[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Zatímco rodiče ultrazlobivých batolat by dali půl království (a možná i batole k tomu) takové osobě, která by jim poradila, jak zkrotit malého „čertíka“, rodiče neobyčejně hodných batolat by naopak možná potěšilo, kdyby jejich mrně občas vystrčilo růžky a předvedlo alespoň malou vzpouru vůči rodičovské autoritě a pravidlům. Tito rodiče totiž zpravidla intuitivně cítí, že i zlobení – tak jak ho vnímáme my dospělí – je pro normální vývoj dítěte úplně jednoduše důležité.
Nejvíc v životě se naučíme na svých chybách a omylech, takto uložené informace se nám vloží do paměti velmi hluboko a takřka nesmazatelně. V batolecím věku, kdy děti objevují svět, lze navíc tvrdit, že bez občasného porušení pravidel, posouvání hranic a vzpour proti autoritám nelze objevovat nové věci. Batole je od přírody „nažhavené“ vše v jeho dosahu vytrvale zkoumat, do všeho strkat prstíky (a občas i jazyk), neustále někam skákat, vrhat se, otvírat, zavírat, vyndávat, zandávat – jednoduše je jak na pérko, učiněné perpetuum mobile! Avšak dítko tímto způsobem obvykle programově nezlobí, zkrátka se „jen“ přirozeně učí. Vyučuje se vše o světě, věcech, vtazích, pravidlech i hranicích. Batolata, která vždy na slovo poslechnou, jsou o toto přirozené poznávání částečně ochuzena.