[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Elišku znám od školky. Je to ta nejhodnější a nejobětavější holka pod sluncem a také už přes třicet let jedna z mých nejmilejších kamarádek. S Elí jsme se ve školce dělily o hračky, ve škole o svačiny i společnou lavici a později na internátu také o první řasenku, svetry a první milostné tajnosti. Já chodila tehdy na zdrávku a Eliška, která byla vždy premiantka, studovala gymnázium – a právě tam potkala svého Mojmíra, nyní již exmanžela. Byla to láska jako trám. Já ji kamarádce sice přála, ale zároveň jsem ji tím ztrácela. Všechen čas najednou patřil výhradně jejímu miláčkovi, kvůli kterému začala chodit pravidelně do kostela a brzy se nechala i pokřtít. Mojmír pocházel z velké a rozvětvené katolické rodiny. Oba jeho rodiče byli velmi vzdělaní a hodně si zakládali nejen na víře, ale také na vzdělání a společenské prestiži. Všichni jejich tři synové vystudovali vysokou školu. Nejstarší pak dokonce dvě, ale nakonec se stal knězem.
Eliška se provdala rok po maturitě. Mojmírova rodina ji poté doslova spolkla. I přestože jsme obě zůstaly v Praze – já pracovala a ona dál studovala – tak jsme se prakticky nevídaly. Elí sice měla od rodiny velkou podporu při studiu na vysoké škole, ale tím její život v běžné společnosti skončil. Eliška žila jen pro rodinu a církev, jednoduše se pohybovala pouze v malém okruhu spřízněných známých. Tehdy se mi ale ještě zdála spokojená. I když jsme se skoro nevídaly, stále jsme si psaly a také volaly, Mojmír to ale neměl rád. Než Eli odpromovala, porodila dva chlapečky.
Já byla v té době živel; střídala jsem kluky, vymetala večírky, obrážela festivaly, cestovala jsem a mezitím se snažila pracovat. I přestože se naše životní cesty hodně rozešly, měly jsme se stále moc rády a byly zvědavé na život a svět té druhé. Moc jsem si vážila toho, že mě Eliška nikdy nijak nenutila do víry a já na oplátku naprosto respektovala její životní směr a „nekecala“ jsem jí do pro mne nepochopitelného stylu života.
Pár týdnů po Eliščině promoci jsme se krátce sešly na kávu a já začala vnímat, že je Eliška jiná – vážná, smutná a jakoby rezignovaná. Z toho, co jsme si povídaly, jsem vnímala jediné – Elí chybí svoboda, základní lidská svoboda. Dle jejího muže totiž existoval celý seznam „nevhodných“ činností, zájmů, věcí, filmů a hlavně lidí, až z toho mrazilo. To vše bych dokázala respektovat, každý si volíme svou cestu životem, jenže Mojmír Elišku za „přestupky“ trestal, fyzicky trestal! Prý jí při tom opakoval věty typu: „Když tě nevychovali rodiče, musím to udělat já! A nemysli si, že to dělám rád!“
Mojmír byl prostě psychopat a náboženský fanatik k tomu. Znám pár věřících lidí, ale nikdo se nechová tak, jako se choval on. Jednou jsem si od něj například vyslechla: „Víš Zdeničko, my křesťané věříme, že Bůh je hlavou muže a ten je hlavou ženy. Hlavou Elišky jsem já, takže až budeš příště zvát mou ženu do divadla, volej přímo mě!“ Mojmír tehdy zvedl Elišky telefon a tak dlouho mě zpovídal, až jsem mu řekla, co jeho ženě chci. Někdy v té době se mi Eliška poprvé svěřila s tím, že ji Mojmír „trestá“. Facky u nich lítaly i za drobné přestupky – byla jsem zděšená! Zděšení se přeměnilo takřka v paniku, když mi Eliška řekla, že se i tak nikdy nerozvede, protože církevní rozvod je v podstatě nemožný, rozvod je hřích a ona svou víru myslí vážně.
Vzkaz ženám, které zůstaly samy od známých osobností
Večeru, kdy se mi Eliška se sbalenou taškou a dvěma syny v závěsu objevila mezi dveřmi, předcházela šňůra událostí – facek, ran a hrubostí, které odstartovala Elišky touha jít do práce. Kamarádka měla jen maminku, ale té se styděla svěřit, jak už to v takových případech bývá. Mnoho žen se za to, že prožívají domácí násilí, stydí a chápou jej jako svou chybu a selhání. Mojmírovi rodiče, kterým si v zoufalství jednou postěžovala, zametli problém ve strachu před ostudou a znemožněním pod koberec a svou snachu označili před Mojmírem za přecitlivělou a možná i duševně narušenou! Eliška neměla naprosto žádné východisko; manželství bylo k nežití, synové dostávali strašný příklad do života a rozvod pro ni byl tabu.
Nechci a nebudu rozebírat všechnu špínu a boje, které musela má kamarádka během rozvodu vydržet, zpětně však smekám před její netušenou vnitřní sílou, protože vše ustála obdivuhodně! Bez dobré psycholožky (maminky mého přítele) a skvělého právníka, kterého ze svých úspor zaplatila Elišky úžasná maminka, by si Eliška dál pudrovala modřiny v obličeji, nosila trika s dlouhým rukávem a neprůhledné punčochy. Jsem neuvěřitelně šťastná, především kvůli Elišce, že se i v té jejich církvi našlo dost lidí, kteří Elišky krok chápali a neodsoudili – to bylo pro kamarádku strašně důležité!
Stáňa, 32 let
Křest dítěte Křest dítěte: Jaká je cena a průběh. Musejí být rodiče manželé?