[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Zhruba v roce k nám domů dorazilo období vzdoru. „Dobře, je to trochu brzy, ale i to se stává. Aspoň to dřív přejde,“ říkala jsem si. Jenže! Celý rodinný život se točil kolem dceřiných prudkých emočních výlevů. Ještě v pěti letech sebou dokázala třísknout o podlahu ve výstavním vzdorovitém záchvatu. Byla jsem po těch čtyřech letech taaak unavená! Věčně v napětí, věčně jako Kasparov od božího rána předvídat dceřino naladění a hlavně nedělat věci, které by ji rozhodily...
Když jsem narazila na tehdy populární Nevýchovu, dávalo mi to smysl a zaplatila jsem si on-line kurz. Vlastně se mi tento přístup dodnes hodně líbí. Ale… No prostě nám doma nefungoval. Nějak se mi nedařilo jeho principy uvést z teorie do praxe. Takže jsem se pak cítila ještě neschopnější než předtím.
Nakonec jsem dceru objednala k dětskému psychologovi. Tam jsem se dozvěděla, že ano, že dcera má silné, několikaleté období vzdoru a že některé děti to tak mívají, jak urputně hledají svoje "já". Nicméně fakt, že mě tak neskutečně vytáčí a vycucává, už není tolik o ní, ale o mém "já". A že je na čase si o tom jít popovídat jinam – a sice na mou individuální psychoterapii.
Zpětně vím, že jsem s přístupem nevýchovy neladila spíš já. Že neexistují kouzelné proutky, které mávnutím změní naše nastavení. Přísnou výchovu svých rodičů mám prostě zažranou pod kůží, takže mě čeká ještě dlouhá cesta. A skoro si říkám, že moje dcera na ni vstoupila, aby mě vyškolila.
A tak když se mi dostala do ruky kniha Připoutej se, nebo umře jednorožec! s podtitulem 100 ne zcela legálních výchovných triků, trochu se mi ulevilo. Sepsali je američtí novináři Johannes Hayers a Felix Achterwinter na základě výchovných historek svých známých. Kniha dostala název podle vyprávění jedné z maminek, která už měla po krk dceřiných otázek, proč že se musí v autě vždycky připoutávat. Jednou jí místo přednášky o bezpečnosti odsekla: „Připoutej se konečně, nebo umře jednorožec!!!“ A holčička bez reptání zapnula bezpečnostní pás.
Smrt jednorožce – hm, kruté pro dítě, že? Zastáncům liberální či svobodné výchovy se asi ježí vlasy. Jak píše na knižním blogu …na skok jinam… Hanka Kubíková: „Kdo by tuhle knihu rozhodně neměl číst? Rozhodně ne rodiče, kteří věří v moderní výchovně-vzdělávací trendy, ve kterých se dětem nelže a jedná se s nimi jako s partnery (á la Montessori, nevýchova atd.) – tyto rodiče by totiž mohlo z téhle příručky klepnout.“
Aneb jak jsem zmínila v perexu u tohoto článku: Rodiče jsou taky lidi, víte?! Podle mě se na to občas zapomíná. Rodič nemá automaticky ve výbavě svatozář a nekonečnou trpělivost. A je to tak v pořádku! „Neexistuje dokonalý rodič. I když se snažíte dělat to nejlepší, co je ve vašich silách, ne vždycky to vyjde. Každý dělá chyby, dobrá i špatná rozhodnutí. A to je dobře. Dělat chyby je součást procesu učení, je to normální. Dokonce je žádoucí, abychom to na vlastním příkladu učili i naše děti. Každý se přece setkáváme s překážkami, jde o to, jak se s nimi popereme,“ uklidňuje nejisté rodiče dětská psycholožka Barbora Blažková.
Takže za mě je OK, že někdy použiju třeba i trochu diskutabilní nástroje. U nás doma docela dobře funguje moment překvapení – reakce, kterou dítě nečeká a která ho vyvede z konceptu. Jako když dcera sveřepě odmítala vylézt z vany a já ji s pochroumanou rukou nebyla s to odtamtud vytáhnout. Nakonec jsem si k ní mlčky vlezla taky. Oblečená. Proud vzdoru se tím překvapením přerušil a pak už jsme se nějak dohodly.
Pokud v tomto ohledu postrádáte nápady nebo trpělivost, podívejte se schválně do zmiňované knihy. Neříkám, že je to literatura na Pulitzerovu cenu, dokonce k ní mám spoustu výtek – je poněkud kostrbatě přeložená, občas hloupá a zavání manipulací. A taky si nedokážu představit, že bych některé popisované triky chtěla použít. Ale možná nejsem dostatečně zoufalá. Zatím.
Zdroj: Johannes Hayers, Felix Achterwinter: Připoutej se, nebo umře jednorožec!, nakladatelství Portál
Jak vidíte, některé „triky“ jsou určitě mimo doporučované scénáře současné moderní výchovy. Možná vás bude napadat (a řeší to i autoři knihy), zda je morální dítěti lhát nebo si z něho dělat legraci. Ale všechny nejsou takový nářez, jsou tu i tipy jemné, něžné – a taky fungují. Jako když Muriel svým dětem namluví, že polštáře přes den zažívají úžasná létající dobrodružství, a když do nich večer pořádně zarazí hlavičky, ty příběhy uslyší…