[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Stud a pocit viny na straně dítěte, přemýšlení, co jsme kde zanedbali, na straně rodičů. Když se u potomka znovu objeví počurávání, jde o vážný a nepříjemný problém, který se musí řešit. Jeho zanedbání může mít totiž velký vliv na psychiku ratolesti. I když jsme se tedy dvouletým batoletem chlubili, jak rychle zvládlo se zbavit pleny, nemáme vyhráno.
Takzvaná enuréza totiž trápí až 15 % pětiletých dětí. A viníkem může být mnoho faktorů. „Synovi je už devět a počurá se skoro každou noc, je to pro nás stres,“ vypravuje Alena: „Po roce bez plínek to začalo najednou v jeho čtyřech letech. Byli jsme u psycholožky, všechno se spravilo, ale v sedmi letech ho to začalo trápit znovu. Nemá to žádnou logiku, klidně je pár měsíců v pohodě a pak najednou každou noc počuraný.
Skončili jsme v nemocnici na nějakých vyšetřeních, ale ledviny i močový měchýř v pořádku. Prý to má psychickou příčinu. Je fakt, že syn je trochu baculatější a vím, že se mu ve škole děti smějí. Snažím se omezit večer pití, v noci ho budím, ale ráno stejně nehoda. Už si fakt nevíme rady.“
Enuréza se projevuje nejčastěji jako porucha schopnosti udržet moč ve spánku. Jedná se o neuvědomělé močení nejen v noci, ale i přes den, například při poledním spánku. Rozdíl mezi primární a sekundární enurézou je v tom, že při prvně jmenované nezažilo dítě tzv. suché období. Jednoduše řečeno se noční pleny ještě nezbavilo. Tento stav se považuje za normální do pěti let věku. „Znovupočurávání předškolních dětí se označuje jako sekundární enuréza.
Pro toto označení je nezbytné, aby u dítěte proběhl tzv. suchý interval, tedy období minimálně několika měsíců, kdy k obtížím nedocházelo,“ vysvětluje MUDr. René Hrdlička, primář dětského oddělení nemocnice Kolín. Na rozdíl od primární enurézy je příčina té sekundární častěji psychická. Způsobit ji může třeba rozvod rodičů nebo narození sourozence. U enuretiků je typické vyprázdnění celého objemu močového měchýře. Přes den nemají takto postižené děti většinou žádný problém, ten nastává v noci. Ráno se vzbudí v mokré posteli.
Nastupuje stud a pocit viny. Rodiče, kteří popáté v týdnu perou povlečení a suší matraci, mají pocuchané nervy a obavu, jestli není dítě vážně nemocné. I když je jim jasné, že potomek se nepočural do peřin naschvál, udržet se v klidu bez výčitek či trestání je někdy téměř nadlidský úkol. Jak z toho ven?
Cesta není tak snadná jako v případě diagn* zy angína. Stud musí stranou, pocit, že jsme dítě „něco dobře nenaučili“, také. Sekundární enuréza si žádá konzultaci u lékaře a začít musíme rozhovorem s pediatrem, který zná našeho potomka skoro tak dobře jako my rodiče. „Ten je totiž navíc schopen doporučit vyšetření dalšími odborníky, pokud je indikováno,“ doplňuje MUDr. Hrdlička: „Základní věc, která se musí provést, je vyšetření moče a vyloučení, případně řádné přeléčení močové infekce.“ Pokud se jedná o infekci, máme „vyhráno“. Příčina se poměrně jednoduše odstraní. Ne vždy (a bohužel spíš většinou) není vše jednoduché.
MUDr. Hrdlička uvádí postupy, které se používají ke zjištění viníka:
Případně doplnění dalších zobrazovacích metod pro vyloučení jiných ledvinných onemocnění. Zde se jedná již o vzácnější příčiny, a navíc nesourodou skupinu, proto je jejich diagnostika nutná ve spolupráci s dětským nefrologem, případně urologem
Jak je vidět, příčin mokré postele předškoláka či školáka může být víc a z různých sfér. Všechny jmenované jsou ale v menšině oproti jednomu. Ten stojí velmi často i za bolavými bříšky či hlavou: psychika. A ta se ultrazvukem zobrazit nedá, zde přijdou ke slovu zejména přemýšlení, povídání, trpělivost a v neposlední řadě odborník na dětskou duši.
„Občas jsem měla pocit, že už to snad dělá naschvál, vždyť bez plíny byl v pohodě dva roky,“ vzpomíná na nepříjemné období maminka osmiletého Honzy. „Teď se počurá většinou čtyřikrát až pětkrát do týdne a o to je to horší, že mu to začíná čím dál více vadit. Už začínáme dokonce uvažovat o tom, že se znovu vrátíme k plenám, aby ho to tolik netrápilo.“ První, o čem vás psycholog ujistí, je fakt, že dítě se v žádném případě nepočurává naschvál. „Znovupočurávání je nevědomá obranná reakce organismu na stresovou situaci, děti si ho nemohou naprogramovat, když chtějí něčeho dosáhnout,“ uvádí psycholožka PhDr. Dana Marková. Může se to stát zrovna mému dítěti a proč, to zajímá asi každého rodiče. Obecně nenajdeme u sekundární enurézy z psychických důvodů nějakou rizikovou skupinu, pokud jde o věk nebo další „měřitelné“ faktory. Ohroženější jsou ale podle PhDr. Markové labilnější děti a vedou kluci nad děvčaty. „Jsou to většinou děti úzkostnější a fixovanější na maminku,“ dodává. „Nesouvisí to ani s tím, kdy se dítě zbavilo plen. Je to o psychické odolnosti, s jakými se setkalo nároky, co zvládlo a co ne. Jde o primární neurotický příznak – vliv stresu různého původu.“
Sekundární enuréza jako reakce na stres může mít různé příčiny a ty se musí zjistit, aby se jich dítě mohlo zbavit. Podle MUDr. Markové se ale po kolotoči vyšetření dostanou děti až k ní především z těchto důvodů:
Vrácené počurávání je vlastně regres, vývojový krok zpět. Kromě něj se tedy problém může projevit třeba i zadrháváním v řeči, netypickou ukňouraností nebo už zmiňovanými bolestmi hlavy či bříška.
Když už problém nastane a vyloučí se fyzické příčiny, radí psycholožka následující: „S dítětem bychom si jako rodiče měli hodně povídat, komunikovat. Zeptat se, jak se celkově cítí, udělat si na něj čas.“ Při kolotoči kolem dalšího miminka ale nejedna máma potvrdí, že než se celá rodina zaběhne v nějakém řádu, je najednou pětiletý syn trochu stranou. Už se totiž sám obslouží ve všech směrech, a tak na něj při neustálém krmení, přebalování a houpání miminka jednoduše nezbývá moc času.
Měli bychom si ho ale najít, aby se potížím předešlo. „Rodiče by měli určitě vzít staršího sourozence třeba do cukrárny nebo do kina a věnovat se mu samostatně. Vzpomínám si ze své praxe na chlapečka, kterého vzal táta na čundr a spolu s další terapií se znovupočurávání zbavil poměrně rychle. Měli bychom se dítěti věnovat samostatně v rámci možností a uspokojit jeho emoční potřeby, ujistit ho, že ho máme stejně rádi jako mladší sestřičku nebo brášku,“ doplňuje PhDr. Marková.
Návštěva ambulance psychologa je pro mnohé dodnes spojena se zvláštním pocitem a obavami. K odborníkovi na duši jdeme s jinými pocity než k neurologovi či alergologovi. Možná je to proto, že představa pouhého povídání v nás vzbuzuje obavy, vždy je jednodušší přečíst si na receptu dávkování tabletek než se věnovat nějaké terapii. Není se ale čeho obávat. „Obvykle ke mně přijdou rodiče s dítětem a vše řešíme formou rodinné terapie nebo pracuji jen s dítětem,“ popisuje styl práce psycholožka. „Často používám takzvanou externalizaci.
Pokud jde třeba zrovna o počurávání, zjednodušeně se tato metoda dá přiblížit tak, že problém jakoby,oddělíme od malého klienta‘. Pracuji s dítětem tak, že nakreslí nějakého skřítka nebo jinou postavičku, dáme jí jméno a víme, že za problém může ona. Pak si povídáme, co má skřítek rád a nerad, co by mohlo pomoci tomu, aby odešel, a hledáme různé cesty. Jde o to, odlišit problém od dítěte.“
Postupně se potíže začnou vytrácet, skřítek se zmenšuje a s ním i pocity viny a studu, kterými děti za počurávání často trpí. Obvyklá doba trvání terapie je pět až deset sezení. Pro dítě je to vlastně příjemně strávený čas, kdy kreslí a povídá si s psychologem. PhDr. Marková doporučuje i rodičům: nezabývat se tím, jaký na všem máme podíl, spíš řešit, jak ratolesti pomoci. Většina rodičů totiž vždy dělá to nejlepší, co může. A z toho je třeba vycházet. Zároveň je potřeba myslet i na režimovou léčbu, úpravu stravy nebo pitného režimu.
„Máme samozřejmě v péči i děti, kde je tento problém záležitostí vývoje a může to trvat až do puberty, tady sloužíme spíše jako podpůrná terapie. Většinou je to geneticky dané a jedná se o záležitost centrálního nervového systému. U většiny dětí (98 %) se enuréza upraví do 15. roku věku,“ dodává odbornice.
Jedním z důvodů sekundární enurézy je již zmiňovaný začátek školní docházky. Ta může být pro citlivější děti stresovou záležitostí, ač se nám dospělým mohou zdát čtyři hodiny učení písmenek a kreslení jako zábava. Nové prostředí, noví lidé okolo, nutnost dodržovat řád – to všechno se může negativně projevit.
„Pokud mají rodiče podezření, že se počurávání týká stresu s nástupem do školy, měli by se na to více soustředit. Řešit s dítětem, jak se mu ve škole líbí, jít se tam třeba podívat a strávit dopoledne, podpořit jeho sebejistotu,“ uvádí PhDr. Marková. Při dlouhodobějším problému bychom se neměli stydět vše řešit za pomoci paní učitelky. Zjistit, jak se ratolest chová ve škole, jestli se nestraní kolektivu, nebo naopak více nezlobí. I to může být projevem stresu.
Problém řešíme s pedagogem diskrétně a otevřeně, nevyčleňujeme dítě z kolektivu vrstevníků. Odborníci doporučují potomka na školu dopředu připravovat, navštěvovat například oblíbený kroužek Předškoláček. Dítě pak při nástupu bere školu jako známé a bezpečné prostředí a to je pro něj z hlediska sebejistoty velmi důležité. „Doporučuji také všem rodičům prvňáčků, aby děti nepřetěžovaly kroužky,“ zdůrazňuje PhDr. Marková. „I mnozí šikovní žáčci mívají adaptaci na první třídu pomalejší a kroužek zvládnou až v pololetí nebo v druhé třídě.“ Proto je potřeba více dítě pozorovat, ptát se, co by ho bavilo, a počítat s tím, že je unavené.
Navíc musí zvládat domácí úkoly. Pokud se i přes veškerou naši snahu objeví problém počurávání, vždy se dá pracovat na jeho odstranění i s paní učitelkou. Na přechodnou dobu můžeme domluvit třeba méně domácích úkolů a ratolesti tak ulevit. Znovupočurávání je intimní problém, který může nadělat do budoucna velké problémy v psychice dítěte. Měl by se tedy každopádně začít včas řešit a počítat s tím, že je k tomu kromě odborné pomoci potřeba trpělivost, povzbuzování a rodičovská láska. Nenakládejte proto na své děti příliš mnoho povinností, mohlo by se vám vymstít. Raději zpomalte a žijte v rytmu, který vaše dítě miluje. A vyhovuje mu.
Článek vyšel v časopisu Maminka 10/2013