Jak se výzkumná pracovnice dostane ke psaní knih? Co bylo hlavním spouštěčem?
Psala jsem vždycky ráda, už slohovky ve škole, které skoro nikdo neměl rád. Mám ráda jazyk, baví mě využívat ho v celé jeho kráse a bohatosti. A vlastně i ve výzkumu bylo jednou z nejmilejších částí té práce psaní textů, i když tam nebyla taková volnost, text třeba mé disertační práce musel přesně popisovat skutečnosti, o které tam šlo. Ale i ten vědecký text se dá napsat hezky. Spouštěčem k napsání knihy Šťastný život s málem byla změna profese, kdy jsem se začala naplno věnovat minimalismu a práci s klientkami, kterým pomáhám ovládnout svoji domácnost, nastolit trvalý pořádek a přestat se honit. Vždycky jsem měla sen napsat knihu a teď jsem konečně měla co říct, což beru jako dar, kterého si moc vážím.
VIDEO: BYDLENÍ ZPĚVAČKY MARKÉTY POULÍČKOVÉ: MINIMALISMUS A DESIGNOVÉ VYCHYTÁVKY
Ve vaší knize zmiňujete, že člověk minimalista může na okolí působit jako podivín. Máte osobní zkušenost?
Náš rodinný minimalismus je momentálně takovým středním proudem, i když já sama bych do budoucna šla do nějaké extrémnější podoby moc ráda. S vyloženě negativní reakcí jsem se tedy osobně nesetkala, ale s údivem občas ano. Třeba se nám před Vánoci rozbila televize a běžná reakce byla „do půlnoci objednáš, ráno v boxu máš“. Nikdo kromě mojí mamky moc nechápal, že jsme to neudělali. Byla to skvělá příležitost to zkusit bez ní a nemáme ji doteď. Občas si pustíme film na počítači. Získali jsme krásný čas s dětmi po večeři, které dřív chtěly obvykle pustit pohádku.
Píšete o sobě, že jste žila „na automat“, byla ta hodná a poslušná holka, co se chtěla zavděčit každému, ale to se změnilo. Jak dlouhou cestu jste k této transformaci jste musela ujít?
Já jsem vždycky se všemi vycházela dobře, žila jsem klasický scénář studijního dítěte – jedničky, gympl, univerzita, cizí jazyky k tomu. Po škole manželství a stavba domu, první dítě, doktorát, druhé dítě. Na téhle cestě není nic špatného, mám se krásně, ale zpětně mě mrzí, že jsem nebyla odvážnější, větší rebel. Vypadnout třeba do zahraničí, dokud nejsou velké závazky a děti, udělat něco jinak. A dělat věci vědomě, u každého kroku si uvědomit, že to takhle chci, takto si to volím, nenásleduju jen běžné scénáře. Před narozením druhého dítěte mi přišel do cesty minimalismus a já hned věděla, že to je můj směr. Cesta k transformaci byla postupná, a vlastně pořád pokračuje. To mě na tom baví, pořád jdu dál a hlouběji, a když něco ve svém životě nebo domově změním, za čas to zase o kousek posunu. Překážkou jsem nejvíc sama sobě, třeba když se nedokážu vzdát něčeho, co už mi neslouží a vím to. Uvědomila jsem si, jak dobře je mi bez spousty předmětů i aktivit, o co víc času a energie mám na důležité věci. Našla jsem sama sebe, jakkoliv to zní kýčovitě. S těmi stovkami rozhodnutí, co vyhodit, co si ponechat, kdy říkat „ne“ a kdy se necítit trapně, že funguju trochu jinak, jsem se o sobě prostě naučila hodně.
V knize i ve svých kurzech radíte, jak dát domácnost do kupy během pár minut. Opravdu to dokážete?
Dokážu, protože mám jen používané věci a ty mají své místo, málokdy se nám nakupí nepořádek takový, že by trvalo dlouho ho uklidit. Do kupy ji tedy dám za deset minut, kdy roznesu věci zpět na svá místa. Odpadá tam ta nechuť jít poklidit, třeba před pověstnou návštěvou pozorné tchyně. Nepřemýšlím, jak zvládnu nejrůznější hromádky věcí, pokud se vůbec vytvořily, protože prostě vím, kam je odnést. Udělám to automaticky a rychle.
Stalo se vám někdy, že jste přišla k někomu domů, a tam to bylo zavaleno přemírou věcí? Co s vámi takové prostředí dělá?
To se mi stává neustále. Mám tu hranici na množství věcí už tak nízko, že se pak v přeplněném, i když jinak čistém interiéru, necítím dobře. Je to prostě moc vjemů. Hned bych tam udělala průvan. (směje se) Dovedete si asi představit, jakou úlevou je pak návrat z návštěvy domů. Ale je to každého věc, snažím se nevnucovat svůj názor, maximálně naťuknout tam, kde je vidět, že ty věci lidem kazí život, jen na to ještě nepřišli.
"Neříkejte dítětem: „Ukliďte si“. Vyvolá to u nich leda odpor..."
Poraďte mi, coby mámě 10letého vášnivého sběratele Lega, jehož dětský pokoj je v podstatě jedno malé muzeum lega, která mu nechce jeho vášeň odepírat, ale zároveň tiše trpí těch bambilion kostiček všude, kam se podívá...
Tohle bych vůbec neřešila. Jestli si v tom udržuje pořádek a fakt to lego miluje, nemůžete si přát nic lepšího. Naopak podpořte vášeň takového dítěte. Dejte mu najevo, že to respektujete, nekritizujte, nevyhrožujte vyhazováním a podobně. Ale hledejte společně udržitelné řešení. Aby se v pokoji dalo uklízet, aby vše mělo své místo. Minimalismus může být i v tom, že sice má milion kostek lega, ale ve zbytku věcí bude střídmý. Navíc se děti tak rychle mění, za chvíli může být vše jinak. Důvody vlastnit věci jsou jen dva: používáte to, nebo to milujete. Případně obojí najednou. Jestli to lego vašeho syna splňuje, neřešte to a běžte stavět s ním.
Jak je to u s pořádkem u vašich dětí, musí být, co se pořádku týká, asi dost vycepované...
Osmiletá dcera i pětiletý syn mají hraček dost, ale v pokoji je nastolený u obou dětí systém. Ve stručnosti – vše má své místo a pohodlně se to tam vrací. Tedy – dokážou si uklízet. Když ty své věci zvládají, ať je mají. Ale vídají od malička, že máma třídí, umí věci pouštět a že je toto všechno normální součást péče o domov. A tak to přirozeně přijali také. Přinesou třeba výkres a řeknou, že tohle nepotřebují, a jde do koše. Když je podpořím, přetřídí si lecjaké věci. Samozřejmě vyřadí méně, než bych si představovala já, ale učí se takto k věcem přistupovat a to je pro mě důležité. Dokážou neschovávat rozbité hračky, prostě dosloužily a jdou pryč. Nejlepší trik je neříkat jim „ukliďte si“, ale „vraťte věci na své místo“. To je mnohem jasnější instrukce než vágní pojem uklidit, a nevyvolává takový odpor. Mimochodem, funguje to i na dospělé.
My ženy asi nejvíc řešíme kosmetiku a oblečení, tedy věci, které jsou sice zbytné, ale co si budeme povídat, v podstatě nezbytné. Opravdu s vámi nic nedělá reklama na krásné šaty nebo kabát?
Já mívám potíže v secondhandu. Hledám mikinu pro děti a narazím na boží sukni pro sebe a za pár korun. To se těžko odolává! Na druhou stranu jsme ženy, i minimalistky se chtějí líbit a je to dobře. Takže, mějte klidně dvě plné šatní skříně a pak třeba poloprázdnou kuchyni, ale hlavně jasno v hlavě!
5 tipů, jak (na)učit minimalismu děti
- Začněte u sebe. Vy musíte umět třídit, opouštět věci, mít jasné priority a srovnanou hlavu.
- Pusťte je k tomu. Je chyba přebírat věci, když děti nejsou doma. Sice na to máte klid, ale nic je nenaučíte. Ať vidí, jak se rozhodujete, proč se těch věcí zbavujete. Nebo vysvětlete, proč jste té tetě řekli „ne“, když vás o něco slušně požádala.
- Mluvte s nimi o hodnotách. Proč je věci šťastnými neudělají, co je v životě důležitější. Řešte s nimi porovnávání se mezi vrstevníky, třeba ohledně mobilu nebo oblečení. Podpořte jejich sebevědomí, aby si tu určitou jinakost do budoucna ustály.
- Žijte to, co kážete. Pokud vysvětlíte, že věci nejsou tak důležité, jděte strávit společný čas přirozeným způsobem, bez drahých vstupů na různé atrakce, v klidu, v přírodě, při prostých činnostech. Aby viděly, že život není přehlídka bombastických zážitků a že v jednoduchosti je krása.
- Netlačte na ně. Někdy to pobírají lépe, někdy hůře, vězte, že to chce čas, řádově roky.