[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
< první="" díl="">
Vstup do základní školy je pro každé dítě velmi důležitý životní předěl. Je to nastolení řádu, pravidel a povinností, což je pro dítě bez přehánění obrovská zátěž. Nicméně pokud je dítě zralé a jeho vývoj v pořádku, pak se na školní docházku těší, protože má v sobě přirozenou touhu se vzdělávat. Je fajn, pokud se pro prvňáčka podaří najít prima paní učitelku, pokud výuka alespoň v počátku probíhá částečně hrou. Škola je pro děti ohromným zdrojem informací, které pocházejí nejen od učitelky, ale logicky i od spolužáků. Školáčci začínají více rozebírat témata, která do té doby brali jen jako prostý fakt a nad kterými se nepozastavovali. Například konečnost života…
* Kdy s dítětem začít rozebírat téma smrti?
Vhodnou příležitostí, kdy otevřít téma smrti, je první konfrontace s ní. Když například dítě najde mrtvého broučka, mrtvého ptáčka, případně se v rodině mluví o úmrtí, protože zemře babička, děda… Nelze však po dítěti hned chtít, aby porozumělo, že smrt rovná se nenávratná ztráta či eventuálně (u věřících rodin) vnímat u smrti nějaký duchovní přesah. Schopnost pojmout úmrtí v tom opravdovém významu přichází až později, většinou kolem osmého až desátého roku dítěte.
* Co dělat, když ve školním věku přijde dítě o jednoho z rodičů?
Smrt jednoho z rodičů je pro každé dítě nesporně složitý a tragický zážitek. Oba rodiče jsou pro školní dítě velmi důležití, a když jeden zemře, je třeba o tom s dítětem mluvit velmi citlivě. Obecně platí, že musí cítit lásku od těch, kteří mu zůstali, zejména ze strany druhého rodiče. Tak jako tak znamená ztráta mámy nebo táty v tomhle věku těžký zásah do duševního vývoje.
* Rozpadá se každé druhé manželství. Co pro dítě znamená rozvod rodičů?
Pro dítě je to určitě traumatická zkušenost. Na druhou stranu, pokud manželství opravdu nefunguje, rodiče se před dětmi často hádají, v rodině dlouhodobě převažuje ovzduší neladu a nepohody, je skutečně lepší se rozejít s vědomím, že sice přestávají být partnery, ale nepřestávají být rodiči. Děti musejí vědět, že neztrácejí lásku mámy ani táty. To jim bude oporou i v dalším, pro ně nesmírně složitém období, kdy si musejí zvykat na nové partnery rodičů.
Pokud dítě viní nového partnera z rozvratu rodiny, pak je celkem logicky obtížné k němu najít pozitivní vztah. Důležité je, jaký vztah existuje mezi bývalými partnery, jak spolu komunikují. Nejen kvůli tomu, aby bylo dítě ušetřeno scén a hádek. Ale hlavně kvůli tomu, že když například s tatínkem na procházce nastane nějaký problém, bude mít možnost ho posléze pochopit a třeba (po debatě s tatínkem) řešit i maminka. Pokud u rozvedených partnerů zůstává jasná priorita, aby byli dobrými rodiči, nemusí být rozvod pro dítě tak drastický. Bohužel, tahle idylka platí tak pro jeden případ z deseti…
Puberta je ohromný skok a mezník ve vývoji dítěte. Předškolní a raný školní věk označujeme jako latentní období, v němž sexuální pudy nejsou tou nejdůležitější otázkou. Dominuje v něm spíše hra, nácvik pravidel a povinností, zpevňování osobnosti. Ale pak dítě vlétne do puberty – a tam to začne! Pod hormonálním tlakem se najednou přehodnocuje téměř všechno.
Člověk cílí k tomu, aby našel sám sebe, uměl si najít místo ve světě, mezi svými vrstevníky, aby fyzicky i mentálně dospěl. K tomu logicky patří všechny revolty, emoční bouře, stavy nejistoty, melancholie či nestability. Pro dospívající dítě je v této době nejdůležitější, aby rodiče poskytovali bezpečnou základnu s hranicemi, které jsou dostatečně benevolentní, ale také přiměřeně pevné.
* Jak řešit situace, kdy se dítě „chytne“ špatné party, začne kouřit, popíjet…
Tady je každá rada drahá. Nicméně obecně platí, že zdravě sebevědomé dítě, které ví, co má rádo, které má nějaké zájmy a aktivně se jim věnuje, které má rámcově uspokojivý vztah se svými rodiči, sourozenci a je dobře zakotvené, k těmto lákadlům nemusí být náchylné. Když něco z toho nefunguje, dítě třeba nemá dostatek aktivit a zájmů (ideální je sport, hudba, malování) a většinou jen tak znuděně vysedává doma, je pravděpodobné, že se k takovým náhražkovým aktivitám, jako jsou alkohol, drogy či nevhodná společnost, časem skutečně dopracuje.
Rodičům se v této fázi života dítěte nesmírně zúročí, pokud svého potomka dobře znají, mají spolu blízký, důvěrný vztah a jsou schopni spolu komunikovat nejen o běžných záležitostech, ale také o těch méně příjemných, problematických či kontroverzních. Ačkoli se může zdát, že pubertální dítě o společnost rodičů příliš nestojí, bývá to někdy přesně naopak. Rodiče by se měli dětem věnovat, vyhradit si pro ně čas, ideálně formou nějaké společné aktivity či zábavy.
* Co když u dospívajícího najdeme jointa?
Pokud rodiče přijdou na to, že jejich dítě experimentuje s určitými drogami, neměli by to bagatelizovat. Na tom samozřejmě není nic pozitivního. Na druhé straně lákadla ve formě cigaret, alkoholu anebo jointů jsou v dospívání strašně silná a je normální, když má puberťák chuť něco z toho vyzkoušet a „otestovat“ hranice. Dítě, které si do osmnácti ani necuclo alkoholu, je taky trošku zvláštní. Jestliže rodiče u svého potomka objeví například jointa, v prvé řadě by měli dát najevo, že o tom vědí, a měli by se pokusit s dítětem pokud možno rozumně promluvit.
Emotivní scény nemají efekt. Význam má zmapovat situaci, snažit se porozumět, ptát se proč a hledat řešení a jeho alternativy. Ideální je, když si dítě alkohol, cigarety či jointa vyzkouší v rámci bezpečných hranic a přijde na to, že ho to zas až tak neoslovuje.
Dospělé dítě má velkou potřebu žít si svůj život po svém a je to tak v pořádku. Dobře zvládnout období, kdy se dítě od rodičů odpoutává, je bezpochyby velké umění. Je důležité umět ve správném momentu dítěti otevřít dveře, aby mohlo vyletět, ale zároveň je nechat otevřené, aby se případně mohlo vracet. Toto opět vyplývá z celoživotního vztahu mezi rodiči a dítětem. Rodič musí vědět, že je životním průvodcem, nikoli vlastníkem svého dítěte. Musí mít také dostatečně bohatý svůj osobní život (ať už partnerský, nebo pracovní), aby byl schopný tuto situaci ustát.
* Co když rodiče nechtějí své děti pustit do života?
Někteří rodiče jsou na své děti nezdravě fixovaní. Zapomínají, že děti mají od rodičů dostávat základ pro to, aby mohly žít svůj život, a to je život separovaný, samostatný, podle jejich představ, schopností, možností a zodpovědnosti. Pokud všechny předchozí vývojové etapy proběhnou rámcově uspokojivě, mělo by být dítě dostatečně zralé, aby mohlo z rodičovského hnízda vyletět a nějak si poradit. Pro děti je přitom velmi důležité vidět, že rodiče jejich odchod zvládají a že na jejich vztahu (rodič–dítě) se nic nemění.