[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Manželství? A má to vůbec smysl? Vždyť je to dnes padesát na padesát… Takové myšlenky se pod tíhou statistik logicky musí mihnout v hlavě mužů i žen. Muži se k oltáři neženou. A ženy? Vždyť každé třetí dítě u nás porodí matka, která není vdaná…
V řadě internetových diskusí (jejich pisatelkami byly častěji ženy) jsem zaznamenala, že jsou to prý muži, kteří se bojí vstupovat do manželství. Ve svém okolí neznám moc žen, které by se nikdy nechtěly vdát. Poznala jsem sice spoustu těch, které se sňatkem otálejí, někdy i dlouhé desítky let, ale jednou se vdát určitě chtějí. Žádnou ženu, která by si přála prožít život, aniž by okusila manželství, jsem ještě nepotkala.
„S přítelem jsme se o svatbě bavili už několikrát, leckdy dokonce otevřel toto téma i on sám. Počítá se mnou do budoucna, plánujeme byt, děti, jenže když se jakýkoli jeho kamarád žení, slyším větu: ,Je ten kluk normální?’ Když se pak potká s nějakými ,dobrými kamarády’ a společně probírají výhody a nevýhody manželství, dozvídám se, že se ožení nejdřív v pětatřiceti, pokud vůbec,“ říká šestadvacetiletá Karin. „Proč se muži nechtějí ženit? Největší problém vidím v klišé, která u nás stále přežívají.
Že po svatbě už si člověk nic neužije a že splnit si vlastní cíle může jen svobodný člověk… Hloupé poznámky nezadaných kamarádů jen přilévají olej do ohně,“ myslí si devětadvacetiletá Janka. Psycholožka Katarína Filasová si není jistá, nakolik za odmítání sňatku mohou právě uvedená klišé, v pozadí váhání spatřuje spíš strach ze zodpovědnosti. „Živit rodinu v určitém životním standardu opravdu není lehký úkol. Navíc muž ve svých rozhodnutích nezohledňuje pouze sebe, ale i další bytosti, a jisté možnosti v jeho životě jdou skutečně stranou,“ říká.
Psycholog a manželský poradce Ján Lukány se domnívá, že v pozadí mužských obav může být i sociokulturní vývoj postavení žen a jejich profesní úspěchy. „Měnící se realita a posuny ve vnímání tradičních rolí mohou u mužů probouzet pocity strachu a ohrožení a přispívat tím k menší ochotě vstupovat do manželství. Zároveň manželství pro muže není přitažlivé v případě, kdy je chápáno jako uzavření do předem stanovených rolí, které jsou navíc ohrožovány zmíněnými změnami postavení žen.“
„Sňatek vnímám jako důležitý akt. Je to mezník, kdy svazuji svůj život s někým, koho považuji za svého životního partnera a s kým hodlám strávit zbytek života. Není pravda, že svatba nic nezmění. Změní hodně. Po svatbě patříme tak nějak úplně k sobě. Zachovali jsme si svobodu, kterou jsme měli před svatbou, zároveň se navzájem plně podporujeme a tvoříme si zázemí, ze kterého vycházíme vstříc vlastním i společným cílům,“ říká pětatřicetiletý Jan, který je ženatý čtyři roky.
Že nabídl své partnerce sňatek, k tomu ho motivoval kamarád, kterému šel na svatbě za svědka. Co od manželství očekával? Žádné konkrétní představy, s nimiž by po čtyřech letech mohl objektivně srovnávat realitu, prý neměl. Manželský slib však v žádném případě nechápal jako omezování vlastní svobody. Byl to pro něj akt, kterým si s partnerkou slíbili podporu, pomoc, přátelství a utvrdili se v tom, že jeden s druhým počítají i v budoucnu ve svých plánech týkajících se bydlení a plánování rodiny.
Že jsou partneři po svatbě jeden druhém blíž, to potvrzuje i psycholog Ján Lukány. „Každý blízký vztah přináší citovou intimitu a pocit naplnění ideálů. Jenže také platí, že čím bližší vztah je, tím je i komplikovanější a potenciálně ohroženější.“ Nebezpečí přinášejí vnitřní konflikty partnerů, ale i společenské změny a s tím spojené proměny rolí. Manželský slib totiž neznamená jen závazek, ale také nové role manžela a manželky, a nebývá jednoduché je zvládnout. „Každý z nás si v sobě během života vytvořil definici, co pro něj tato role znamená.
Když se pro nás tato role stane aktuální (oženíme se nebo se vdáme) a jejím obsahem je třeba nutnost v určitou chvíli zapomenout na sebe a na své potřeby a začít se intenzivně věnovat svému protějšku a rodině, začneme se podle toho chovat. Vztah tím ovšem nabere úplně jiné obrátky a dva lidé, kteří spolu byli dřív šťastní, jsou najednou ve vztahu nespokojení,“ vysvětluje Katarína Filasová.
„Svatbu odmítám, protože láska pak začne být samozřejmostí. Partner mě bude mít jistou, přestane se snažit, přestane mě překvapovat a náš vztah časem ubije stereotyp. Chlapi chápou slib manželství tak, že my ženy musíme všechno, láskou počínaje, domácností konče, a že oni nemusí nic. Já potřebuji být dobývána a chci, aby můj přítel tak trochu žárlil,“ říká třiatřicetiletá Kristýna.
Aspoň v případě domácnosti je nutné brát její názor vážně, potvrzuje ho totiž i průzkum odborníků z univerzity Georgie Mason v americké Virginii provedený před dvěma lety. Vědci zpracovali data více než sedmnácti tisíc osob z osmadvaceti zemí světa a zjistili, že po svatbě pomáhají muži mnohem méně s domácností než před ní.
Podle socioložky Shannon Davisové je klíčovým zjištěním studie fakt, že instituce manželství jasně mění rozdělení práce v domácnosti. Páry, které vidí muže a ženy v rovné pozici, si rozdělí povinnosti rovnoměrně. V manželství však muži uvádějí, že vykonávají práce méně než jejich manželky. „Páry napříč mnoha zeměmi jsou ovlivněny podobnými faktory, když se rozhodují při rozdělování domácích prací. Je to způsob, jakým společnost definuje, co je to být v manželství, jako instituci sama o sobě, která ovlivňuje chování,“ tvrdí odbornice. Že muži mohou po vstupu do manželství zásadně zlenivět, to si myslí i pětatřicetiletý Jan. „Jde ale o to, jaký přístup zvolí manželka.
Pakliže se změní v opatrovatelku poskytující bezbřehou péči ve všech směrech, může to muže fatálně zdeformovat. Z činorodého slaměného vdovce se tak může během několika měsíců stát pytel špeku neschopný postarat se o cokoli. Ženská musí chlapa zdravě trénovat. Neustále!“ říká. Sám prý doma pozoruje, že počáteční erotická fascinace se přetavila v extrémní péči a starostlivost.
„A v odhodlání vyřešit za mne vše, vždy a za jakýchkoli okolností. To je ovšem nebezpečné pro mne samotného a musím se velmi bránit už zmíněnému pytloidnímu syndromu,“ říká.
Psycholožku Katarínu Filasovou navštěvují klienti rok po svatbě s konstatováním, že „před svatbou to bylo fajn, ale teď…“ Příčinou je podle ní nejen už zmíněná změna rolí, ale i nedostatek znalostí o tom, jak vztah udržovat, jak řešit problémy, jak si zachovat vzájemnou důvěru a nedostatek snahy připravovat hezké chvíle. Snaha je vůbec základní kámen mnoha problémů!
„Mnohdy se stane, že po svatbě nabudeme přesvědčení, že už máme ,své jisté’, a o co jsme dříve usilovali, najednou považujeme za samozřejmost, tudíž se přestaneme jakkoli snažit. Jenomže vztahy nejsou z oblasti neživých předmětů, ale naopak ze světa proměn, vývoje a růstu. Pokud vztah začneme považovat za samozřejmost a nebudeme do něj dávat čas a energii, nebude se nám z něj taky nic vracet a pomalu odumře,“ říká odbornice. Kombinace pohodlnosti a přesvědčení, že „už mají své jisté“, je příčinou další mužské změny, přibírání na váze.
Jan přiznává, že za čtyři roky života v manželství přibral dvacet kilo, kterých se teď postupně zbavuje. Rozhodně není sám. Stesky žen, jejichž manželé rok od roku přibírají, plní internetové diskuse a rovněž poradny psychologů, protože v konečném důsledku se přibývající váha podepisuje i na psychice obou partnerů. Schválně zapřemýšlejte, kolik ženatých mužů najdete každý večer v posilovně? Kolik v hospodě? A kolik v obýváku před televizí s láhví piva v ruce?
S přibývajícím věkem se mění každé tělo a taky ubývá ochoty na něm pracovat. Problém nastane, pokud se změní hodně rapidně a partnerka to přestává akceptovat. Přibývající kila sice nebývají důvodem k rozchodu, ale negativně ovlivňují sexuální život páru, který je s tělesnými proporcemi spojen a který už důvodem k odloučení být může.
„Bylo to ideální manželství. Až na to, že vyprchalo porozumění a zájem o druhého…“ Každý psycholog slyší ve své praxi tuhle větu několikrát týdně. Že vám to něco připomíná? Že spolu mluvíte, ale jen o provozních věcech - nákupech, dovolených, dětech? V manželství je i po letech pořád co probírat a především, nikdo z dvojice by neměl zapomínat sám na sebe.
Problém je, že oba mají většinou pocit, že už si všechno řekli a že s problémy si poradí každý sám, a než je rozebírat doma, raději jdou každý za svými přáteli. „Mluvíme, probíráme nejrůznější témata, snažíme se být k sobě hodně otevření a radovat se z drobností,“ říká Tomáš. Je mu třiatřicet, ženatý je pět let a vstup do manželství byl pro něj dalším spontánním krokem v partnerském vztahu.
„Nikdo z nás toho druhého do ničeho netlačil. Chtěli jsme se vzít, chtěli jsme se přestěhovat do většího bytu a chtěli jsme mít děti. To vše máme a společně si plníme všechna naše přání,“ dodává. Pro zachování kvalitního partnerského vztahu je podle něj nejdůležitější právě komunikace a otevřenost. Sám na sobě nepozoruje, že by se po svatbě výrazně změnil, a stejný pocit má i u své partnerky.
„Byla a stále zůstává velmi silnou osobností. Nemyslím, že by se nějak výrazně změnila,“ říká. Jestli se muž po svatbě změní a jakým způsobem, je podle něj hodně individuální a platí, že „jaký si to uděláš, takový to máš“. Tomáš a Jan jsou oba ženatí, ovšem prstýnek na ruce má jen jeden. „Možná je to jen doplněk, ale já jsem se na jeho nošení těšil. Mám ho na ruce každý den,“ říká Tomáš. Jan prstýnek nenosí a neuvidíte ho ani na ruce jeho partnerky.
„Nějak jsme jim nepřivykli. Jejich nošení pro mě nemá žádný význam nebo symboliku. Prostě nás ten kroužek škrtil a báli jsme se, že bychom ho ztratili, tak je máme doma uložené na bezpečném místě,“ tvrdí. Pro psycholožku Katarínu Filasovou symbolizuje prstýnek uzavřený svazek a zároveň komunikační prostředek, kterým člověk sděluje svému okolí, že už není možné navazovat s ním další partnerský vztah. „Kdo ho nenosí, může svému okolí sdělovat, že svůj vztah až tak vážně nebere a počítá s jinými skulinkami. Osobně se domnívám, že prstýnek důležitý je, ale všechno je individuální a nelze to zobecňovat.
Jsou například určitá povolání, při kterých není možné mít prstýnek na ruce a pořád ho sundávat a nandávat, může to být značně náročné,“ říká. Nicméně když klienty ve své praxi nechá vzpomínat, kdy prstýnek odložili nebo ztratili, pokaždé prý najdou nějakou souvislost a uvědomí si, že právě v té chvíli došlo ve vztahu k zásadnímu zlomu nebo odcizení.
Než jsem začala psát tento článek, vyslechla jsem rozhovor dvou čtyřiadvacetiletých vysokoškolských studentů, kteří se o svých přítelkyních bavili jako o „svých mladých“. Vedlo mě to k zamyšlení, jak jim asi budou říkat po svatbě. Myslela jsem si totiž, že označení „moje zákonitá“ nebo „moje stará“ patří do slovníku předchozí generace nebo jiné společenské vrstvy.
Každopádně v internetové diskusi jsem si záhy poté přečetla, že označení „moje stará“ vlastně není tak hrozné, že zřejmě přechází z rodičů na děti, tudíž to dotyčný vůbec nemusí myslet zle a že muži v pánské společnosti dávají svým ženám i mnohem horší jména. Nedá mi to, abych nedala k dispozici ženský pohled a nenapsala, že pokud já mluvím o manželovi, známí slyší jeho jméno a cizí označení „můj muž“.
„Svou ženu mám velmi rád. Myslím, že jsem si pro život vybral tu správnou osobu a tuto skutečnost šířím na dotazy o manželství dál,“ říká Tomáš. Také Jan prý mluví o manželství pozitivně a o své ženě, nejen v mužské společnosti, vždycky jako o nejcennější bytosti z cenných. Tomáš Baránek, autor knihy Jak sbalit ženu, se v mužské společnosti pohybuje dost často, nicméně ve svém okolí nezažil muže, který by se o své manželce vyjadřoval hanlivě.
„Zažil jsem pouze nespokojeného kamaráda, který se následně rozvedl, ale takto o své ženě nemluvil. Otázka mě po pravdě docela překvapila,“ říká. On sám ženatý není. „Pro mě bylo zásadním a nevratným životním krokem rozhodnutí založit rodinu a předsevzetí zajistit dětem šťastné dětství a dospívání za všech okolností. Formality dnes vnímám jako marnivé a zbytečné. Rozhodně se nepotřebujeme ujišťovat, že to myslíme vážně, ani vytvářet formální prostředí, které by nás v době krize drželo pohromadě.
Stačí jediný pohled na děti.“ Psycholožka Katarína Filasová se domnívá, že pokud muži hanlivé řeči o svých manželkách skutečně vedou, jde o jakýsi způsob, jak „zapadnout“ do kolektivu, a souvisí s negativním naladěním, kterým oplývá většina Čechů. Zkusili jste se někdy zeptat Američana, jak se mu daří? Pokaždé vám odpoví, že se má báječně. A Čecha? Stěžuje si a dává na odiv svou nespokojenost. „Jako by v naší společnosti ještě stále bylo tabu říct, že se nám něco daří, že jsme spokojení nebo že máme krásný partnerský vztah,“ dodává odbornice.