„Myslela jsem si, že mám brilantní paměť, a vůbec nepochybovala o tom, že si samozřejmě budu dobře a navždy pamatovat veškeré důležité milníky svých dětí. Takové okamžiky budou přeci trvale vyryty v mé paměti. Jenže jak život ubíhá, zahlcují nás každodenní starosti a povinnosti a robátka rostou přímo před očima, uvědomuji si, jak naivní jsem byla. Proč jsem si nic nezapisovala, nevytvořila jim deníček, nedokumentovala lépe, jak rostou a čím vším nás děti pobavily, rozněžnily nebo i rozzlobily? Možná za to může únava, stres všedních dní a spousta práce… a dneska toho lituji,“ přiznává Věra (41), maminka Davídka (7) a Rozárky (9).
Podobnou zkušenost má další maminka Markéta (39):
„Mami, jaké bylo moje první slovo?“ zeptal se mě nejstarší syn.
„Máma!“
„Maminko, co jsem řekla jako první slovo?“ zeptala se prostřední dcera.
„Myslím, že to bylo mami.“
„Jaké bylo moje první slovo?“ dotázal se nejmladší synek.
„Uh, asi mami.“
„Když se mi narodilo první děťátko, byla jsem tak nabitá energií, nadšená a plná síly, že si pamatuji téměř každý detail, den, kdy se poprvé převalil na bříško (bylo mu asi sedm týdnů), posadil (pár dní po půlročním výročí), okamžik, kdy se ke mně poprvé rozeběhl na vratkých nožičkách, i chvíli, kdy jsme objevili první zoubek (v sedmi měsících). Nemusela jsem si nic zapisovat, bylo to mé jediné dítě, středobod vesmíru, a každý jeho pokrok mě nadchnul tak, že si ty situace budu pamatovat celý život. Na rovinu, pamatuji si dobře i řadu zbytečných věcí (například, kdybychom byli kamarádi ze základní školy, měli byste téměř 90% šanci, že si stále vybavím vaše telefonní číslo domů). Pak se nám narodila ještě dcera a nejmladší syn, poměrně brzy po sobě. A najednou marně pátrám v paměti, kdy se jim povedlo přetočit na bok? Odkdy chodili na nočník? A jak se přihodilo, že najednou začali sami chodit? Nečekala jsem, že bude najednou tak těžké vzpomenout si na všechny malé detaily, protože ty chvíle, kdy se stanou, jsou tak nádherné a jedinečné, že by přece měly být nezapomenutelné… A přesto paměť po čase selhává. Všechny moje vzpomínky se nějak podivně promíchaly a nejsou už tolik konkrétní,“ trochu smutně říká Markéta.
Paměť časem slábne a vzpomínky se postupně vytrácejí nebo ztrácejí jasnou podobu. Je to naprosto přirozený proces, a ačkoli vám připadá, že na první krůček nebo zažvatlání vašeho zlatíčka nikdy nemůžete zapomenout, opak je pravdou. Za pár let budete marně tápat a lovit v hlavě ty kouzelné chvíle. Kromě „zubu času“ je na vině únava, vyčerpání, chronický nedostatek spánku, který se nevyhne téměř žádné mamince, a rovněž, mluvme na rovinu, stárnutí.
„Někdy mě napadá, jestli mi mozek nestávkuje a nedegeneruje v souvislosti se stovkami hodin „povinného“ sledování příběhů vychytralých modrých skřítků a animovaných prasátek. Moje paměť už zkrátka není, co bývala. A po pravdě, ani mé organizační schopnosti. Téměř tři roky se přemlouvám, že konečně dodělám fotoalba svých ratolestí, nechám vyvolat fotografie (poslední založené v albu jsou ty z porodnice, což není nic extra, vzhledem k tomu, že potomci jsou ve věku 5, 7 a 9 let), a tak prozatím jen tiše závidím některým kamarádkám, které systematicky a s neuvěřitelnou pečlivostí vedou foto deníky každé ze svých ratolestí. Jde takřka o umělecká díla, vyzdobené knížky v luxusních vazbách s precizně vyplněnými údaji o každém pokroku a záznamy o vývojových milnících, vyšperkované chomáčky prvních ustřižených vlásků, náramky z porodnice a barevnými otisky miniaturních nožiček. Jistě, taky mám vlásky svých dětí (někde v krabici), tedy kromě té poslední obálky, která se mi vysypala z peněženky při placení v supermarketu. Moje dětské deníčky mají podobu několika krabic s archivovanými poklady (snímky z ultrazvuku, použitý těhotenský test, uloupená plínka z porodnice a tak dále) a aktualizovaných alb na facebookovém profilu,“ svěřuje se Alena (37).
„Naše první miminko bylo hodně náročné, často plakalo a téměř nespinkalo. Než oslavila dcerka první narozeniny, padala jsem vyčerpáním. Na zakládání deníčku nebo alb jsem tak neměla ani pomyšlení a později to už jednoduše nedohnala. Máme sice tisíce fotografií v počítači a telefonech, v papírové podobě ale téměř žádné. Když se pak po třech letech narodil mladší syn, koketovala jsem s myšlenkou, že mu začnu jeho „knihu“ vytvářet, ale pak jsem si uvědomila, že by to nebylo spravedlivé vůči starší dceři. Jak bych jí vysvětlila, že ona tu svou nemá? Že nám ji někdo ukradl? Že jsem ji nemilovala tolik, abych udělala to samé pro ni? Tak jsem to nechala být. Pamatuji si naprosto přesně, co dělaly moje děti a jak byly staré, když se jim povedly první krůčky a začaly spinkat bez plínek, ale neptejte se mě, kdy vyslovily první slůvko nebo postavily komín z lega,“ přiznává Jitka (34).
„Jsem naštvaná sama na sebe, že patřičně nedokumentuji všechny ty neopakovatelné okamžiky, které zažíváme s dětmi. Mám kamarádku, která každý rok fotí svého syna u narozeninového dortu, kde drží v ručičce svou vlastní fotku z předchozích narozenin. Krásný nápad. Vždycky jsem si myslela, že budu podobný typ matky. Nejsem. Na druhou stranu jsem ale typ mámy, která chodí se svými dětmi ven, dovádí s nimi na hřišti, vodí je do lesa i do knihovny, podniká spoustu výletů, čte denně pohádky a zpívá si s nimi. Pamatuji si přesně, jakou písničku poprvé zazpívaly a jak šťastně se smály, když se jim povedlo poprvé vlastními silami rozhoupat na houpačce. Znám jejich nejzamilovanější pohádky a dobře vím, jak se tváří, když je jim zima v bazénu. A to se přece počítá. Doufám, že víc než přesné informace o tom, kdy se jim poprvé povedlo odpovědět „ano“ nebo kdy poprvé vypadly z postele (protože na to dostanou pravděpodobně všichni stejnou „univerzální“ odpověď), je bude zajímat, co všechno jsme společně prováděli a jak jsme si to užívali,“ usmívá se Petra (42).