[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jedna kamarádka mi vyprávěla, jak na dotaz „A co syn, jak reaguje na narození sestřičky?“ zatvrzele odpovídala, že je všechno zalité sluncem a čtyřletý hošík ochotně hlídá kočárek před obchodem. Realita vypadala tak, že se válel ve všech kalužích během procházky a doma se hlasitě domáhal koupání v miniaturní vaničce pro miminko, která tu byla pro jeho malou sestru. Za žárlivost svých dětí se často stydíme, přitom je to naprosto běžná věc. Ale ovlivnit a zmírnit ji můžeme. Jak na to?
Znáte sousloví „princ sesazený z trůnu“? Sice nezahrnuje „princezny“ a přitom v pohlaví ohledně žárlení není rozdíl, ale jinak je trefné. Vymyslel ho psycholog Alfred Adler. Maminka ho obskakovala a chránila před nároky nepříliš empatického otce. Pak se narodil bratr, který býval nemocný a potřeboval více péče. Maminka už neměla moc síly zachovat Alfredovi ochranitelský servis, který znal. Pomyslný princ se cítil zavržen. Ani tu nemusí jít o nemoc a je předem jasné, že miminko v rodině vám zabere dvě ruce a náruč na dlouhou dobu – a své nároky dá najevo bez ohledu na to, že je tu už někdo starší, kdo po vás také touží.
Sourozenci přišli do rodiny každý jindy. Už proto se nelze ke všem chovat stejně.
„Na maminku vzniká logicky hodně velký tlak,“ říká psycholožka Lucie Šmahelová. „Starší sourozenec pochopí, že on už není to miminko v rodině, navíc matka a dítě jsou na sebe přirozeně napojeni do dvou let.“ Pro vás z toho vychází, že s každým dalším dítětem v rodině by se měly dopředu plánovat i další „ruce“ – tatínek, babička, teta. A co nejvíce pro miminko, které mohou chovat, zatímco vy najdete čas i na staršího.
Naše velká touha a zpytování svědomí ohledně žárlení často pracuje s termínem „spravedlnost“. Chovám se ke všem svým dětem stejně? říkám si často sama, když jeden z nich lehce vyčítavě prohlašuje, jak je „nespravedlivé“, že mohl malý bratr vybrat, na které hřiště se půjde. Lucie Šmahelová ale ke „spravedlnosti“ podotýká toto: „My rodiče bychom měli především pochopit, že nejde se chovat ke všem dětem stejně. Máme sice jednotný styl výchovy a přístup, ale děti do rodiny přece nepřišly všechny naráz.“
Co to pro nás znamená v „prevenci“ žárlení? Třeba to, že nejstarší by měl vždycky dostat bonbon nebo kapesné jako první. A co když to mladšímu vadí?„Nejstarší má možná nejvíce práv a třeba první dostane mobilní telefon, ale také má nejvíce povinností,“ vysvětluje psycholožka. „Musí hlídat sourozence, dojít na nákup. A až ty vyrosteš, budeš to mít taky tak,“ doporučuje Lucie Šmahelová, o čem a jak se doma bavit. Zdůvodňování a vysvětlování tak bude na vašem denním pořádku, aby děti neměly zbytečný pocit křivdy a přijaly postupně svou pozici v rodinné konstelaci.
Miminko má ale nároky na pozornost a péči určitě nejvyšší, navíc si na něj zbytek rodiny postupně zvyká. Občas asi zažijete nepříjemné chvíle, jen minimum starších sourozenců nežárlí nebo jsou to zanedbatelné projevy. Starší sourozenec potřebuje logicky „dosytit“ pozornost, které se mu dostává méně. „Jde tedy o organizaci času a pomoc dalších dospělých s miminkem,“ radí Lucie Šmahelová. „Se starším může pak maminka dojet třeba sama na nákup nebo na fotbal, dělat, co ho baví.
Dítě pak cítí, že má zájem i o něj a důvěřuje si.“ Žárlení je totiž často spojené s pocitem nejistoty – mají mě rodiče ještě rádi? Mohu si věřit? „Další dítě v rodině samozřejmě znamená další časovou a finanční zátěž, ale zásadní je tlak na množství volného času pro starší sourozence. To by si měli rodiče ohlídat,“ doporučuje odbornice.
Jak ale na to ve všem tom shonu kolem celé rodiny a miminka? Nástroj může být překvapivě jednoduchý: STOPka. „Stačí chvíle klidu, kdy se maminka opravdu pomyslně zastaví a zamyslí,“ má recept Lucie Šmahelová. „Udělá si pro sebe jakousi sebereflexi, třeba denně, obden nebo i jednou za týden. Odmyslí od naléhavých věcí a uvědomí si, zda je všechno tak, jak chce. Jestli má čas i na starší dítě.“ Často nás totiž rychlý provoz každého dne ochromí a nic jiného než akutní věci nestíháme. I proto se dá přehlédnout leccos důležitého a žárlivost pak může doslova bujet každým dalším dnem, kdy má starší sourozenec pocit, že je odstavený na vedlejší koleji.
Výsledkem je pak třeba i vztek a agrese, kterou často řeší maminky v různých diskuzích. A v návalu emocí trestají. Co dělat, když je žárlivý projev dokonce nebezpečný? Psycholožka radí dvě věci: zabránit tomu. A vysvětlovat. „Určitě je zapotřebí pochopit, co se děje, a popisovat situaci,“ objasňuje Lucie Šmahelová a konkrétně to ukazuje: „Chápu, že se zlobíš, nedostal jsi to, co jsi třeba potřeboval, když jsem kojila miminko. Rozhodně je ale třeba dát dítěti důrazně najevo, že takto se chovat nesmí, když je přímo agresivní vůči sourozenci nebo matce samotné. Ale netrestat.“ Zároveň zkoušejte zapojit staršího sourozence do života s miminkem. Obložit miminko polštáři a nechat ho sourozence pochovat. Ohlídat je při společném koupání. Upozornit na první úsměv. A opravdu mu věřit, že vám s péčí i pomůže.
Obecně se říká, že dva sourozenci je nejkomplikovanější počet z hlediska žárlivosti. Ve velké rodině je vše trochu jednodušší. A co často diskutovaný „vhodný věkový rozdíl“? „Do dvou let věku je dítě napojené na maminku, a pokud v této době přijde sourozenec, je to obtížné, jsou pak vlastně ,miminka' dvě,“ zamýšlí se Lucie Šmahelová. „Určitě je zapotřebí větší péče tatínka nebo jiné blízké osoby.“ Budete asi potřebovat velkou dávku trpělivosti, dvouleté dítě má totiž nárok téměř na jakékoli reakce a projevy svého žárlení.
„S dětmi kolem tří let už se dá vše obvykle zvládnout dobře. Horší situace pak nastává, když je staršímu dítěti pět. Bylo dlouho zvyklé na plnou péči maminky, zároveň ale není ještě tak velké, aby nám hodně pomohlo s péčí, a sourozence tak spíš přijímalo ochranitelsky,“ dodává psycholožka. Pět let věkového rozdílu je tak podle ní většinou nejkřehčí období. Sedmileté a starší dítě už pak malého sourozence bere jako miminko, se kterým mamince obvykle rádo pomůže. Už nejde tolik o sourozence, jako spíš o jinou generaci.
To je často více přání a snaha rodičů. Berme to ale s rozumem – když budeme dvanáctileté slečně, co má na návštěvě kamarádku, pořád posílat do pokoje tříletého brášku s bagrem v ruce, vztahům to úplně neprospěje. Spousta sourozenců si k sobě najde hezký vztah až v dospělosti. „Často se stává, že si toho sourozenci nemají moc co říct,“ říká i Lucie Šmahelová. „Rodiče se mohou snažit vztah pěstovat a zdůrazňovat, že tu budou jednou sourozenci spolu a budou mít sami sebe. Už to je velká hodnota do života.“ Když ne v dětství, jednou se naše děti určitě vzájemně „najdou“. Stačí jim k tomu utvářet podmínky a nenutit nic násilím.
Článek vyšel v časopise Maminka. Květnové číslo Maminky nebo předplatné s dárkem můžete zakoupit na www.ikiosek.cz/maminka