[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Zorka zdobila titulku zářijového vydání časopisu Maminka a natočila s námi i rozhovor ve studiu. Ať se Zorka ukáže, kde chce, vždy je stylová a upravená. A nic na tom nezměnilo ani to, že se stala před nedávnem maminkou. Našeho setkání se účastnil i její syn Nikolásek, až neuvěřitelně pohodové miminko. Jak ale Zorka přiznává, první měsíc soužití rozhodně nebyl růžový. A to nejenom proto, že přišla o svůj „svobodný“ život… Jak hodnotíte poslední čtyři měsíce, co je Nikolas na světě? Hodnotím to jako jízdu na horské dráze. Začátky byly krušnější, protože hodně trpěl na bolení bříška. Když jsme si ho přinesli domů, první dny byly takový rozkošný, to jen spinkal a my jsme se chodili kochat nad kolíbku. A pak nás začalo trápit to bříško… Mimochodem, už zase mluvím v množném čísle, ale to asi všechny mámy. (smích) Myslela jste si, že se vyhnete mateřskému plurálu? To se málokteré mamince povede… Jak konkrétně první týdny u vás probíhaly? I zpětně musím říct, že první dva měsíce byly hodně náročný. Myslím, že pro ženu je to obrovská změna, a byť je to krásný a miminko je obrovský dar, tak zvyknout si na to, že se život úplně obrátil vzhůru nohama, není jednoduchý. Než jsem se sžila se všemi změnami, byla jsem na sebe moc přísná a chtěla jsem všechno hned. A to byl asi můj největší problém. Když malého něco trápilo, dávala jsem si to za vinu. Jestli něco nedělám špatně. A než jsem se smířila s tím, že nedělám, tak to taky trvalo. Od třetího měsíce je to ale naopak super. Je strašně šikovnej, už se přetáčí na břicho, takže už je to takové zábavnější. Než jste se stala mámou, intenzivně jste pracovala. Jak jste prožívala přechod na mateřskou? Na mateřskou jsem odcházela měsíc před porodem, ale ten přechod byl docela pozvolný, a to vzhledem ke covidu. Kdybych skočila z pracovního tempa, ve kterém jsem byla předtím, do mateřství, bylo by to totálně z extrému do extrému, ale kvůli covidu jsem přišla o část práce. Nebyly akce, které bych moderovala, zůstalo mi jen rádio, a díky tomu jsem měla ten režim takový rozumný.
Vraťme se na chvilku do období těhotenství. Jak na něj vzpomínáte? První trimestr byl docela krušný. Trápily mě nevolnosti a migrény, kterými trpím od třinácti let, se začaly prohlubovat. To naštěstí od druhého trimestru ustalo. Pak už to bylo fajn a ani jsem neřešila, kolik jsem přibírala, přestože jsem měla nahoře přes dvacet kilo. Měla jsem obrovský břicho, už v šestém měsíci jsem vypadala, že jdu rodit. Zbytek těla docela šel. (smích)
A jak probíhal porod? Vzpomínám na něj moc hezky. Přála jsem si hlavně dvě věci, a to, abych rodila v noci, protože jsem noční pták a mám ráda ten pocit, že svět kolem mě spí. Mám v sobě takový vnitřní klid. A pak jsem si přála, aby to bylo rychlé. Obojí se mi splnilo. Začala jsem rodit večer a malý přišel na svět v půl jedné ráno. V den termínu jsme jeli na kontrolu a tam mi řekli, že už dávno rodím a kde jsou nějaké kontrakce…
Na kolik jste byla otevřená? Na čtyři centimetry. Sledovala jsem Netflix a přijela vysmátá, že jdu jen na kontrolu. Start jsem měla ideální, pak mi píchli vodu a věci vzaly strašně rychlý spád. Většinu porodu jsem strávila naložená v teplé vaně s bylinkami, to bylo strašně příjemné. Porod jako takový, kdy jsem měla opravdu bolesti, trval tak hodinu a čtvrt. Ta poslední hodina byla krušná, protože malej šel ven s rukou u hlavy, to byla bolest veliká, ale bylo to zase tak rychlé, že si nemůžu stěžovat.
Jak moc jste se na porod předem připravovala? Jsem v tomhle asi extrém, protože jsem se nepřipravovala vůbec, na rozdíl od všech mých kamarádek, které chodily na kurzy a četly knížky. Jsem v tomhle takovej pankáč, nechávám to radši plynout. Navíc mám trošku pocit, že poslední dobou se porod strašně dramatizuje. Kdyby se tolik pozornosti jako porodu věnovalo i šestinedělí, určitě by to bylo dobře. Jsem toho názoru, že naše tělo je na porod svým způsobem připravené, a věřila jsem tomu, že na místě budu vědět, co dělat, že nepotřebuju žádné afirmace a dýchací techniky. A fakt to tak bylo. Přesně jsem během porodu věděla, jak mám dýchat, moje tělo fungovalo jako nějaký automat. Myslím, že jsme to krásně zvládli bez přípravy. Ta podle mě hraje roli hlavně po psychické stránce, a pokud to nějaká nastávající maminka potřebuje, je to super. Ale já jsem tu potřebu neměla.
Provedla vás tedy spíš intuice, nebo jste naslouchala i porodní asistentce a lékařům? Tak nějak obojí. Měla jsem výbornou porodní asistentku v Plzni a skvělý byl i lékař, cítila jsem se tam báječně a hrozně hezky o mě pečovali. Jak na wellness, než začaly ty pravé kontrakce… Porodní asistentku jsem si nevybírala dopředu a zjistila jsem, že se z minulosti známe, takže to bylo strašně fajn. Pomohla mi hodně po psychické stránce, hlavně svým vnitřním klidem. Ačkoli jsem měla po porodu poměrně velké poranění, celkově na něj vzpomínám opravdu moc hezky.
Byl s vámi u porodu i váš manžel? Manžel (moderátor Míra Hejda, pozn. red.) tam byl celou dobu a měl tam strašně důležitou roli. Sám říkal, že si myslel, že bude spíš tichý divák, ale bylo to úplně naopak. Stál u mojí hlavy a já jsem jednu chvíli dokázala poslouchat jen jeho. Můj lékař mi dával nějaké pokyny a já jsem byla ve svém světě a úplně jsem ho ignorovala, ale jakmile mi to samé pošeptal Míra do ucha, naslouchala jsem mu. Ke konci mě vedl v podstatě jen on… Na rozdíl od něj jsem tu finální fázi, kdy už byl malý venku, tolik nevnímala. Myslela jsem si, že to bude jako z amerického filmu, že se spustí slzy štěstí, to se nastalo, byla jsem ráda, že žiju. (smích) Ale manželovi se spustily, a to bylo strašně hezký. Mnohem víc jsem vnímala to jeho štěstí a dojetí než samotný akt, že je malý na světě.
Takže se dá říct, že to váš vztah ještě prohloubilo? Určitě. Byl se mnou po celou dobu porodu, snažil se mě rozesmívat, povídali jsme si a povzbuzoval mě… Je to asi hodně individuální, každej chlap je jinej, takže nelze říct, že je vždycky u porodu ku prospěchu, ale za nás to bylo jednoduše skvělý.
Dá se to samé říct i o šestinedělí?
To určitě ne. První měsíc doma s miminkem byl pro mě hodně náročný. Měla jsem stavy, kdy jsem nevěděla, co dělat. On se trápil, protože ho bolelo bříško, brečel a já jsem brečela s ním. Bylo mi líto, že mu chci ulevit, a nejde mi to. Máte zpětně nějaký tip, co vám na koliku u malého nejvíc zabíralo? V podstatě nemám, protože až později jsem zjistila, že by to mohlo být způsobené intolerancí na kravské mléko. Jediná moje rada tedy je zkusit během kojení vysadit něco z jídla, co by to mohlo způsobovat. U nás se opravdu ukázalo, že mu nedělá dobře mléko. Když jsem zahájila přísnou dietu, tak se mu hodně ulevilo a začalo se to zlepšovat. Navíc jak byl větší a větší, víc se hýbal a začal se přetáčet na bříško, tak se to strašně zlepšilo.
U miminek se intolerance potravin během kojení často dost špatně odhaluje. Jak jste na to vlastně přišli? Na tohle se ukázal dost dobrý Instagram. I když nemám ráda nevyžádané rady, jednou jsem tam zmínila, že bojujeme s bolestmi bříška, a spousta maminek mi psala, ať zkusím vysadit právě mléko. Takže jsem se na to zaměřila, radila jsem se i s naší pediatričkou, hodně jsem si o tom četla a zjistila jsem, že je to opravdu častý problém. Řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám, a vysadila jsem ho. Nedá se na to přijít jinak, než že dáte měsíc dietu a pak se začne to mléko do jídelníčku vracet a sledujete, jak na to dítě reaguje. A on se opravdu po opětovném zařazení mléka do mého jídelníčku zase zhoršil. Takže jsme na bezmléčné dietě a funguje to. Předtím jsem zkoušela všechno, od polštářků z třešňových pecek po mastičky na bříško, a nepomáhalo nic. Prostě jsme si tím museli projít.
Jaké otázky se vám v šestinedělí honily hlavou? Hlavně právě to, jak mu ulevit od bolestí. Srovnávala jsem se ale i s tím, že jsem přišla o svůj „svobodný“ život, na který jsem byla zvyklá. Chyběly mi ze začátku šestinedělí takové ty hezké okamžiky, kterých je dneska už milion. Když se teď usměje, jsem nejšťastnější na světě. Ze začátku je to pro vás úplně nová role, miminko jen pláče, dny i noci, tak člověka přepadají takové ty chvilky, kdy si říká: „Ty bláho, a teď už to bude jen takhle?“ Přepadaly mě občas takové úzkostné stavy.
Kdy ty stavy zmizely? Bylo to s prvním úsměvem Nikoláska? Asi jo. Mám spoustu kamarádek, které rodily ve stejném období jako my, a mají takové ty hodné holčičky, které nezapláčou celý den. Já jsem jim v dobrém záviděla, že měly takové ty hezké momenty hned od začátku, pořád mi posílaly fotky, jak si to užívají a jak se mazlí… A my jsme to tak prostě neměli. Když bylo miminko vzhůru, tak plakalo, a to pro mě bylo hrozně stresující. Já jsem snad ani nevyžadovala úsměv, ale to, aby ho chvíli nic nebolelo a jen byl v klidu.
Když se zaměříme na fyzické tělo, které jste si vždycky ráda hýčkala, jak jste zvládala jeho proměny po porodu? Tohle jsem nějak neřešila. Svému tělu jsem důvěřovala, protože jsem si říkala, že je důležitý základ, ze kterého vycházíme. Vždycky jsem se udržovala, sportovala jsem, tak jsem si říkala, proč by mi to tělo nemělo vrátit. Těhotenství jsem si tak užívala se vším všudy, ládovala jsem se dortíčky a vším, co mi přišlo pod ruku, takže jsem přibrala přes dvacet kilo. Ten první měsíc byl takový hard core, že jsem vůbec neřešila, kolik bylo na váze. A možná i tím, že jsem to neřešila, věnovala se malému a nestoupala jsem na váhu, tak pak, když jsem na ni stoupla, jsem byla v šoku, jak to šlo rychle dolů. Na svou původní váhu jsem se dostala strašně rychle. Ale samozřejmě jsem povolená a potřebovala bych cvičit, na to ale teď není prostor ani chuť.
Vy se netajíte tím, že máte silikonová prsa. Šlo kojení s nimi bez problémů? Už tenkrát, když jsem si nechávala prsa zvětšovat, jsem věděla, že chci do budoucna kojit, takže jsem si nechala dát implantát pod sval, aby to nenarušilo mléčné žlázy. A evidentně se to povedlo, protože mlíčko se mi spustilo až zázračně rychle, hned třetí den a ve velkém. To byla jízda! Samotné kojení šlo ze začátku hůř, musela jsem kojit s kloboučky, protože jsem neměla ideální bradavky, ale po měsíci se mi přizpůsobily a od té doby kojím bez nich.
Prozraďte mi, je něco, co jste od mateřství nečekala? Asi tak všechno! Překvapilo mě strašně moc věcí, i to, jak je to náročný, je to prostě nepřenosná zkušenost… Já jsem měla vždycky ohromný nadhled, a ten jsem teda velmi rychle ztratila. Věděla jsem přesně, jak co chci a nechci dělat, měla jsem kolem sebe nějaké odstrašující případy. (smích) Člověk ale nadhled rychle ztrácí. Od toho mám manžela, aby mi řekl, že jsem přece vždycky říkala, že takhle to nechceme… Ten mě vždycky vrací nohama zpátky na zem, což občas potřebuju. Společně to ale nějak zvládáme.
S partnerem jste spolu dvanáct let, osm let manželé. Zároveň jste spolu dlouhou dobu pracovali, což si spousta lidí neumí představit. Jak vám to klapalo? Jsme zvyklí spolupracovat. Vždycky mě to s ním hrozně bavilo. Jasně, taky jsme se doma někdy pohádali a bylo pak složitější moderovat a dělat, že se nic neděje. Ale hodně jsme si to užívali a společnému moderování se rozhodně nebráníme ani do budoucna. Hodně spolu práci probíráme, chodíme si jeden ke druhému pro radu. Už si neumím představit mít někoho jiného než moderátora. (smích) Je fajn, když člověk rozumí tomu, co dělá ten druhý. Spoustu věcí spolu můžeme sdílet, takže u nás to beru jako obrovskou výhodu a jsem za to ráda. Jako moderátoři i partneři tedy souzníte skvěle. A jako rodiče? Já bych řekla, že zatím taky! Tam se to stoprocentně bude lámat, až začneme vychovávat, ale to je zatím docela daleko. Teď jde o to, zajistit miminku jeho hlavní potřeby. Míra dělá kolem miminka od začátku všechno. Přebaluje, koupe, ale nejlepší je na uspávání. Ze začátku jsem ho uspávala i dvě hodiny a mě už pak bolely ruce a záda, a tak ho začal uspávat on. Nevím, možná je někdy ta chlapská náruč lepší… I mě dokáže ostatně skvěle uklidnit. Když třeba občas něco hrotím a spadám do nějakého svého stereotypu, tak on je ten, který mě dokáže zase vytáhnout zpátky, držet mě při zemi, což je často potřeba. Tak nějak jsem od něj očekávala, že bude taková moje kotva, a to se docela daří.
Když jste moderovala ranní vysílání, byla jste zvyklá vstávat velmi brzy. Bylo pro vás díky tomu vstávání k miminku jednodušší? Byla jsem strašně sebevědomá a říkala jsem si, jak to bude v pohodě, že jsem zvyklá vstávat. A vůbec! Mateřství je nesrovnatelné s jakýmkoli pracovním tempem. To, že vstáváte na vysílání nebo že člověk spí málo, se dá dospat jindy, vždycky je prostor si odpočinout. Ale s miminkem ten prostor není. Když jsem máma, jedu full time 24/7… Odvolávám všechny své sebevědomé řeči, které jsem kdy pronesla, protože je to fakt záhul, a obdivuju všechny ženy, jak to zvládají.
Prozraďte, nemáte už trošku „roupy“ vrátit se do práce? Popravdě už mi práce chybí, ale svým způsobem už se na ni pomalu chystám. Jsme domluvení, že bych se od září měla částečně vracet do rádia. Budu dál moderovat Odpolední show s kolegou Tomášem Zástěrou na Evropě 2. Domluvili jsme si režim, který myslím, že by se dal hezky skloubit i s malým, nehledě na to, že občas ho můžu vzít i s sebou. Práce by měla mít přesný řád, takže věřím, že to půjde, a pokud to nepůjde, budu to řešit až posléze. Ale na návrat se každopádně těším, protože byť je to to nejhezčí, mít dítě a být mámou, tak práce mi chybí a mám ji ráda. Je to něco, co jsem dvanáct let budovala, a je těžké se od toho úplně odlepit.
Uvažujete o chůvě, nebo chcete vše zvládnout jen s pomocí babiček? Upřímně jsem si nejdřív myslela, že to vykreju s babičkami, ale bylo by to vůči nim moc zavazující, takže jsem se nakonec rozhodla pro chůvu. Pokud tedy Nikoláska zrovna nebude hlídat tatínek, je tady varianta profesionální chůvy a mojí kamarádky v jednom. Znám ji celý život, takže budu mít klid, že bude v dobrých rukou. Věřím, že to bude fungovat. A když ne, hroutit se nebudu. Mám kolem sebe spoustu maminek, které to zkusily, a nešlo to, protože jim bylo smutno po miminku, takže uvidíme, jak to budu cítit. Jsem připravená na všechny varianty, ale strašně by se mi líbilo, kdybych to dokázala nějak rozumně skloubit, abych neměla pocit, že moje dítě strádá nebo že nějak tu práci šidím. Chci najít nějaký balanc, kéž se mi to povede.
Věřím, že časem balanc určitě najdete. Máte nějaký pracovní sen, který byste si do budoucna ráda splnila? Myslím, že jsem si všechny své pracovní sny splnila. Po moderování SuperStar jsem si říkala, že bych si chtěla ještě někdy zkusit takhle velkou televizní show. Ale byl to na druhou stranu stres a náročný režim, jako máma si to už představit neumím. Možná s odstupem času, až bude chlapeček větší, tak to budu hodnotit jinak, ale momentálně jsem šťastná, že můžu dělat, co mě baví, a nijak to nehrotím. Roky, kdy jsem chtěla víc a víc a výš a výš, jsou pryč. Dnes už vím, že nejdůležitější je dělat práci, kterou člověk miluje.
Jste jako influencerka po návratu do práce připravená na hejty? Nevím, jestli na tohle jde být připravený, protože já jsem vždycky připravená na hejty a pak mě lidi zarazí, ale přijde to stoprocentně, takže se připravit musím. Já se vždycky snažím opakovat, že ti lidi nežijí můj život a já nežiju jejich, takže těžko hodnotit někoho jiného. Ale určitě mě některé mámy odsoudí, možná je to pro ně nepochopitelné a já jim rozumím, ale můj život byl a je i teď prostě jiný.
Spousta lidí si ale dnes už uvědomuje, že pracující máma není méně milující máma… Je to tak. A je to i otázka nějakého systému. My jsme tady v Čechách naučení, že jdeme na tříletou mateřskou, podle toho se jede. Ale třeba v Anglii se mámy po šestinedělí vracejí do práce a hlídá jim často cizí holka, která přiletí z jiné země, a ony ji často ani neznají.
Co si o tomhle vy sama myslíte? Myslím, že to je druhý extrém. Ale hlavně je to o pohledu na věc. To, co je normální u nás, je nenormální jinde. Neexistuje pravidlo, co je správně. Je to o tom, jak to žena cítí, a jde o to, aby dítě nestrádalo a máma neměla pocit, že jí něco uteklo, což bych taky nechtěla. Chci s malým trávit hodně času. Vy jste byla poměrně velký workoholik, umíte si představit být „jen“ na mateřské nebo rodičovské? Ne. Ani jsem to nezažila, protože i Instagram je moje práce. I když mi to pořád nepřijde skutečný, tak se živím i Instagramem. (smích) Pořád tak řeším pracovní věci. Není to sice o tom, že bych musela být někde od do, ale vyřizuju spoustu věcí, takže nejsem jen mezi plínkami a je to fajn.
Na Instagramu, kde máte téměř tři sta tisíc sledujících, jste nedávno sdílela i „kojící“ fotku. Je něco, co byste na sítě nikdy nedala? Právě „kojící“ fotka vzbudila velké emoce… Snažím se to vždycky dělat podle nějakého svého aktuálního pocitu, podle intuice. V těhotenství jsem věděla, že až budu mít malýho, že ho sdílet budu, že se s ním budu chtít pochlubit. Je součástí mého života. Ale z nějakého důvodu mi bylo strašně nepříjemný sdílet ultrazvuky. Takže oznamovací fotku jsme dali bez snímku, protože mi to přišlo jako něco tak křehkého, že to pro mě bylo tabu. Obecně ale mám určitě hranice, i malýho se snažím sdílet s rozmyslem, nedávám tam žádné momentky, za které by mě v budoucnu mohl proklínat. Myslíte, že nás generace našich dětí nebude obviňovat vůbec za to, že jsme na sítě jejich fotky dávali? Myslím, že ne. Jsou sice takové názory, na druhou stranu myslím, že jestli jsou pro nás sociální sítě součástí života, ony v tom budou vyrůstat a budou to mít hozené jinak než my. Pro ně to bude tak přirozené, že si myslím, že určitě v osmnácti nepřijdou s tím, že jsem kdysi něco sdílela a jim to nějak ublížilo. Ale uvidíme. Jste velkou milovnicí módy a trendů. Změnilo vás v tomhle směru mateřství? A jak moc podřizujete oblečení třeba kojení? Žádné velké změny neproběhly a přiznám se, že oblečení nepřizpůsobuju kojení téměř vůbec. Ne že by kojicí trička nebyla fajn, ale já jsem se nechtěla vzdávat módy jako takové. Oblíkám se v podstatě stejně, jediné úskalí jsou šaty, ty fakt nikde nevyhrnu. To je ale asi jediné, kde jsem narazila. Tím, že jsem se docela rychle vrátila na svou váhu, nosím věci, které jsem nosila i před těhotenstvím. A dokonce si občas vezmu i podpatky. Mimochodem, i vaše fotka v podpatcích vzbudila na sociálních sítích velké emoce! Je to tak. Já si ale říkám, ať si každý nosí, co chce a jak je zvyklý. Já jsem na podpatcích zvyklá chodit, moderovala jsem na nich celodenní akce a nepřijde mi to jako něco extra. Takže když se chci cítit hezky a žensky, vezmu si na procházku s kočárkem do města klidně i podpatky. Jak moc řešíte oblečky u malého? Přiznám se, že docela dost. Respektive ne úplně oblečky, protože se nám osvědčila klasická bodíčka, necpu ho do žádných vestiček nebo džín. Ale snažím se třeba, aby mu i ponožky ladily s tím, co má na sobě. I oblečení v šuplících mám poskládané podle barev, je to asi jistá pošahanost. (smích) Nechala jste se unést, i co se týče pořizování výbavičky? Rozhodně. Dneska je spousta krásných věcí, i při zařizování pokojíčku jsem to chtěla mít hezký. Takže jsem určitě koupila i věci, které nepotřebujeme. Jako prvorodička jsem nevěděla, co opravdu budu potřebovat, a když jsem si do Googlu zadala heslo „výbavička pro miminko“, vyjely mi dvě A4, přičemž jsem nebyla schopná rozpoznat, co opravdu potřebuju, a co ne. Takže jsem pořídila v podstatě všechno. (smích) Co byste teď po zkušenostech s miminkem nepořizovala? Nevím, jestli nepořizovala, protože spousta vychytávek nám dělá to mateřství jednodušší a jsem za to ráda! Ale v jádru věci si pojďme říct, že by jim bohatě stačila i deka na zemi, ze které mohou objevovat svět. Tak, jak jsme ho objevovali my, když ještě všechny ty vymoženosti nebyly.
Jednou jste na sociálních sítích zmínila, že jste hodně fixovaná na svou rodinu. Změnil se vztah k vašim blízkým po narození miminka? Některé vztahy se určitě změnily. S mojí mamkou a ségrou ani tak ne, tam byly vždycky hodně intenzivní. Ale myslím, že se prohloubil vztah s mojí tchyní, se kterou jsme se nevídaly tak často, a teď nám pomáhá s Nikoláskem, vozí ho v kočárku a vídám ji tak často jako nikdy předtím. Až když má člověk svoje dítě, docení lásku, kterou sám jako dítě dostával. Vnímám teď trošku jinak i to, co pro mě musela moje máma obětovat. Co se týče výchovy, chcete dělat a priori něco jinak než vaši rodiče? Asi ne, měla jsem hezké dětství. Možná třeba v pohledu na cestování s malými dětmi máme s mamkou trošku rozdílné pohledy, ale já bych Nikoláska ráda začlenila do života, ráda bych mu ukázala svět a víc s ním cestovala. Žijeme hodně akčně a chceme Nikoláska začlenit do našeho života se vším všudy. Pár měsíců po porodu je na to asi brzy, ale máte už teď představu, kolik byste si přála mít do budoucna dětí? Vždycky jsem s oblibou hlásila, že bych chtěla tři děti. Teď jsme se začali s manželem bavit i o tom, že jedno je docela fajn. (smích) Ale já mám ségru, Míra je dokonce ze tří dětí, a myslím, že je skvělý mít sourozence. Takže druhé dítě bychom si do budoucna určitě přáli. Teď jsme ale maximálně šťastní a spokojení ve třech.