[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Není to tak dávno, co bývalá ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková navrhla zákon, který by zakázal bít děti, a to včetně výchovného políčku či facky. Okamžitě si vysloužila vlnu nevole a protestů. Znamená to, že bít dítě je v Česku normální?
Zakopaný pes bude pravděpodobně v tom, co kdo z nás považuje za tělesný trest. A právě proto se za připravovanou normu postavila i šéfka Fondu ohrožených dětí Marie Vodičková, která zákon považuje za potřebný z toho důvodu, že by jednoznačně stanovil hranici, za kterou rodič nesmí jít. Navíc by fyzicky trestané děti věděly, že určitá forma odplaty není správná.
Ačkoli ve školkách a školách jsou fyzické tresty zakázané, facka či pohlavek je podle výzkumů veřejného mínění jedním z nejčastějších výchovných prostředků u nás.
Většina lidí považuje za nepřijatelné škrcení, tahání za vlasy, pálení cigaretou či topení. U facky, plácnutí přes zadek či pohlavku už to tak jednoznačně nevidíme. Podle odborníků je problém v tom, že fyzický trest bývá výsledkem psychického napětí rodiče, který prostě danou situaci nezvládne a své napětí pak ventiluje násilím.
Hranice mezi nepřípustným bitím a výchovným tělesným trestem, který dítě nijak nepoznamená, je sice tenká, ale poměrně jasná. Jestliže přistoupíte k výchovnému plácnutí, váš potomek by měl přesně vědět, že něco provedl a co to bylo. Musí tedy trestu rozumět.
Pokud je spravedlivý, většina dětí jej bez problémů přijme a dokonce mu dá přednost před jiným výchovným opatřením, například domácím vězením. Navíc dnešní svět je velmi tvrdý a jednat s dítětem neustále pouze v rukavičkách (tedy dokola jen vysvětlovat) by se v budoucnu nemuselo vůbec vyplatit. Při prvním velkém konfliktu (a nemusel by být vůbec fyzický) by mohlo mít velký problém s jeho řešením.
Známkou, že dítě trest přijalo a rodič si na něm nekompenzuje své osobní problémy, které nedokáže zvládat, je fakt, že po jeho vykonání je událost vyřešena. Dítě i rodič pak spolu normálně komunikují.
Trest by měl také následovat bezprostředně po provinění, výhrůžka „večer tě seřežu!“ už je naopak týráním psychickým. Další důležitou otázkou je věk potomka. Obecně se soudí, že fyzicky by se neměly trestat děti, které už chodí do školy, protože je to pro ně ponižující.
Navíc by rodič měl být schopný se s nimi domluvit jinak. Naopak u batolete, které vám potřetí vběhlo do silnice, je plácnutí přes zadek tím nejrychlejším a nejjasnějším „vysvětlením“, že se tohle prostě dělat nesmí. V těchto případech, kdy při neuposlechnutí rodičovských zákazů, příkazů či rad hrozí nebezpečí fyzické újmy či dokonce smrti, byl pro fyzické tresty i nestor českých dětských psychologů Zdeněk Matějček, a to právě u batolat.
Dvouletému dítěti můžete sáhodlouze vysvětlovat, že by ho mohlo přejet auto, nebo mu dát jednu přes zadek (často ještě v plence). V prvním případě nebude vědět, o co vám jde, ve druhém mu to bude víc než jasné.
Asi není nutné připomínat, že tělesné tresty by měly být absolutně tabu u kojenců. Pokud přijmeme myšlenku, že plácnutí je trestem za nějaký prohřešek, pak děti do jednoho roku musejí být z tohoto výchovného působení už předem vyřazeny, protože jsou v každém případě jednoznačně bez viny.
Dalším důležitým aspektem je frekvence fyzického trestání. V podstatě platí, že čím méně, tím lépe. Tělesný trest by měl být zcela výjimečnou záležitostí už jen proto, že jde o agresi, která, jak známo, plodí další násilí. Je prokázáno, že opakovaně tělesně trestané děti později samy častěji jednají agresivně.
Násilí prostě přijmou jako běžný způsob řešení konfliktů či dokonce každodenní komunikaci. Časté a hrubé tělesné tresty navíc vedou k psychickým problémům, v pozdějším věku i k rizikovému chování, jako je braní drog a útěky z domova.
V průzkumu veřejného mínění u nás na tuto poměrně kontroverzní otázku odpověděla polovina dotázaných, že tělesné tresty sice nevychovávají, někdy jsou ale nejlepším řešením.
Čtvrtina lidí je sama ve výchově uplatňuje, a to facku nebo plácnutí. Desetina lidí si myslí, že vždy byly a budou součástí výchovného procesu. Šest procent oslovených se dokonce naprosto ztotožnilo s heslem: škoda rány, která padne vedle. Jen osm procent lidí by tělesný trest nikdy v životě nepoužilo, protože s ním absolutně nesouhlasí a považuje ho dokonce za určitou formu týrání.
To, že většina Čechů pokládá mírné fyzické trestání za přijatelné, souvisí bohužel i s jedním ne příliš dobrým charakterovým rysem české populace, a to lhostejností. Raději si řekneme, ať si každý se svými dětmi dělá, co sám uzná za vhodné, než bychom riskovali nějaké nepříjemnosti. Proti tomu se snaží bojovat Nadace Naše dítě se svou kampaní Stop násilí na dětech. Podle oficiálních statistik počty týraných a zneužívaných dětí rok od roku rostou, čemuž lhostejnost okolí bohužel jen napomáhá.
Nadace Naše dítě argumentuje mimo jiné případem ze září 2005, kdy v Hradci Králové násilník vlekl na nádraží šestnáctiletou dívku, jejíž volání o pomoc podle záznamu kamerového systému ignorovalo devět lhostejných lidí. Nebohá dívka pak byla v depu znásilněna dvěma muži. Asi bychom se nad svým přístupem k okolnímu světu a dalším lidem měli zamyslet.
Od letošního ledna pořádá Nadace Naše dítě řadu osvětových seminářů zaměřených na pozitivní rodičovství, kterých se může zúčastnit každý, koho tato problematika zajímá nebo si při výchově neví rady. Nadace chce semináři připomenout tzv. matějčkovskou školu, tedy práci již zmíněného nestora českých dětských psychologů.
Rodiče, ale také sociální pracovníci či vychovatelé se zde společně s odborníky mohou zabývat otázkou, jestli je správné tělesné tresty zcela zakázat, jaké místo ve výchově vůbec mají a na jakých pilířích stojí pozitivní rodičovství, jehož výsledkem by měly být především spokojené děti.
Termíny seminářů a přihlášky najdete na webových stránkách nadace (www.nasedite.cz), stejně jako odpovědi a otázky týkající se této problematiky. Jednou z nejčastějších námitek proti zákazu tělesných trestů například bývá: mě naši taky řezali a nemám pocit, že by mě to nějak poznamenalo, možná bych dokonce bez tvrdé výchovy nebyl/a tam, kde jsem.
Odborníci Nadace Naše dítě to ale vidí jinak: „Pozor, jak tohle můžete vědět? Nikdo z nás neví, jak by se život změnil, kdyby rodiče při výchově nesahali k fyzickým a psychickým trestům. Spousta lidí trestaných v dětství popírá, jak zraňující pro ně bylo ublížení od milovaných rodičů, kteří při výchově dětem způsobovali bolest.“
Kurzy by vám především měly pomoci uvědomit si, že disciplína ve výchově by neměla být založena na síle či převaze, ale měla by se postupně utvářet z porozumění, vzájemného respektu a tolerance. Bití je špatný styl výchovy. Učí děti, že násilí, agrese a bolest od jejich nejbližších jsou samozřejmou součástí vztahu, a to je špatný vzor, který nemůže přinést nic dobrého dětem, rodičům, jejich vzájemnému vztahu ani okolí a celé společnosti.
Chcete své děti vychovávat láskyplně a zároveň je bít či jinak fyzicky trestat? Respekt a násilí se nemohou vyskytovat společně. Děti se učí z toho, jak se v různých situacích chovají jejich rodiče, jak mluví a jaké mají vztahy s okolím. Proto se snažte řešit konflikty s potomky spíš domluvou.
Více se dočtete v aktuálním vydání časopisu Maminka.