Maminka.czZákladní škola

Známkování jako motivace, nebo honba za jedničkami? Pedagožka říká, že jsou často mocenským nástrojem učitelů

Ivana Ašenbrenerová 20.  2.  2024
Známkování je další téma, které rozděluje učitele i rodiče. Odborníci se ale shodují, že známkami se děti nálepkují a škatulkují. Vhodnější by bylo slovní hodnocení. Známky totiž nikdy neřeknou, jaký žák je, natož aby vypovídaly o tom, jestli dítě znalosti má, či nemá. Jednička z jedné školy navíc neodpovídá jedničce z druhé školy. Je tedy známka objektivním ukazatelem?

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

V mnoha anketách, které se objevily na sociálních sítích či jinde, však rodiče překvapivě preferují známky. Je to pro ně jednodušší, navíc se domnívají, že známka je pro dítě motivace, jak ještě víc zabrat. Mnozí pedagogové ale upřednostňují nebo by preferovali formativní hodnocení. Děti se tak cítí bezpečněji, když nejsou známkovány a neustále srovnávány. Jak to vidí učitelka, výchovná poradkyně, členka Asociace výchovných poradců a členka pracovní skupiny Wellbeing v rámci Partnerství pro vzdělávání 2030+ Šárka Eisová?

VIDEO: Vysvědčení: Na jedno pokárání čtyři pochvaly, radí odbornice

Motivace, nebo honba za jedničkami?

Na otázku, zda si umí představit jinou formu hodnocení, než jsou známky, Šárka Eisová odpovídá: „Umím, protože to používám. Hodnocení a známky nejsou synonyma. Známky jsou jen jednou z mnoha forem hodnocení a jako jediná forma hodnocení nemají velkou vypovídací hodnotu. Nic neříkají o učebním pokroku žáka. Jsou jen sumativním vyjádřením například počtu chyb a na základě toho udělení známky.“

Podle ní známky podporují u žáků a vlastně i rodičů závislost na dobrých, vlastně jen výborných známkách, a tedy pouze vnější motivaci k učení. „Dítě nastoupí do školy s touhou poznávat, prostě má zájem se učit samo od sebe. A už od první třídy se začne honit za jedničkami a ustupuje motivace vnitřní. Není důležité, co se žák ve škole dozvídá, k čemu to může použít, na piedestal důležitosti se dostane to, jakou známku dostal, a je vlastně jedno, z čeho to bylo,“ domnívá se učitelka Eisová.

Nemáš za jedna, nejsi dost dobrý

Kromě toho, že ustupuje vnitřní motivace, v okamžiku, kdy dostane dítě horší známku než jedničku, začne už v raném věku podléhat pocitu, že není dost dobré, že nic neumí, že je neschopné, že něco nezvládne. „To má celkový vliv na jeho sebepojetí, a jakmile je hodnoceno většinově horšími známkami, ztrácí ambice na vyšší vzdělání, což dokazují průzkumy,“ dodává pedagožka.

Známka jako mocenský nástroj

Určitě jste to zažili ve škole i vy sami, když jste byli malí. Někteří učitelé doslova s gustem rozdávají čtyřky a pětky, aniž by byli ochotni přemýšlet o následcích. „Známky jsou bohužel často používány, vlastně zneužívány jako učitelský mocenský prostředek. Tím se bohužel snižuje i ta vypovídací hodnota sumarizační, kterou bezesporu mají. Není potřeba je naprosto zavrhovat a nepoužívat jako jednu z možných součástí hodnocení. Ale to, že učitel může, a bohužel to vidím kolem sebe už skoro třicet let, kdy učím, mu dává moc. Řada z nich využije či zneužije možnosti děti známkami strašit a ukázat jim, zač je toho loket. Nasází jim špatné známky, a dokonce známky použijí k tomu, aby pohrůžkami, že děti budou něco psát na známky, když budou zlobit, udrželi pozornost a pracovní nasazení žáků,“ říká Šárka Eisová. Podle jejího názoru se děti většinou známek bojí. Nevhodné známkování také vede k tomu, že děti pracují jen tehdy, když je to na známky, a v procesu vzdělávání se opět ztrácí touha poznávat. „Nechtějí problému přijít na kloub, ale chtějí dostat dobrou známku,“ dodává pedagožka.

Konec domácích úkolů: Od dubna je nebudou dostávat děti v Polsku. Čeká to i české žáky?

Jsou v reálném životě známky důležité?

Popravdě, nejsou. Jsou k ničemu. Osobně jsem se ve svém životě nesetkala s nikým, koho by zajímalo, jaké známky jsem měla ve škole. Trojka z chemie na střední mi nezabránila věnovat se tomu, čemu jsem chtěla, a dodnes mě ta trojka netrápí. „Známky vlastně slouží jen k tomu, jak děti roztřídit při přestupu z jednoho stupně vzdělávání do dalšího. Na ty, kteří na střední školu mají, nemají, a na ty další. V našem školním systému je známkování zakořeněné, a to ještě často v duchu jedna chyba stupeň dolů a výsledná známka na vysvědčení je průměrem známek udělovaných v různých vzdělávacích oblastech,“ říká Šárka Eisová.

Rodiče známky pořád chtějí

Vzhledem k tomu, že i generace současných rodičů málokdy ve škole zažila něco jiného než známkování, je pro učitele podle Šárky Eisové velmi složité je „dostat“ na svou stranu a vysvětlit jim, jak dětem v procesu vzdělávání prospívají i jiné formy hodnocení. „Kriteriální hodnocení, popisná zpětná vazba, mapy učebního pokroku, slovní hodnocení. Rodiče jim totiž často nerozumí a mají snahu si je převádět na známky. Někdy reagují tak, že je hezké, že se dozvědí, v čem je jejich dítě dobré, co konkrétně zvládlo a na čem je potřeba zapracovat, ale že chtějí vědět, jaká by za to vlastně byla známka,“ vysvětluje pedagožka.

Rivalita mezi dětmi

Co si budeme povídat, známky ve škole vedou v dětském kolektivu také k rivalitě. Děti se začnou porovnávat, a tím dochází i k selekci. „Nastavuje se a podporuje nezdravé rivalitní prostředí,“ říká Šárka Eisová, a jak dodává, ve své praxi se neustále setkává s touhou dětí po jedničkách. „Mají z nich radost, dělají jimi radost rodičům. Proto mi je velmi sympatický švédský systém známkování, kdy se udělují jen tzv. šťastné známky, to jsou ty, které jim udělají radost. Když není možné dítěti udělit takovou šťastnou známku, využívají se jiné formy hodnocení, především již zmiňovaná popisná zpětná vazba. V té učitel – často ve spolupráci s dítětem, popřípadě s rodičem – hodnotí, do jaké míry a která témata dítěti ještě nejdou a jak nastavit učební strategii, aby se dítě posunulo a zlepšovalo se. A potom zvládlo i ty oblasti, které mu v daném okamžiku ještě nejdou tak, aby mohlo být na konci hodnoceno šťastnou známkou,“ vysvětluje učitelka.

Nadužívání známek neprospívá

Známky možná nejsou přežitek, ale známka sdělí jen velmi málo o tom, v jaké fázi zvládnutí tématu se žák nachází. „Jejich nadužívání v současnosti nikomu neprospívá. A zvláště pokud jsou jediným způsobem hodnocení průběhu a výsledků studia,“ dodává Šárka Eisová. A co by tedy mělo být ve vzdělání podle Šárky Eisové důležité především? „Ne jedničky a vysvědčení, ale to, co se dítě naučí a co dokáže funkčně používat i mimo školní prostředí. To je to, co se fakt počítá. A nejsou to jedničky nebo trojky na vysvědčení, které nikdy nikdo nebude chtít vidět, co bude rozhodovat o profesním i osobním uplatnění a spokojenosti v reálném životě,“ dodává Šárka Eisová.

Jaký máte na známky názor vy? Jsou pro vás důležité, nebo byste volili jinou formu hodnocení? Napište nám a hlasujte v anketě. 

Témata: Výchova, Rodiče, Základní škola, učení, wellbeing, učitel, Zvládnutí, Známka, Motivace, Známkování, Hodnocení, Jednička, Žák, Pedagožka