[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když přišlo do rodiny Švecových první devítiměsíční miminko, nikdo ještě s institutem přechodného pěstouna neměl zkušenosti, pro všechny – OSPOD, soudy i samotnou rodinu bylo vše nové. „Nebyly ještě doprovázející organizace, vše jsme museli zvládnout sami,“ vzpomíná Radka na to, jak se nakonec do jejího života dostalo osm dětí.
Jaké bylo to první? Jak se vaše rodina změnila s příchodem miminka?
Pro celou rodinu to byla obrovská změna. V té době s námi ještě bydlel studující mladší syn a příchod malého devítiměsíčního dítěte obrátil život na ruby všem. Péče byla velice náročná, protože příprava vás nepřipraví na všechny praktické skutečnosti.
Stále, i po těch pěti letech, mám pocit, že ještě spoustu věcí nevím. Každé dítě je jedinečné a má za sebou nějakou zkušenost (a to i z prenatálního života nebo z porodu), nejde dát jednotný návod k použití.
Zazvoní telefon a my musíme být připraveni přijmout jakékoli dítě
Celkem jste měli v péči osm dětí. Každé dítě je vždy přiděleno, nebo máte možnost vybrat si, koho budete mít v péči?
Všechny děti, které nemohou vyrůstat v rodině, nás potřebují, ale asi nejohroženější jsou novorozenci a malé děti do tří let. Proto jsme se rozhodli pro tzv. ranou péči. Tam je ten smysl přechodné pěstounské péče z mého pohledu nejvýraznější už vzhledem k posledním výzkumům vývoje mozku v tomto období života dítěte.
Doufali jsme, že tyto malé děti, i s naší pomocí, nebudou končit v kojeneckých ústavech. Jiné omezení není ani možné. Prostě zazvoní telefon a musíme být připraveni přijmout jakékoliv dítě, které potřebuje naši péči.
Jak dlouho u vás děti zůstávaly, než přišla náhradní rodina?
Velice záleží, odkud dítě přichází a kam se plánuje jeho odchod. My jsme zažili předávání zpět do biologické rodiny, do osvojení i do dlouhodobé pěstounské péče. Je tam příliš mnoho faktorů, které čas u nás ovlivňují. Nejkratší dobu u nás bylo dítě cca 3 měsíce, ale to musím upozornit, že to bylo ještě před novelou nového Občanského zákoníku, který některé lhůty a úkony prodloužil. A nejdéle u nás bylo dítě téměř rok, což by měla být hranice stanovená zákonem.
Proč tak trvá, než se dítě z ústavní nebo přechodné pěstounské péče dostane do adoptivní rodiny?
V současné době je velká prodleva v rozhodování soudů. Opatrovnické soudy mají širokou agendu a podle nich není dítě v naší péči nijak ohroženo a není tedy třeba řešit případ rychle. Z hlediska práva asi ano, o dítě je ve všech směrech postaráno a není nijak ohrožen jeho vývoj. Ale…! Stále jsme jen přechodné řešení! Proč neumožnit dítěti žít v konečné rodině co nejdříve? Proč nemůže nová rodina prožívat úžasné každodenní pokroky v jeho vývoji a nemohou spolu sdílet svůj společný čas?!
Jak probíhá předávání dítěte z vaší péče nové adoptivní rodině? Je to složité?
Každé předávání je specifické a neopakovatelné. Záleží na věku dítěte, na délce pobytu u nás, záleží i na citlivosti a pochopení přebírající rodiny. Je to vzájemná souhra a soulad dospělých lidí činit všechny kroky v zájmu dítěte a nezpůsobit mu trauma z chystané změny v jeho životě. Problém může nastat kdykoliv a rodina v nové situaci potřebuje dlouhodobou podporu.
Ústavy nejsou řešení, jsou stále stejné
Co si myslíte o ústavní péči a jejích možnostech?
Měla jsem možnost srovnat kojenecký ústav, kde jsem praktikovala na studiích před zhruba třiceti lety a pak před pěti. Příliš výrazné změny jsem nezaznamenala. Snad jen méně dětí na jednu pečující osobu. Ale i ta má jen jedny ruce a nemůže poskytnout potřebnou péči každému dítěti. Naše pěstounské děti mají v rodinách své místo a někdy i spoustu rukou. Mají zcela individuální péči a vždy někdo reaguje na jejich potřeby.
Jaké služby jsou hlavně třeba?
Velká potřeba služeb je v oblasti podpory a sanace biologických rodin, podpora sociálního bydlení, azylové domy pro matky s dětmi, psychologická a terapeutická pomoc apod. Ústavní pobyt dětí by měl být pouze doplňkovou službou typu rodinného ZDVOPu, to je zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc.
Jak se pěstouni proškolují? Čím vším musíte projít?
Před pěti lety neměl nikdo představu, čím je přechodná pěstounská péče odlišná od vžité tzv. dlouhodobé pěstounské péče, a tak se naše příprava nijak neodlišovala od příprav budoucích náhradních rodičů. Specifika se ukázala až praxí a jsem ráda, že už jsou v současné době zařazována do příprav. Samozřejmostí je i prověření zdravotního stavu, osobních i majetkových poměrů, stability partnerského vztahu a rodinných poměrů apod. To vše ještě probíhalo před samotnou přípravou. Dnes probíhá příprava jinak (je určitě více praktická, sebezkušenostní a zaměřená na specifika této péče – už jsou zkušenosti a pár let praxe), ale jsou stále rozdíly mezi postupy jednotlivých krajů a každý kraj má svá specifika při výběru i přípravě.
A jak vlastně stát kontroluje a monitoruje vaši práci? Jak vše probíhá v praxi?
Kontrola je dána zákonem, ale já ji jako kontrolu nevnímám. Na příběhu dítěte pracuje celý tým lidí a je potřeba, aby vše fungovalo a nenastal problém, případně aby se problémům předešlo. S každým dítětem k nám přichází sociální pracovník dítěte a monitoruje péči o něj, zprávy pak slouží pro návrhy k soudu. Já mám v místě bydliště svého sociálního pracovníka, který zaznamenává všechny změny v naší rodině.
Tyto změny hlásí krajskému úřadu, který nás zařadil po schválení do evidence pěstounů na přechodnou dobu. Dalším článkem v celém procesu je i klíčový pracovník doprovodné organizace, který podává pravidelně zprávy právě na OSPOD v místě bydliště o průběhu naší péče, o našem vzdělávání a případných změnách v naší rodině.
Co vás v poslední době nejvíc zaujalo?
Využila jsem možnosti zúčastnit se debat, které pořádala Asociace dítě a rodina, se kterou spolupracuje naše doprovázející organizace. Asociace pořádala debaty s názvem "Ohrožené dítě" a "Co se mnou bude, když nefunguje rodina".
Jak moc se změnila situace pěstounů v posledních letech? Je něco, co byste vylepšila?
Když jsme začínali, bylo nás v republice jen pár! Dnes je nás více než 700. To je velký pokrok! Institut přechodné pěstounské péče se za těch pár let vžil do povědomí odpovědných institucí a jsem ráda, že je plně využíván. Rezervy určitě jsou, hlavně v neorganizovaném obsazování přechodných pěstounů, stálé umisťování dětí mladších tří let do ústavního zařízení, nedostatečná komunikace a nepřehledná evidence krajů především v oblasti dlouhodobých pěstounů.
Co si pod tím mám představit?
Tak jako je centrální evidence přechodných pěstounů, určitě by bylo dobré mít takový seznam dlouhodobých pěstounů, kterých je nedostatek. My někdy nemáme kam předat dítě, které není právně volné, tedy vhodné do osvojení a na sociálních sítích čteme, jak dlouho někteří pěstouni čekají. Ano, vím, že se vždy hledá vhodná rodina pro dítě (ne dítě pro rodinu) a je to správné! Jen někdy tato rodina není zrovna z toho samého města či kraje. Je třeba ji hledat všude! Jsme malá republika, tak to přece není problém! A navíc v některé kraje to dělají.
S dětmi jednám intuitivně, všechny potřebují lásku
Liší se nějak váš přístup a práce se svěřenými dětmi od toho, jak jste pečovala o své děti?
Dnes mám mnohem více zkušeností, znalosti získané studiem a spoustu dostupné odborné literatury založené na posledních výzkumech. V tom je asi největší rozdíl. Ale stále jednám v případě dětí v naší péči hodně intuitivně a se selským rozumem. Ke svým dětem jsem přistupovala jako rodič, tady si ani na rodiče nehraji a nijak jej nenahrazuji. Péči mají stejnou, snažím se jim rozumět, vnímat jejich pocity. Učím je, jako své děti, poznávat svět, získávat pocit jistoty a bezpečí. Jsme většinou prvními lidmi, se kterými se učí navazovat, budovat a rozvíjet vztahy, což je základ pro jejich budoucí sociální život.
Co vy a kontaktní rodičovství? Používáte třeba šátkování?
Kontakt s dětmi považuji za prvořadý. Klokánkování, nošení v šátku a dotyky jsou u novorozenců, kteří nemohou být se svojí matkou, a ztratili tak devítiměsíční soužití ze dne na den, nejdůležitější. Neslyší tlukot srdce své matky, necítí známé vůně a neslyší povědomé zvuky. Je to šok z té obrovské změny.
Mám takovou teorii, že každé dítě potřebuje ještě jeden trimestr donosit, a zatím jsem se v ní nezklamala. Je to sice náročné, ale o to sladší je odměna, když vám pod rukama dítě rozkvétá – začnou mu mizet vrásky na čele, smutek v očích, zmizí svalové napětí a malý uzlíček se začíná otevírat a s důvěrou hledí na tento svět.
Pro mne je to stále zázrak a jsem vděčná za všechny, které jsem za těch pět let zažila! Asi největší šátkování jsme si užili u našeho prvního dítěte, které prvních devět měsíců svého života prožilo v kojeneckém ústavu, a snažilo se tak nasytit svou potřebu kontaktu a dotyků.
Máte radu pro budoucí pěstouny?
Je to náročná profese a bez podpory svého manžela a své rodiny bych takovou péči dětem poskytnout nemohla. Pokud jsem já v pohodě, pokud mám dostatek energie a pozitivních myšlenek, vše se odráží na dítěti.
Děti jsou jako houby, vše vsakují do sebe a jsou velké opičky, které vás napodobují. Vnímají citlivě svět kolem sebe a bez respektu k nim nelze poskytovat tu pravou péči, kterou potřebují. To by měl mít každý pěstoun na paměti.