[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Vzpomínám si, jak mi po probuzení po císařském řezu přinesli poprvé dceru. Držela jsem ji v náručí, ona najednou otevřela oči, zvedla ke mně hlavu a úplně malinko se usmála. Byl to ten nejlepší úsměv na světě a brala jsem to jako naše přivítání: „Mami, tak jsem tady, tak mě tu konečně máš.“
Pak očička zase zavřela a spala. Bylo to takové gesto, pohled ve smyslu „já vím, že ty víš“, které určitě nikdo v tu chvíli nepostřehl. Ale pro mě to byl první způsob komunikace. Nemělo to nic společného se znakováním, ale myslím si, že to prostě byl náš první, malý, ale velmi významný rozhovor mezi čtyřma očima.
Z narození syna si takový okamžik vybavuji až s několikatýdenním zpožděním. A pak se čeká na to první kouzelné slovo „máma“. Většinou se dospěláci tak moc soustředí na komunikaci mluvenou řečí, že jiné signály svých dětí tolik nevnímají, nebo dokonce přehlížejí.
Nečekejte na první slovo vašeho děťátka. Začněte se svými ratolestmi komunikovat znakováním a budete překvapena, co všechno vám ti malí drobečkové dokážou sdělit.
Několikaměsíční miminka už vám potřebují něco sdělit, jen jim chybí prostředek, kterým by vám to dala najevo. Pokud jim dáte šanci se projevit metodou znakování, najednou zjistíte, že reagují na něco, o čem jste si myslela, že je pro ně zatím velmi složité.
Můžete se s nimi bavit o věcech, o kterých byste si s dětmi, které znakování nepoužívají, povídala až o několik měsíců později.
„Důvod je ten, že ovládat mluvidla a používat artikulovanou řeč je náročné. Jazyk je nástrojem myšlení. Pasivní slovní zásoba dítěti umožňuje ve slovech myslet, ale aktivní vyjadřování se slovy přichází ve vztahu k myšlení vlastně pozdě,“ říká autorka knih o znakování pro miminka Terezie Vasilovčík Šustová.
Znakování s miminky je ucelený způsob komunikace a jeho cílem je rozvoj řeči dítěte. Rozhodně tedy vyvrací názor, že by dítě znakování omezovalo v rozvoji jeho mluvení. Používání metody znakování s miminky má pozitivní vliv i na rozvoj mnoha dalších dětských dovedností.
Podporuje pohybové dovednosti nebo rozvoj myšlení a spojování si různých souvislostí. „Prostřednictvím komunikace znakováním s miminky zapojíte sluch i zrak dítěte. Dítě slovo slyší a prostřednictvím znaku ho i vidí, slovo je takzvaně vizualizované. Když dítě znak samo produkuje, rozvíjí uvědomování si polohy a pozic jednotlivých částí svého těla a v širším pojetí tedy mohu říci, že si slovo také osahá,“ říká Terezie Vasilovčík Šustová.
Výsledkem takového přístupu je tedy lepší zapamatování si slov a tím i konkrétní podpora rozvoje řeči. Komunikační systém znakování s miminky má dvě části, které od sebe nelze oddělit. Základem je spojení mluveného slova s nemluveným (neverbálním) znakem, který ukazuje konkrétní předmět, osobu, zvíře, činnost nebo situaci.
Celé znakování s miminky je postaveno na tom, že si znaky pro potřebu komunikace se svým dítětem vytváříte jako rodiče sami. Je to čistě na vás, jaký způsob zvolíte, jakou najdete s vašim děťátkem společnou komunikační cestu.
Ve chvíli, kdy půjde vaše ratolest do školy, bude už s největší pravděpodobností mluvit a znaky v komunikaci už nebude potřebovat. Proto nemusíte dítěti nabízet stejné znaky jako jiní rodiče, protože vaše dítě určitě nebude potřebovat domluvit se s učitelkou ve školce ani s kamarády pomocí znaků.
„Musím se smát těm řečem o tom, jak znakování brzdí vývoj řeči,“ říká maminka Lucie v internetové diskusi na stejné téma.
„Znakováním naopak dítě vnímá slovo nejen sluchově, ale i vizuálně, což mu pomůže lépe si slovo zapamatovat. Předvedení znaku je vždy doprovázeno mluveným slovem. Takže pokud někomu začaly děti mluvit později, věřím, že by to vyšlo nastejno, kdyby vůbec neznakovaly,“ dodává.
Znakování je z mého pohledu naprosto úžasná věc. Nedošla jsem tak daleko, aby mi dcera popsala cokoli a kdekoli. Ale uměla si říct o jídlo i o pití. Nejvíc jsme se učily zvířata. Bylo úžasné, když mi venku hlásila, že vidí třeba ptáčky, pejsky nebo motýly.
Měla z toho radost, mohla se se mnou o ni podělit, a to byla zábava pro nás obě! První znaky byly: jíst, pes, světlo, ještě nebo hotovo! Pak přišla na řadu čepice, mléko a mnoho dalších slov.
Na dědečka si vytvořila znak vlastní, předváděla kašlání, protože děda dost kašle. Vlastně i v běžném životě člověk používá znaky nevědomky, aby mu pomohly lépe se vyjádřit. Je to naprosto přirozené.
Se znakováním můžete začít okolo 6. měsíce věku dítěte. Zapomeňte na trénink, mělo by jít o něco naprosto přirozeného a nenásilného. Určitě se nepouštějte do trénování, když je miminko unavené nebo mrzuté.
První znaky můžete pozorovat už o pár měsíců později. Záleží též na individuálním vývoji jemné motoriky dítěte. Nemusíte se bát, že se znaky nenaučíte. Každý člověk ovládá různá gesta s naprostou přirozeností. Když se objevíte v cizině, také se nakonec se všemi, i bez znalosti jazyka, dohodnete na tom, že potřebujete něco k jídlu, k pití a místo, kde složíte hlavu.
Miminka znakují už od velmi útlého věku. Například únavu dávají najevo třením očiček a vy to hned poznáte. Často je v začátcích znakování problém v tom, že na předvádění znaků se musí myslet a miminko nemusí hned reagovat.
Zpočátku se doporučuje začínat jen s několika nenáročnými znaky, například, že je děťátko šikovné. Za každý pokrok ho chvalte co nejčastěji. Pak můžete vyzkoušet světlo, spaní, mléko, plenku…
Po zvládnutí jednotlivého znaku přidávejte další. Pokroky jsou zpočátku pomalejší, ale později zvládne miminko i několik znaků týdně. Při učení si pomáhejte vyprávěním, pohádkami, písničkami i říkankami.
Na procházce vysvětlujte trpělivě, co vidíte, venkovní prostředí poskytuje spoustu inspirace. Znakováním lze úspěšně položit základy správné a efektivní komunikace. Usnadníte vývoj schopností, posílíte sebedůvěru dítěte a pomůžete mu v navazování dalších sociálních kontaktů.
Podle některých studií mají znakující děti v období nástupu do školy vyšší inteligenční kvocient a mnohem lepší komunikační schopnosti než děti, které znakování nepoznaly.
Znakování děti v rozvoji řeči nebrzdí, tvrdí odborníci. Ba právě naopak. Pokud dítě nemá obtíže v procesu vnímání nebo v produkci mluveného jazyka, znakování mu pouze pomůže překlenout období, kdy ještě dobře neovládá mluvidla, a jeho okolí tak dobře nerozumí tomu, co chce slovy sdělit.
„V době, kdy si dítě osvojuje produkci jednotlivých hlásek, slabik a slov, přirozeně znaky opouští. Dokud ale dítě dobře mluvenou řeč neovládá, jsou pro něj přirozená gesta a znaky dobrou podporou komunikace. Dítě se tak se svým okolím domluví bez toho, aby bylo vystaveno frustraci z neúspěšné komunikace,“ říká Terezie Vasilovčík Šustová.
Pomocí znakování si budete s miminky povídat o pár měsíců dřív, než dozrají k používání slov.
Hned, jak se vám miminko narodí, myslíte na to, aby už řeklo první slůvko, aby sedělo, vzalo si do ruky lžičku, proneslo první moudra. Pro správný vývoj dítěte je důležitý nejen kontakt s rodiči, ale i s ostatními lidmi. Potřeba komunikace je pro dítě vrozená a projevuje se už velmi brzy po narození.
Používáním znakové řeči podněcujeme další komunikaci rodič a dítě, což vede k lepšímu „naladění se“ na sebe, vzájemně oboustranné spokojenosti, a následně k pozitivnímu chování. Zkuste a uvidíte, funguje to!
Mgr. Terezie Vasilovčík Šustová
Kdy může být znakování na obtíž?
Z mé vlastní zkušenosti i zkušeností znakujících rodičů musím říci, že někdy je třeba ustát pohledy a komentáře okolí. Přece jenom znakování pohledy kolemjdoucích nebo dalších rodičů na dětském hřišti přitahuje. Někdy mají negativní přístup například i prarodiče dítěte.
Ve chvíli, kdy ale zjistí, že znakování umožňuje domluvit se s dítětem ve věku, kdy ještě mluvenou řeč neovládá, obvykle svůj přístup přehodnotí a do komunikace s podporou pohybových znaků se se svým vnoučetem také zapojí. A mám-li být konkrétní? Dítěti, které využívá v komunikaci pohybové znaky, rozumíte. Nemůžete mu říkat, že ne :-)
To může být někdy náročné, protože potom se dítě může vztekat ne proto, že mu nerozumíte, ale třeba právě proto, že mu vlastně rozumíte (rozumím tomu, že chceš piškot, ale nejdřív bude oběd a potom piškot).
To už je ale otázka výchovného přístupu. Je také pravda, že nám jednou dcera spadla z houpačky, když se pustila oběma rukama, aby nám něco „rukama“ sdělila, ale tomu jsme se pak společně zasmáli a už se to neopakovalo. Zkušenost, že se musí příště držet houpačky aspoň jednou rukou, pro ni byla vlastně velmi poučná.