[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Porodila jsem tři syny a dva z nich poruchu pozornosti měli. Celkem slušné skóre. Teď se tomu už směju, ale žádná legrace to nebyla. Nejhůř na tom byl nejstarší syn, který se narodil o dva měsíce dřív. Už v batolecím věku byl „jiný“ – pořád někde pobíhal, špatně spal, byl netrpělivý.
Ve školce a později v první třídě neustále vyrušoval, nevydržel sedět celou hodinu na židli, vrtěl se, šil sebou, byl nepozorný a někdy impulzivní. Na nic jsme nečekali a na doporučení dětské lékařky nechali ještě v prvním pololetí syna vyšetřit. Výsledek nás moc nepřekvapil: diagnóza ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder).
Problémy měl vlastně po celou dobu školní docházky: často byl mimo, vyrušoval, vykřikoval. K tomu se přidala dysgrafie a dysortografie. Takže jsme si celkem užili. Celých devět let bylo ve znamení pravidelných návštěv u speciální pedagožky, dětského psychologa, psychiatra, rehabilitace, cvičení na doma… a tisíce dalších věcí. A i přesto, že měl na diagnózu „papír“, někteří učitelé mu to ve škole dávali „sežrat“. S nálepkou „zlobivý“ a „blbý“ chodil dost dlouho. Než jsme se naštvali a nechali ho přeložit na jinou základku, kde měli specializované třídy pro děti s touto poruchou. Během krátké doby se z něj stal sebevědomý kluk se spoustou kamarádů. Vystudoval úspěšně střední školu a udělal přijímačky dokonce na tři vysoké školy. Zázrak? Nikoli, hyperaktivní dítě opravdu neznamená blbé dítě!
Počátky potíží obvykle rodiče zaznamenají v časném dětství. „V batolecím věku bývá patrná dráždivost, děti špatně spí. Negativismus v období vzdoru je výraznější, než je běžné. V předškolním věku na problém upozorní především hyperaktivita, kdy je dítě neustále v pohybu, všude vleze, je hlučné, rušivé, sobě i nebezpečné, ohrožuje se častými úrazy, stále mluví,“ vyjmenovává symptomy ADHD dětský psychiatr Jan Všetička.
Mohla bych vyprávět, kolikrát jsme jeli na dětskou chirurgickou pohotovost! Dalším důležitým příznakem je impulzivita, neschopnost ovládat nevhodné impulzy a chování. „Projevuje se to jako náhlé nedomyšlené nápady a aktivity. Obtěžující chování, skákání do řeči, netrpělivost či vynucování pozornosti. Ve školním věku takové dítě často vyrušuje, vykřikuje a vstává z lavice a prochází se bez dovolení po třídě. V tomto období vystupují do popředí potíže s nepozorností, přestože je nepozornost základním příznakem poruchy od jejího začátku. Dítě většinou selhává ve školních dovednostech i přes dobrý intelekt, a to především v aktivitách, které pro něj nejsou zajímavé,“ říká dětský psychiatr. V této souvislosti zmiňuje nepozorný subtyp ADHD, totiž ADD, který se často výrazně projeví až ve školním věku.
„Obvykle není dlouho odhalen, protože takové dítě není tak nápadné jako dítě s hyperaktivitou a impulzivitou. Dítě s ADD působí spíš jako spící panna. Je zasněné, roztržité, nevnímá pokyny, které potřebuje sdělovat opakovaně. Uprostřed činnosti zapomene, co má dělat, zasekává se. Tento typ poruchy je relativně častější u dívek než chlapců,“ říká psychiatr Všetička. Jinak „klasickou“ poruchou pozornosti trpí převážně kluci.
Podle statistiky trpí ADHD asi 6–9 % českých dětí a zhruba 60 % z nich si tuto poruchu odnáší do dospělosti. Tato porucha je daná, dítě se s ní narodí. Laicky řečeno: Každá část mozku zraje odlišně a dochází k nerovnováze centrální nervové soustavy. Kvůli tomu si jednotlivé části mozku mezi sebou pomaleji vyměňují informace. Proto je dítě nepozorné, neustále v pohybu, neklidné a impulzivní.
Někteří rodiče nechtějí nechat dítě vyšetřit už jen proto, aby nemělo žádnou nálepku, která by ho handicapovala. Jenže ono to bývá spíše obráceně. Když nebudete vědět přesně, co vašeho potomka trápí, může mu to do budoucna způsobit mnohem větší trable a třeba i uzavření se do ulity.
Důležité je, abyste si uvědomili, že vy za to nemůžete. Rodiče bývají totiž často obviňováni za všechno, co se u dětí pokazí. Takže jednou provždy: Problémy učení dítěte s ADHD nemají nic společného s rodičovskou zdatností! Naopak jde velmi často o děti v mnoha směrech schopné, ale prostě některé věci, které většině lidí připadají snadné, jsou pro ně náročnější. Spousta rodičů proto raději vyšetření bojkotuje, anebo se pak pokoušejí diagnózu popřít ve snaze nekomplikovat dítěti život. Mnohem lepší je ale vědět a umět podle toho fungovat. Jedním z dalších mýtů je i to, že rodiče se domnívají, že jejich dítě musí nutně chodit do speciální třídy. To vůbec není pravda, protože většina dětí s ADHD zvládá výuku i v běžné třídě. Například náš nejmladší syn byl začleněn do klasické třídy a měl individuální učební plán.
Spousta rodičů se také obává, že když budou jejich potomci ve speciální třídě, budou oproti svým vrstevníkům ve vzdělávání zaostávat. Ale i tenhle mýtus je dávno překonaný. Není pravda, že by tam byla výuka snadnější a jednodušší. Naopak je těžší, protože žáci pracují tvrději. Jen mají tu výhodu, že je jich ve třídě méně, mají jiný přístup a jiné tempo. Rozhodně to neznamená, že se flákají.
Diagnózu by měl vždy určit dětský psychiatr ve spolupráci s dětským psychologem. „Dětský psycholog může pomocí testu odhalit problémy s pozorností, které nemusejí být ani na první pohled patrné. K diagnóze jsou důležité i zprávy ze školky, školy, případně z kroužků. Ty napovědí, jestli se problém vyskytuje ve více prostředích, což je u ADHD typické. Vhodné je také vyšetření dětským neurologem a EEG, to ale spíš k vyloučení jiné příčiny potíží, než je ADHD. Například některé druhy epilepsie se projevují jako krátkodobé zahledění, které může připomínat nepozornost. EEG vyšetření může dopomoci k diagnóze ADHD, často ukáže výsledek odpovídající mladšímu věku,“ vysvětluje psychiatr Jan Všetička.
Naopak náročná a zatěžující vyšetření, jako je například magnetická rezonance, není pro diagnostiku potřebná. Podobně není nutné ani laboratorní vyšetření krve, i když podobný obraz jako ADHD může mít i vysoká hladina hormonů štítné žlázy.
Dítě nechte vyšetřit, když je zjevné, že běžný přístup nestačí.
V podstatě jde o to, že si dítě a rodiče s psychologem povídají. Ten pozoruje chování a projevy dítka, hodnotí zprávy ze vzdělávacích institucí a od dalších odborníků a vyplnění testů. "Podrobnější psychologické vyšetření pomůže odhalit diskrétnější potíže s pozorností. Především děti s vyšším intelektem často dokážou svoje potíže úspěšně maskovat a problémy se objeví až v dospívání nebo dospělosti, například v podobě častého střídání škol, partnerů, zaměstnání a podobně. Psychiatr nebo psycholog často odhalí i další problémy, u ADHD jsou často přidružené nějaké psychické potíže, například emoční labilita, úzkostné poruchy, deprese, autistické rysy či porucha autistického spektra, tiky, záchvatovité přejídání a podobně,“ vyjmenovává lékař. „Existují dokonce i léky, které dokážou podstatně zmírnit potíže a zlepšit fungování dítěte,“ dodává psychiatr.
My osobně jsme to doma zvládli s oběma syny bez medikace. Rozhodně však doporučuji: Neodkládejte vyšetření se slovy „možná někdy, však ono se to zlepší“. Lepší je problém zjistit včas a řešit, a to spíš dříve než později, kdy se začnou kupit problémy ve škole i jinde, a dítě se dostane do spirály neúspěchu a negativního hodnocení. A ještě jedna osobní poznámka. Dětských psychologů a psychiatrů je málo (a těch fakt dobrých ještě méně), a čekací lhůty jsou někdy brutálně dlouhé. Nečekejte na první poznámky a pětky v žákovské. Nestojí to za to.
Vyhledat pomoc klinického logopeda by měli rodiče vždy, pokud cítí, že s řečí jejich potomka není něco v pořádku. Bohužel stále kolují mýty, že se zahájením logopedické péče je třeba počkat, dokud dítě nedosáhne určitého věku. Odůvodněním bývá tvrzení, že „z toho vyroste“ a že by stejně nebylo schopné spolupráce. Není to pravda.
Zkušený logoped dokáže pracovat s dítětem jakéhokoli věku a včasným zahájením péče nasměrovat vývoj správným směrem. Navíc než se do péče logopeda dostanete, může to nějaký čas trvat, protože kapacity jsou poměrně naplněné. Dále by měli rodiče počítat s tím, že náprava výslovnosti u dětí s ADHD může trvat delší čas a celkově může terapie postupovat o něco pomaleji. Někdy je třeba zapojovat více vizualizované a strukturované techniky, které se přizpůsobí dítěti.
Vzhledem k tomu, že ADHD spadá do oblasti neurovývojových poruch, je kromě samotné artikulace nutné pracovat také na rozvoji dalších oblastí, jako je sluchové a zrakové vnímání, paměť, pozornost, hrubá a jemná motorika a další oblasti, které s vývojem řeči úzce souvisejí. Často se ADHD pojí s dalšími poruchami, například řeči a jazyka, kdy terapie musí opět komplexně působit na celou osobnost dítěte a samotná artikulace mnohdy bývá až pomyslnou třešničkou na dortu.
Americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv schválil před dvěma lety videohru EndeavorRX (endeavorrx.com) jako součást terapie pro děti s poruchou pozornosti. Bostonští vývojáři ze studia Akili Interactive ji testovali 7 let a do klinické studie se zapojilo 600 dětí. Jde o komiksovou sci-fi hru, ve které se hráči vyhýbají různým překážkám na závodní cestě a musejí dávat pozor. Je určena dětem od 8 do 12 let a vývojáři ji doporučují hrát půl hodiny každý všední den po dobu 4 týdnů. Jde spíše o podpůrnou věc, která ovlivňuje kognitivní funkce a soustředění, děti se učí ventilovat emoce a zvládat lépe zátěžové situace.
U nás se při terapii ADHD používá EEG-Biofeedback, který také využívá počítačovou techniku. Dítě při něm hraje hru jen silou své myšlenky, přičemž při navození vnitřního klidu a soustředění je odměňováno. Tím se mozek učí efektivnějšímu způsobu práce, který si zapamatuje a pak jej používá automaticky. Celý proces vede speciálně vyškolený odborník podle individuálních potřeb dítěte. Tato terapie se platí
Děti s těžší formou ADHD většinou potřebují pomoc asistenta a nastavená opatření z pedagogicko--psychologické poradny, případně individuální plán zohledňující problémy s pozorností a hyperaktivitou. Často jde o děti s přidruženými obtížemi, jako jsou logopedická vada nebo specifické poruchy učení typu dyslexie a podobně. Bez této „dopomoci“ by pro ně zvládání všech úkolů a povinností bylo opravdu náročné. Asistent je tak v těchto případech poměrně velkou pomocí a usnadní dítěti zvládat nároky běžné základní školy.
Děti s mírně nebo středně vážnými projevy ADHD ve většině případů zvládají výuku bez větších opatření, a tedy i bez asistenta. Je pro ně i snadnější zapadnout mezi ostatní děti, neuvědomují si svou určitou odlišnost. Ve škole často pomůže posazení do prvních lavic a mírně zvýšený dohled učitelky. Dále rozdělení zadaného úkolu na menší části, které jsou pak pro dítě jednodušší zvládnout. U těžších a nerozdělených úkolů mohou mít tyto děti tendenci je vzdát a ani se o ně nepokusit. Velmi efektivní bývá přihlédnout ke specifikům dětí, pozitivně je motivovat a podpořit jejich kompetence. Například využít jejich rychlost a pohotovost u úkolů, kde mohou prokázat svoje dovednosti. Určitá tolerance ze strany pedagogů je samozřejmě důležitá. I pochopení toho, že dítě je živější, chvílemi méně soustředěné – při správném přístupu ale schopné zvládnout zadané učivo i úkoly. Na začátku je to i o vymezení hranic a nastavení pravidel ze strany pedagoga.
Zajistěte dítěti prostředí bez rušivých vlivů.
Snažte se být v klidu, netlačte na dítě a posilujte v něm pocit, že to zvládne a že je šikovné.
Nepřetěžujte dítě, nevyžadujte plnění složitých úkolů najednou a v omezeném čase. Dávejte spíš jednoduché pokyny a kontrolujte jejich splnění. Teprve pak můžete zadat další úkol.
Nepoužívejte rozvětvené a na sebe navazující úkoly. „Děti s ADHD mají problém s plánováním a odhadem času nutného na splnění úkolu. Mají taky výraznější tendenci k prokrastinaci, tedy odkládání plnění úkolů na poslední chvíli. Dostávají se pak do stresu, který je spojen často s negativními emocemi,“ říká psycholožka Eva Horáčková.
Rozdělujte úkoly do menších úseků, dělejte časté přestávky.
Oceňujte a chvalte splněné dílčí úkoly a snahu. Opakujte si, že hyperaktivní dítě s poruchou pozornosti není líné!
Vystihněte správný čas na učení a domácí úkoly. „Dítě s ADHD se bude špatně soustředit hned po příchodu ze školy, i později večer už to bude náročné,“ radí Eva Horáčková.
Myslete na to, aby si odpočinuly i aktivně. Teprve pak pokračujte v úkolech. Nejvhodnější je pro tyto děti sport, při němž se mohou „vyřádit“.
Vytvořte plán. U menších dětí funguje i vizuální plán činností, aby věděly, co je ten den čeká a v jakém pořadí.
Odstraňte z blízkosti zdroje, které rozptylují. Například je nevhodné učit se s dítětem a zároveň mít zapnutou televizi.
Oznamujte jakékoli změny vždy dopředu, aby mělo dítě čas se s nimi vnitřně vyrovnat.