[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Je to zvláštní, dělávaly to naše maminky, babičky i prababičky, a tak nějak intuitivně to děláme i my. A nejen my, v malé zemičce vprostřed Evropy, citoslovci „ššš“ uklidňují své nejmenší rodiče napříč kontinenty a kulturami. Je až s podivem, že si uklidňující „ššš“ či „pššš“ nedal někdo vychytralý patentovat.
Mnoho odborníků; psychologů, lékařů i profesionálních vychovatelů v posledních letech skloňují v mnoha pádech tzv. bílý šum. „Takzvaný bílý šum je zvuk, kdy mají všechny frekvence stejnou hlasitost. Bílý šum vydává mnoho spotřebičů; například fén, lux či digestoř. Dokonce jej zcela záměrně vytvářejí i terapeutické přístroje k podpůrné léčbě tinnitu (šelestu v uších). A konečně se v mnoha případech bílý šum velmi osvědčuje i jako praktický pomocník při uklidňování neklidných kojenců.“ tvrdí zkušená dětská sestra Eva Slabá.
Umělý bílý šum samozřejmě nikdy nenahradí milující mateřskou náruč, dotek pokožky na pokožku, uklidňující hlas a sladké mlíčko mající teplotu maminčina těla. Jenže snad každá maminka zažila vypjaté chvilky, kdy pláč jejího děťátka nešlo utišit takřka ničím. A právě tehdy nastává velká chvíle pro monotónní šumivé až syčivé zvuky; v některých rodinách se zapíná digestoř, jinde houpe a nepřetržitě „syčí“ – asi už jste si již všimli určité společné linky mezi táhlým „ššš či pššš“ a bílým šumem. Účinek zmíněných citoslovcí je patrný zvláště tehdy, jsou-li vyslovována dlouze, táhle, vytrvale a kupodivu i vcelku hlasitě.
Uklidňující „ššš“ se nám při tišení nespokojeného miminka dere přímo z nitra, z útrob, jejichž monotónní zvuky děťátko slýchalo celé těhotenství! Tedy po dobu, kdy „pobývalo“ v neuvěřitelně příjemném a bezpečném prostoru, který mu po porodu mohou zcela přirozeně připomínat některé zvuky. Proč toho nevyužít? Zvláště pro novorozence a mladší kojence je „ššš“ doslova zvukem ticha.
Jisté výzkumy, které v této oblasti proběhly na sklonku minulého století, totiž jasně naznačily, že monotónní zvuky, které slyší plod v děloze, nejsou v žádném případě tiché. Zatímco hlasy a zvuky z okolí maminky k děťátku doléhají velmi tlumeně, samotné zvuky matčina těla jsou naopak velmi výrazné. „Abyste si udělali představu, co asi vaše miminko slyší, zkuste si dát hlavu pod vodu, když máte zapnutý kohoutek – to je rachot!“ uvádí například známý pediatr Karp, který dokonce ve svých knihách rodiče učí, jak správně a skutečně efektivně „syčet“, aby se jejich miminko uklidnilo.
Bílý šum v té nejpřirozenější podobě kupodivu milují i mnozí dospělí. Působí na ně podobně jako na kojence – tedy uklidňujícím dojmem, navíc je často doprovázen úžasnými vizuálními obrazy. Bílý šum v přírodě vydává například vodopád, mohutná horská řeka, silnější vytrvalý déšť nebo čerstvý vítr. Jednoduše si v sobě stále neseme otisk nekonečného blaha a bezpečí, které jsme zažívali v matčině děloze. Nebojme se tedy hojně dopřávat našim nejmenším ty nejúžasnější citoslovce – „ššš“.