[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Před očima jsem měla tvář milovaného muže, jeho tělo ležící na podlaze v nepřirozené pozici. Necítila jsem puls, ale musí být naživu, opakovala jsem si pořád dokola.
Policista pomalu otevřel dveře do ložnice. Jen okrajově jsem vnímala, jak ochotné ruce mých blízkých berou syna z mé náruče. Ve chvíli, kdy z úst policisty zaznělo „zemřel“, všechno zalila tma.
Kulka, která zabila mého muže, popírá veškerou logiku. Pravděpodobnost, že by někoho zasáhla, byla jedna k nekonečnu. A přece se to stalo. Náš opilý soused vystřelil z pistole. střela prorazila dveře jeho příbytku, vyhnula se desítkám stromů, než urazila dvě stě stop k našemu domu, kde prolétla dveřmi a žaluziemi až do obývacího pokoje – a zastavila se teprve o Justinovu hlavu, když se zvedal z pohovky.
Jsou tomu dva roky. Je mi 33 let a cítím se mnohem smutnější, ale také mnohem moudřejší. S příchodem něčeho tak strašlivého se změní nejen váš pohled na svět, ale svět jako takový. Smutek je velmi osobní věc. Nikdy bych si netroufla tvrdit, že jsem odborník na jeho zvládnutí. Zato velmi dobře vím, jak s ním žít.
Ráda to přirovnávám k jizvě. K vnitřní jizvě v mém srdci a mysli, která jako temný oblak zůstává nad vším tím krásným a dobrým. Abyste mě pochopili, musíte znát celý příběh, nejen jeho konec. A tak se vrátím o 19 let zpátky.
Do Justina jsem se zamilovala, když mi bylo 14 let. Byl chytrý, talentovaný, rozkošný, vtipný, vášnivý… Nejraději bychom se okamžitě vzali. Udělali jsme to nakonec v roce 2003, rok poté, co jsem dodělala střední školu.
Během následujících deseti let jsme si vytvořili svoje vlastní životní pravidla. Měli jsme několik snů, které jsme si chtěli splnit, a tak jsme se rozhodli počkat se založením rodiny, až opravdu „vyrosteme“. Měli jsme několik kapel, cestovali, společně složili a nahráli album. Bylo to mimo všechny normy, ale byla to naše norma. Až jsem se jednoho rána probudila a uvědomila si: Já chci dítě!
Justin souhlasil. Byli jsme manželé deset let a oba jsme věděli, že jsme připraveni stát se rodiči. V září 2013 jsem otěhotněla.
Z 14. června 2014 si vybavuji okamžik, kdy jsem se podívala na svého syna Jaxe a uvědomila si: Ano, teď konečně rozumím! Pozorovala jsem jeho husté hedvábné vlásky, červené rty, okouzlující oči. Přivést dítě na svět je jeden z nejneuvěřitelnějších pocitů, které může žena v životě zažít. Kvůli drobným komplikacím jsme museli zůstat nějaký čas v porodnici, ale třetí večer jsme již byli všichni doma.
Ten večer nazývám „dnem, kdy hudba zemřela“. Měla jsem třídenní dítě – a mrtvého manžela. Byla jsem čerstvá maminka – a zároveň v jedenatřiceti letech vdova. Už nikdy jsem neměla mít možnost říct Justinovi sbohem nebo to, jak moc ho miluji. Pevně věřím, že on to věděl.
Justina jsme pohřbili přesně týden po narození Jaxe. Den po pohřbu davy utěšujících zmizely a kolem mě zůstala malá podpůrná skupina. Je nemožné vykreslit ten stupeň temnoty, který mě pohltil. Temnoty tak děsivé, že jsem nesměla sama zůstat ani vteřinu. Nenechali mě ani o samotě se vysprchovat.
„Jess, jsi v pořádku?“ Moje kamarádka Holly bušila na dveře koupelny. „Jax pláče a potřebuje jíst!“ Připadalo mi, že čas zamrzl. Uvědomila jsem si, že jsou to dvě hodiny od chvíle, co jsem se doplazila do koupelny a měla od Justinovy smrti první šanci zůstat o samotě. Potřebovala jsem naplno prožít svůj smutek. Ležela jsem na zemi v kaluži slz, s tváří opřenou o chladné dlaždice a byla jsem připravená úplně se vzdát. Chtěla jsem umřít.
Na chodbě jsem slyšela několik hlasů, všechny prosily, ať otevřu dveře. A někde v dálce jsem slyšela ještě jiný hlas, který rezonoval v mém srdci. Byl to Jax, byl hladový a já věděla, že jeho hlad mohu utišit jen já. „Pošleme někoho do obchodu pro umělou výživu,“ řekla mi máma. To byl rozhodující okamžik, kdy jsem si musela vybrat, jestli zemřu, nebo budu žít. Uvědomila jsem si, že i když život, který jsem měla, byl pryč, mohla jsem se pokusit začít nový.
Můj syn mě potřeboval, aby přežil, a já potřebovala jeho. Trvalo mi asi deset minut, než jsem se skutečně postavila na nohy, ale ve chvíli, kdy se to stalo, jsem pocítila záblesk naděje. Život nabízí řadu možností a má volba byla vstát z podlahy v koupelně a nakrmit svého syna.
Během příštího roku jsem byla jako chameleon. Stala jsem se tolika různými verzemi sebe sama, že jsem už nevěděla, kým vším jsem byla. Byla jsem Justinova manželka, nebo vdova? Byla jsem maminka, která zůstala na mateřské – a kdysi bývala hudebnicí, nebo jsem měla začít znovu zpívat? Budu mít někdy příležitost mít další dítě? Vždycky jsem chtěla tři. Neustálé otázky a pochyby mě naprosto vyčerpaly.
Na deset měsíců jsem úplně zmizela z jakéhokoli společenského dění, sociálních sítí a vůbec veškerého sociálního života, s výjimkou nejbližšího okruhu několika vybraných lidí. Skrývala jsem se před světem a zbytečně se zbavila svého bývalého já.
Pak se to stalo znovu. Podívala jsem se na své desetiměsíční dítě a začala se stydět. To hladové dítě, které kdysi plakalo po mateřském mléku, začínalo chodit, mluvit a přemýšlet. Při pohledu na svého nádherného chlapečka jsem si opět uvědomila, že je načase vykonat další volbu mezi životem a smrtí.
Podívám-li se zpět na poslední dva roky svého života, vidím, kolik voleb a rozhodnutí jsem musela udělat, abych byla tam, kde jsem dnes. Potřebovala jsem znovu najít sama sebe, což vyžadovalo vrátit se ke své největší vášni, ze které jsem však ironií osudu měla největší strach: k hudbě.
Hudba byla to, co jsem s Justinem sdílela, co nás spojovalo. Teď jsem se do ní musela ponořit sama. Od bývalého spoluhráče z kapely jsem dostala nabídku absolvovat s ním několik koncertů. S velkým váháním jsem přijala. Odmítnout a obrátit se zády k tomu, co jsem milovala, by bylo mnohem bezpečnější. Ale věděla jsem, že bych zbytek života strávila útěkem před bolestí i radostí, kterou by mi to mohlo přinést.
Škála emocí, kterými stále procházím, je nekonečná. Rozhodla jsem se jim čelit, protože ty dobré nakonec vždy převáží nad špatnými. Držím se myšlenky, že štěstí, které denně zažívám, je díky mé vlastní volbě. Každý den se probudím jako všichni ostatní a mám na výběr.
Některé dny nenávidím život. Rozhodnu se být smutná, rozzlobená, zraněná, vyděšená, rozhořčená a osamělá. A v jiné dny se cítím požehnaně a rozhodnu se být šťastná, optimistická, vděčná, odpouštějící a soucitná. Každý den přináší nové rozhodnutí a každé rozhodnutí má nový výsledek. Mohu jen doufat, že dělám správná rozhodnutí pro svou budoucnost. A zejména pro budoucnost Jaxe.
Když večer před usnutím zavřu oči, ráda si opakuji tři věci: Budu ti navždy vděčná, mami! Budu tě navždy ctít, Justine! A budu tě vždy milovat, můj Jaxi!
Některé z největších citátů do života přicházejí ve formě písní. Takže svůj příběh zakončím těmito slovy od Aerosmith: „Život je cesta, nikoli cíl. A já zkrátka nedokážu říct, co zítra přinese.“
Jessica Ayers založila nadaci pro mladé ovdovělé matky. Navštivte její webovou stránku The Singing Widow („Zpívající vdova“), kde píše o svém životě, ztrátách a mateřství.