[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Diabetes mellitus 1. typu je autoimunitní onemocnění, kdy organismus ničí vlastní buňky, které produkují inzulin. Projevuje se pocitem žízně, neustálým nutkáním na močení, bolavým bříškem nebo ztrátou energie. Děti občas můžou i nevysvětlitelně hubnout.
„Naši Amálku jsme si s manželem doslova vysnili. Přáli jsme si hodně dětí, ale osud nám nebyl nakloněn. Nedařilo se mi otěhotnět a už jsme si připouštěli možnost, že vlastní dítě mít prostě nebudeme. Po třech letech snažení se ale stal zázrak a já jsem otěhotněla,“ vypráví Tereza. Jediné, co si přála, bylo Amálčino zdraví a spokojenost. „To první se nám bohužel úplně nesplnilo,“ povzdechne si maminka.
Těsně před tím, než měla holčička nastoupit do školy, si rodiče všimli, že něco není v pořádku. „Najednou už nebyla tak veselá, naopak byla stále unavená a plačtivá. V noci se často budila, protože potřebovala na záchod. Několikrát se dokonce stalo, že se počurala, což u ní nebylo obvyklé. Od dvou let byla bez plen a nehodám jsme se roky úspěšně vyhýbali,“ vypráví Tereza.
Jako první ji napadlo, jestli dceři náhodou ve školce někdo neubližuje. Paní učitelky jí sdělily, že je Amálka poslední dobou spavá a do aktivit s ostatními dětmi ji musí doslova nutit. Tereza navíc zaregistrovala, že je Amálka přes den i v noci velmi žíznivá. Uklidňovala se ale tím, že je to způsobeno horkými letními dny.
Mamince to ale vrtalo hlavou, tak se rozhodla zdravotní stav své dcery nepodcenit a pro jistotu navštívili pediatričku. „Lékařka si nás pečlivě vyslechla a rozhodla, že Amálce udělá testy. Výsledky pro nás nedopadly vůbec dobře a mé nejhorší noční můry se naplnily. Paní doktorka nám sdělila, že má Amálka cukrovku 1. typu a bude se s ní bohužel léčit celý život,“ vzpomíná Tereza na okamžik, kdy se dozvěděli diagnózu.
Pro maminku to byl samozřejmě šok a v hlavě se jí honila spousta otázek. „Proč zrovna naše holčička? Co to pro ni bude znamenat? Bude si muset do konce života píchat inzulin nebo brát ještě nějaké další léky? Jak to zvládne skloubit se školou? Jak se k ní budou chovat ostatní děti? Budu muset odejít z práce?"
S nemocí dcerky se celá rodina musela naučit žít, i když začátky byly těžké. „S manželem jsme si načetli kvanta článků. Občas jsem se cítila beznadějně, když jsem četla všelijaké diskuse na nejrůznějších fórech,“ vypráví Tereza. Dá se říct, že diagnózou Amálce tak trochu skončilo dětství. Najednou musela být mnohem samostatnější, musela se naučit pracovat s glukometrem a do budoucna si bude muset sama aplikovat inzulin. Zatím jí ho aplikuje maminka.
„Snad nejhorší bylo jídlo. Byla jsem zvyklá jí občas dávat sladkosti – milovala hlavně gumové medvídky a šmoulí zmrzlinu. S tím byl ze dne na den konec," vypráví maminka. Amálka nechápala, proč jiné děti sladkosti dostávají, a ona nesmí.
„Dařilo se nám mít Amálčin jídelníček pod kontrolou, ale přes veškerou snahu jsme občas nezabránili velkým výkyvům glykemických hodnot. Lékařka mě ale uklidnila, že je to na začátku normální. Že si vše časem sedne a zvykneme si,“ vypráví Tereza. Pro větší pohodlí dceři pořídili diabetický senzor, který snímá hodnoty glykémie za ni. „Malou jsme tak aspoň ušetřili bolavých vpichů do prstu,“ dodává Tereza.
Velkým štěstím bylo, že Amálka mohla zůstat ve školce. „Všichni na nás byli moc milí a paní učitelky byly nesmírně ochotné a nápomocné. Dokonce se nechaly proškolit diabetologickou sestrou, která jim pečlivě vysvětlila, co vše bude Amálka potřebovat,“ vypráví maminka.
Paní učitelky ve školce dohlíží na to, aby si holčička po jídle kontrolovala cukr v krvi, naučily se i aplikovat a počítat dávku inzulinu. „Není to pro ně vůbec snadné a jsem jim za to nesmírně vděčná. Pro nás rodiče je to obrovská úleva, protože víme, že je o dceru ve školce dobře postaráno. Já se tak mohu dál věnovat své práci a odpoledne péči o Amálku. Manžel sice chodí z práce až večer, ale taky mi hodně pomáhá,“ říká Tereza.
Po pečlivé úvaze se rodiče rozhodli, že dají Amálce odklad a do školy nastoupí až další rok. „Zdraví je důležitější. Navíc budeme muset najít školu, ve které budou paní učitelky ochotné dohlédnout na zdravotní stav dcery. Moc dobře totiž vím, že to není samozřejmost,“ uzavírá Tereza.
„Léčba diabetu spočívá v podávání inzulinu. Důležité jsou i pravidelný selfmonitoring a úprava stravy. Ta musí být pestrá, vyvážená a především pravidelná. Dítě nesmí být o hladu, jinak by to mohlo vést k rozvoji hypoglykémie, tedy k příliš nízkému cukru v krvi. Jídlo může být zpočátku problémem, nicméně i ze zdravých ingrediencí se dají uvařit jídla, která dětem budou chutnat. Doporučuji i pravidelný pohyb, takže tělocviku se ve škole rozhodně vyhýbat nemusí. Samozřejmostí je i správný pitný režim,” vysvětluje doc. MUDr. Denisa Janíčková Žďárská, Ph.D., z Ústřední vojenské nemocnice v Praze a dodává: „Vhodné je vést dítě k samostatnosti už od začátku diagnózy. Musí umět pracovat s inzulinem i diabetickými pomůckami. Děti by jinak nad sebou musely mít permanentní dozor, což také není dobře. Moderní doba naštěstí nabízí inzulinové pumpy, pera i senzory, které usnadňují management nemoci.” Pro diabetiky je k dispozici systém FreeStyle Libre, který měří hladinu glukózy průběžně, a to bez nutnosti vpichů do prstu.
„Cukrovka u dětí představuje zátěž na psychiku rodičů i dětí. Jde o celoživotní chronické onemocnění, které do života rodiny přináší celou řadu komplikací. I když je cukrovka celosvětově velmi rozšířené onemocnění, stále o ní koluje mnoho mýtů a nejasností. Rodiče si často vyčítají, že za nemoc svého dítěte mohou. Občas se domnívají, že mu nemoc nevědomky způsobili. Někteří si myslí, že diabetes 1. typu může způsobit nadměrná konzumace sladkostí, což také není pravda. Cukrovka 1. typu je autoimunitní choroba, při které tělo přestane produkovat životně důležitý inzulin. Stále nevíme, proč vzniká a jak onemocnění zabránit. Předpokládá se, že je dána geneticky. Cukrovka je velmi vážné onemocnění, ale je důležité si uvědomit, že za něj nikdo nemůže. Stěžejní je postavit se k nemoci čelem – zodpovědně, informovaně a ve spolupráci s lékaři,” vysvětluje doc. MUDr. Denisa Janíčková Žďárská.