, ale mohl být i kratší. (smích) Všechny děti jsem rodila v Podolí se svou porodní asistentkou a s manželem. Nejvíc jsem si s posledními dvěma dětmi užívala šestinedělí. S Emilkou jsem nevěděla, kam dřív skočit, a to jsme byli s manželem na nadstandardu oba dva. A s Alfem jsem tam byla sama a připadala jsem si jak v Itálii na dovolený. Z okna jsem koukala na marínu… Akorát to jídlo nestálo za nic. (smích)

Klára Vytisková se stala potřetí maminkou! Do muzikantské rodiny přibyl chlapeček

Byla od prvního porodu ke třetímu nějaká změna v pohledu na to, jak by sis si přála, aby probíhal? 

Všechny děti jsem porodila přirozeně, ale s Emilkou bylo na konci drama, chtěli ji tahat kleštěmi. Když jsem to slyšela, hodně jsem z posledních sil zatlačila a byla venku. Šili mě v narkóze a Emilku jsem čtyři hodiny neviděla, to jsem si zpětně hodně vyčítala a řešila to se svojí homeopatkou Janou. S každým dalším porodem jsem do toho chtěla jít s větší jistotou. Když to při prvním porodu dlouho trvalo, měla jsem pocit, že to nezvládám, že jsou všichni kolem mě nervózní z toho, že mi to trvá. A věděla jsem, že u dalšího porodu nechci vnímat, co řeší lidi kolem. A to si myslím, že bylo pokaždé lepší. Mám ráda, když jdou věci přirozeně a je v nich balanc. 

Jak se ti hledá balanc v téhle přeinformované době?

Není to vždycky jednoduchý. Třeba co se mateřství týče, překvapilo mě, kolik je mezi maminkami militantních skupin. Takovým ožehavým tématem maminek je třeba nošení v šátku. Nosíš? Nenosíš? Vždycky na tebe někdo kouká kvůli tomu svrchu. Jako by neexistovalo nic mezi. Já jsem si hrozně oblíbila kočárky Bugaboo. Když se děti chtějí pokochat, koukají ven, ale střídám to i s nošením v šátku, mám dva nádherné od Omnifera, které úplně miluju. Mám i nosítko. Ani na jedno nedám dopustit. V tomhle se snažím najít rovnováhu.

Jak se ti hledá balanc mezi prací a péčí o děti? 

Docela dobře. Zároveň ale, a to zná každá máma, je to dlouhodobě únavný. Myslím, že je potřeba to oddělovat, když si hrajete s dětmi, nemůžete mít v hlavě práci. Je to takové neustálé přecvakávání. Vlastně jsem si říkala, že s Alfem by se mi líbilo úplně vypnout, protože cítím, že to bude možná moje poslední dítě. 

Jak bys svým dětem vysvětlila, co je to svoboda? 

Já bych skoro řekla, že i pro nás je složitý to opravdu pochopit a svobodu často bereme automaticky, protože v ní žijeme, a je občas dobré si uvědomit, že o ni můžeme lehce přijít. Připomínáme si to třeba 17. listopadu. Pro naše děti je svoboda něco úplně automatického. 

Máš pocit, že i výchova dětí je dnes svobodnější, než tomu bylo před sametovou revolucí? 

Myslím, že ano. Nesmí si to ale rodiče plést s tím, že děti nepotřebují hranice, to rozhodně ne. Děti podle mě mantinely opravdu potřebují. Ale myslím si, že víc než naši rodiče necháváme volnou ruku v rozhodnutích našich dětí a vedeme dialog. 

A co vzpomínky na tvé vlastní dětství? 

Vytahaný tepláky, batikovaný tričko. Běhám po vesnici. Vždycky jsem byla hodně hubená, samá ruka, samá noha. Hodně jsme si hrály s holkama na princezny a s klukama na kovboje... Ale taky jsme hodně cestovali s rodiči po Evropě, jak se říká „na pankáče“. Vždycky jsme měli ve starém Volvu ležení a jezdili jsme do Normandie, do Francie, Holandska nebo Itálie. Spali jsme různě po kempech na parkovištích a táta ráno chodil kupovat čerstvý bagety. Moje prázdniny byly hodně nadivoko. 

Jak moc ti přijde naše dětství jiné než to, které prožívají naše děti? 

Úplně první, co mě v téhle souvislosti napadne, je výběr oblečení. Ten je až moc velkej a někdy to vede až k rozhodovací paralýze. Pamatuju si, že mně tenkrát babička šila z Burdy, ale všechny holky nakupovaly ve vietnamských tržnicích. Tehdy byly v módě takový umělý zvonáče a já jsem je hrozně chtěla. Jenže moje máma odmítala kupovat ve vietnamských stáncích s tím, že to není kvalitní, a ušily mi s babičkou zvonáče ze třpytivého denimu. Byla jsem v takové konfrontaci, protože jsem chtěla to, co měly kámošky, a přitom jsem měla originály. Chodila jsem úplně jinak oblíkaná než děti ve třídě. Když byly trendy sukně s velkými kopretinami, všichni je měli, jen já ne. Vždycky jsem nějak vybočovala. (smích)

GALERIE: Vánoce jsou za dveřmi! V těchto outfitech vaše děti na Štědrý den doslova zazáří

Takže dneska svým holkám dovolíš tričko s Annou a Elsou? 

V tom taky musí člověk asi najít balanc. Jasně že se nám rodičům většinou líbí něco jiného. Ale protože mě rodiče tenkrát docela limitovali, snažím se to chápat. Myslím, že si musí vybudovat svůj vkus. Takže vždycky zatnu zuby a řeknu si: „Mlč, Kláro, nech je, ať si vyberou, co chtějí.“ Zároveň když se podívám na ty modely, který mi šily babička s mámou, tak ty byly naprosto fantastický. Když Emilka řekne, že touží mít šaty s Annou a Elsou, tak jí je samozřejmě ráda koupím, ale taky jí do šatníku naskládám něco, co se líbí mně. Je to nějaký kompromis. Navíc i s oblečením je to jen období. Stejně jako s jídlem, třeba jedno období jedla jen vločky s medem, v dalším už je neměla ráda... 

Když ses dotkla jídla, řešíte to nějak striktně? 

Máme to řešené tak, že teď jsme u stolu, teď se jí a nejde nedojíst jídlo a přijít za deset minut, že chci čokoládu. Snažím se kupovat hodně zeleniny, hodně vařím. Jsem z rodiny, kde se vždycky vařilo přirozeně zdravě, takže mi to nedělá problém ani teď a holky jsou na to zvyklé. Nekupuju všechno bio, ale jezdím moc ráda na trh a zajedu i do supermarketu.

Máš z dětství nějaká traumata, která sis uvědomila až jako máma? 

Myslím, že nějaké to trauma má každý z nás. Někdo na to přijde i dřív, ale já jsem rozhodně začala své dětství otevírat, až když jsem měla svoje děti. Uvědomila jsem si, že v přístupu k dětem používám některé zaběhnuté formulace, které používat nechci, chci to změnit a dělat některé věci v našem rodinném kruhu jinak. 

Prozradíš konkrétněji? 

Jsou to takové ty věty, které přebíraly naše mámy od těch svých, tak to prostě bylo. Vím, že naše mámy dělaly to nejlepší, co mohly, ale byl tam myslím z jejich strany mnohem intenzivnější pocit, že je potřeba říkat dětem, jak se věci mají podle dospělých dělat. A taky si troufám říct, že naše generace rodičů umí dávat více najevo city, lásku... 

Svobodnější se tedy cítíš jako dospělá než jako dítě?

Asi ano. Na druhou stranu mi vesnice už jako dítěti dávala velkou svobodu, byla jsem pořád venku a mohla jsem si v podstatě dělat, co jsem chtěla, Mluvím o svobodě v hlavě, o tom, že nemáš pocit, že děláš ostudu nebo že někoho obtěžuješ jako dítě. Když rodiče měli o něčem jinou představu, bez rozmyšlení to řekli. Myslím, že to téměř všichni z naší generace znají. Naši rodiče se snažili být o něco liberálnější než ti jejich, ale pořád je měli v hlavě. Aby to nevypadalo, aby sousedka neřekla… To nemám ráda. Ty se snažíš nějak vypadat venku a doma to děláš jinak, a myslím, že je zásadní to sjednotit. Nebát se zjistit, co ti vyhovuje, a prostě si za tím jít.

O tom je i tvoje písnička z posledního alba Love Is Gold, která se jmenuje Just Be You, je to tak? 

Přesně tak. A je to i o mateřství. Třeba ze sociálních sítí, myslím, má nejedna dnešní maminka vyloženě deprese, protože ji svádí k tomu se porovnávat. Snadno si pak myslí, že není dostatečná, že ostatní toho zvládají víc, a místo toho, aby si našla to, co jí vyhovuje, svoje tempo a co se jí líbí, topí se v pocitu nedostatečnosti a toho, že ty ostatní jsou lepší. A to je podle mě strašně nebezpečný. Tahle rovina Instagramu je trošku děsivá. Najít sám sebe v čemkoli je velké téma. To, že nestíhám tisíc věcí? O. k., jsem typ, který jich prostě stíhá míň. A co jako? Důležitý je, že když jdu spát, nejsem z toho frustrovaná. 

Když se podíváme na tvoji kariéru od Toxique přes desku, kterou jsi vydala jako Klára, až po tu, kde jsi jako Klára Vytisková, nelze v tom nevidět změny v chápání sebe sama. Nebo se mýlím? A propos, další album bude pod jménem Klára Víchová?

Mně to přijde hrozně komický. Na tom je vidět ta moje cesta sebepoznání. Měním jména (smích). V Toxique jsem to milovala, ale schovávala jsem se pod tunou make-upu a kostýmy. Bavilo mě to, ale pak jsem zjistila, že to chci jinak. S deskou Home jsem šla úplně „do tepláků“. A teď zase stavím znova sama sebe. Taky jsem se vrtala ve svém dětství, snažila srovnat si nějaké věci a všechno to jen spěje k tomu, že život má být šťastný… Každopádně jsem si nedávno příjmení úředně změnila, takže jsem teď Víchová. Měla jsem pocit, že se třemi dětmi chci mít příjmení jako ostatní členové mojí skupiny. 
(smích)

O čem je tvoje nejnovější deska Love Is Gold? 

Celá deska je v podstatě o tom, co mě naučily děti řešit. Just Be You, být sám sebou. Burn je o spalování nejistot. Gold je o respektu k sobě samému... Děti mě navíc hodně k psaní písniček inspirují. 

Britney Spears si užívá nově nabyté svobody! Přála bych si další miminko, svěřila se svým fanouškům

Jsou to tvé největší múzy? 

Jasně! Měla jsem krizi, kdy jsem skoro tři roky nic nenapsala, ale od té doby, co mám děti, skládám jako blázen, mateřství je hrozně inspirativní. To jsou emoce. 

Se svým manželem jste ve vztahu sedmnáct let. Jak souzníte po těch letech? 

Fantasticky. Vnímám to jako obrovský štěstí. Roman (Vícha, bubeník v kapele Ewy Farne, pozn. red.) je skvělý a zůstat s ním bylo nejlepší rozhodnutí mého života. Jednak si myslím, že se navzájem posouváme, nenudíme se spolu a říkáme si všechno. Myslím, že v partnerství je důležitý otevřený dialog. Hlavně v sobě nedusit pocity. Takže když děti usnou, sedneme si a povídáme si.

Shodnete se v názorech na výchovu? 

Určitě, o tom se taky hodně bavíme. Kdysi jsme si pořídili dva výtisky knížky Vychováváme děti a rosteme s nimi, kde jsme si zaškrtávali, co nás zaujalo. A shodli jsme se ve většině věcí. 

Co jsou hlavní pilíře vaší výchovy? Jaké byste chtěli vychovat děti pro 21. století? 

Snažíme se jednoduše o to, aby děti byly otevřené, kreativní, čisté, dobré duše. Zároveň ale, aby neměly pocit, že musí všem vyhovět, byly sobě ukotvené a samostatné. 

Prozraď, kde se vidíš za deset let? 

Páni! Myslím, že budu mít úplně šedivý vlasy! 

Myslíš z dětí? 

Ne (smích), protože můj táta má od devatenácti šedivý vlasy, a já už mám teď co dělat, abych je schovala. Budu taková Patti Smith. (smích)

Co budeš mít na sobě? A kde budeš? 

Zvonáče! Záleží na tom, kde mě zrovna chytíte, ale tipovala bych, že třeba budeme v Portugalsku s dodávkou v nějaké dobré kavárně jíst pudinkové koláčky a k tomu pít kávu s mlékem. Hezky na pankáče, jako když jsem byla sama dítě, ale teď už v roli mámy.

Témata: Těhotenství, Časopis Maminka, Slavné maminky, Rozhovor, Mateřství, Sam, Potrat, muzikant, Písnička, song, Zorka Hejdová, Vietnam, Gentleman, Stáňa, Sametová revoluce, Evropa, Gold, Ewa Farne, Václavák, Klára Vytisková, Smith, Záškrt, Dovolený, Alfons, Elsa

Video