[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Usilovná snaha pitvořit se na miminko, které jsme právě přesídlili z porodnice domů, a dělat na něj obličeje v naději, že je po mně začne ihned opakovat, mi vydržela asi měsíc - než mi konečně nějaká dobrá duše vysvětlila, že malá děťátka nevidí. Pak jsem pár dalších týdnů netrpělivě čekal, až potomek konečně prozře, a v téhle době se o komunikaci moc mluvit nedá. Při vyjadřování všech svých potřeb a tužeb (mám hlad, bolí mě bříško, chce se mi spát) se Jáchym omezil na pláč. Když mu bylo asi dvaapůl měsíce, začal se smát - když na něj někdo dělal opičky, nejrůznější zvuky a také když jsme mu zpívali (možná mu přišlo vtipné, jak to bylo falešně). Odmalička se rád nechává nosit a první skutečné gesto, kterým nám naznačoval, že něco chce (doprovázel ho samozřejmě řevem), byly zvednuté ruce: Noste mě!
Dnes, kdy už má za sebou oslavu tři čtvrtě roku od narození, komunikuje jako zběsilý. Verbálně i neverbálně. Nejvíc po ránu, kdy má nejlepší náladu. Zubí se na celé kolo (svými pěti zuby mimochodem dokáže velice slušně skřípat), spokojeně brouká do ucha svému plyšovému pejskovi a vypráví, protože už umí pár slabik. Za to, že říká mámámámá a tátátátá, bychom ruku do ohně nedali, ale zní to velice podobně.
Obecně je nejkomunikativnější tehdy, když se dobře vyspal, a naopak nic s ním není, je-li ospalý. Dokáže si říct o hračku - tím, že zoufale hypnotizuje koš, kde všechny hračky přechováváme. Po které touží, už ale nepoznáme, a tak ho musíme nechat, aby se v koši chvilku rochnil a svého aktuálního favorita si vybral sám. Pokud mu nabízíme hračku, na kterou chuť nemá, dokáže ji velice důrazně odstrčit - totéž platí i pro lahvičku s mlékem. Co se týká ostatních komunikačních dovedností, paci, paci už umí naprosto dokonale, a má-li obzvlášť dobrou náladu, zamává na rozloučenou pápá. Zkrátka už jenom promluvit.
Tři postřehy na téma společenské chování (dobrá zábava nade vše):