Zůstanu bezdětná. Protože to chci.

Ja si myslim ze na tom neni nic spatnyho nemit deti...jako spis z toho sou zapory nez klady...mate povisly bricho, stane se z vas domaci putka ktera ztratila na smyslnosti a svojem sexappealu, furt ste nevyspala, a nejmin 4 roky nedelate nic jinyho nez ste s deckem doma....sex uz neni jako driv...prej to stoji pak za pendrek! a tehle veci se fakt vzdat nehodlam! to si radsi dite adoptuju...aspon mu tim pomuzu a nezkazim sebe....

U některých příroda zapomněla vytvořit tzv. mateřské pudy a prostě se na to necítí. V práci jsem měla jednu kolegyni, která byla vdaná a s manželem nejdřív děti nechtěla a když pak chtěli, tak to nešlo. Nakonec jí manžel umřel a ona musela podstoupit hysterektomii - měla velké problémy s dělohou (nevím, jestli zrovna nádor, ale něco ta m muselo být). Tohle je druhá stránka bezdětnosti - větší riziko vzniku zhoubného i nezhoubného nádoru dělohy nebo i prsu (to jsem viděla v nemocnici - ta pacientka byla v terminálním stádiu, měla metastázy v játrech a pro slabší povahy to moc hezký pohled nebyl). Taky by mě zajímalo, jak to ty ženy řeší s antikoncepcí. To zobají non-stop až do přechodu tabletky nebo mají v děloze zavedenou Mirenu?

pak už ženy litují svého rozhodnutí. Paní Jirásková to řekla jasně, žiju hezký život ale lituji svého rozhodnutí nemít dítě, pořád jsem si říkala, že přece nepřivedu do tohoto mizerného světa dítě, stále jsem si opakovala důvody proč dítě nemít a nakonec jsem zjistila, že mnozí kolegové vychovali děti v mnohem horších podmínkách a jsou to skvělé děti, dnes už vím, že mé rozhodnutí byla chyba a hloupost. Přeji všem, které dítě nechtějí, aby nikdy nelitovaly ani v babičkovském věku. Jaksi jen co dítě bere a kolik radosti a lásky dítě dá, to se jaksi zapomíná. Prostě čím starší žena tím větší strach z porodu a mateřství vůbec. V duchu možná děti chce ale bojí se. Je to spíš na poradu s psychologem a odblokování určitého strachu, pak se teprve rozhodovat zda opravdu nikdy nebudu chtít děti.

Me je ted 30 a casto hlidam male deti kamoskam, ale odjakziva me desi ze bych mela mit vlastni. Zda se mi ze to neni fer jen kvuli tomu ze jsm se narodila jako holka muset brat na sebe takovou zodpovednost. Vetsina matek co znam nemaji moc funkcni partnery a o deti se musi starat samy. Asi u me hraje roli taky to, ze nemam ted zadneho pritele, jsm sama uz 2roky a myslim ze to neni mnou ale nedostatkem typu muzu ktere by me zajimali. Nejsm uplne karieristka i kdyz bych mela byt, mam AVU. Take je pro me dost dulezite vedomi ze se muzu kdykoliv sebrat a zmizet kdyz chci. Sice je mi 30 ale dlouhodobe nemam stalou praci a ani ji nechci asi, nevim co chci vlastne se svym zivotem udelat, mam posunutou pubertu asi, citim se na 20.. Nevim mozna muzu zmenit casem nazor ale jsm rada za ten clanek, dovoluje mi nemyslet si o sobe ze jsm cvok kdyz deti neplanuju.

Jsem starší ročník kolem 1935, zůstala jsem sama ve svém okolí bezdětná dobrovolně, a tolikrát jsem měla problémy sama se sebou a okolím, a musela jsem se vykrucovat a unikat, když jsem věděla, že se pro mateřskou roli nehodím. Dodnes jsem ráda že děti nebyly. Všichni se na mě dívali divně až do nynějška kdy je možno tolik věcí se dovědět. Nejdůležitější je svobodné rozhodnutí.

Ty věci které uvádite jsou naprosto povrchni, zestárnete tak jako tak, jsou dvě měřitka krásy, první je ta vnější, která je pomíjivá a druhá ta vnitřní, vyzařuje z vašich oči, z vašeho jednáni, z vaši moudrosti. Možná jste si všimla, že jsou ženy které jsou krásné a nemohou najít partnera ani přátele a jsou ženy, které neoplývají krásou a nedělá jim to problém, dokáži upoutat svoji vnitřní krásou, svým životním postojem, pochopenim druhých, cítíte se vedle nich uvolněně a šťastně. Beru život tak jak je a beru to jako samozřejmou věc, kterou nám přiroda dala do vínku. Mít dítě je zodpovědnost a hodně starosti, ale také radosti, neumím si představit, že bych neměla dítě a v tom případě bych si je adoptovala. Nic v životě, co za to stojí neni zadarmo, ani to dítě ne. Příchodem dítěte na svět jsem poznala obrovskou mateřskou lásku, někdy samozřejmě i velké starosti, ale nikdy bych toho nelitovala a pokud bych se měla rozhodnout znova i se svými zkušenostmi, šla bych do toho zas i bez partnera. Pro mne je to smysl život, vědět, že až umřu, něco hodnotného po mne zustane, něco co bude pokračovánim meho života a kdo budte pokračovat v mých stopách a prezentovat názory a myšlenky které jsem ho naučila. Vždyť život je boj a každodenní zdolávani překážek, jedině pak může člověk vychutnat tu radost a štěstí z vítězství, z toho, že to dakázal zvládnout. Na světě nejsme pro prádu, abychom si užívali a nic neni zadarmo. Říká se , že všechno dobré je k něčemu špatné a všechno špatné je k něčemu dobré. Neodsuzuji ženy které nechtěji mít dítě, je to jejich věc a respektuji to, ale myslíme, že se o mnohé ochuzuji, pokud je jejich rozhodnuti dobrovolné. Výdyť ty starosti jsou kořením života.

Tento moj nazor a postoj sa vobec "nerodil" lahko...Mam 37, pochadzam z malomestiackeho prostredia, z uplnej rodiny s uplne nornalnym - laskavym vztahom medzi rodicmi a mam jedneho surodenca Uz od utleho detstva (bola som premyslave dieta:), mi vsak "nieco" nesedelo v tom jedinom moznom a pre zenu uznavanom scenari - dokoncit skolu, vydat sa, mat deti, zostarnut...A tak som zacala svoje okolie "podrobovat" mojmu sukromnemu pozorovaniu, skumaniu, analyzovaniu...Za tych priblizne 30 rokov som sa stretla z mnohymi pribehmi mojich priatelov, kamaratov,znamych, rodinnych prislusnikov, v mnohych z nich som zohravala aktivnu rolu a mnohe z nich som mohla svojou uprimnou radou, postrehom ovplyvnit :) V obdobi puberty (ked medzi mojimi spoluziackami, priatelkami) zacalo prve "zenske superenie" o toho NAJ muzskeho jedinca :) som si po dohode s mojim vnutrom jasne povedala, ze nebudem zradzat "vyssie" hodnoty ako priatelstvo, uprimnost (k sebe, ku chlapcom:), prirodzenu krasu kazdeho cloveka, svoju jemnost, radostny pohlad na svet (o tychto pokladoch som vtedy pravdaze netusila a kazdy jeden som si musela "drasanim svojej duse pocas mnohych preplakanych nocii" vydolovat a jasne uvedomit ..., ale ked som uz takyto poklad v sebe raz objavila (odrazu som ich uvidela aj v druhych, hoci o nich samy netusili :))), nedokazala som sa ich vzdat s umyslom,aby mi sluzili na ULOVENIE si buduceho potencionalneho partnera a otca svojich deti. Naopak: cim dalej, tym viac som bola presvedcena, ze skutocny vztah je zalozeny na uprimnosti a SLOBODNEJ vole toho druheho (teda ziadne zvadzacie taktiky z lacnych casopisoch;) a zradzanie seba samej, z jedineho viditelneho ciela pred sebou - vydat sa a mat deti...Ako to uz v takych pripadoch *ked dievca pracuje uprimne na svojom vnutri, medituje, vzdelava sa...svojho "vysnivaneho princa" streta neskor, a aj ja som ho stretla vo svojich 30 rokoch a ...bolo to NADHERNE :))) Medzi tym, som dospela k presvedceniu, ze rozhodnutie mat deticky je taktiez zalozene na slobodnom rozhodnuti OBOCH partnerov a malo by byt ich SPOLOCNYM zelanim (zeny su sice majsterky nanutenia svojho presvedcenia svojmu partnerovi ), ale mne islo a ide o SKUTOCNE slobodne rozhodnutie toho druheho! ...A tak sa stalo, ze som sa ocitla pred dalsou zivotnou skuskou: Opustit milovaneho partnera (pretoze on si deti uz nepraje - ma ich uz 4 z prveho manzelstva), alebo s nim ostat a nestat sa biologickou matkou. Pri tejto svojej tazkej dileme som sa stretala s vyslovene bielo-ciernymi nazormi a radami mojich blizkych - prevahu podla vzoru spolocnosti mali tie cierne :) a kedze sa vyhybam vsetkym extremom - ...opat som si svoju odpoved na tuto tazku otazku musela "vymeditovat" a "vyplakat": A odpoved som dostala:))) : BYT BIOLOGICKOU MATKOU rozhodne nie je najvyssim cielom zenskeho bytia tu na Zemi. Je to poslanie ako kazde ine a v buducnosti bude prirodzene, ze sa nou nestane kazda zena. Budu zeny, ktore svoje schopnosti vycitovania jemnosvetov budu uplatnovat tu na Zemi v rolach knaziek, vychovavateliek, opatrovateliek, budu stat pri rozhodovaniach ovplyvnujucich tunajsi zivot a poriadok, bez toho,aby to robili len pre pocit moci, velikasstva - kariery. Inak nebudu moct, lebo TO bude ich poslanim...Tak napr. kazda mamicka mi da iste za pravdu, ze meditovat denne min. 10 hodin pri naplnani biologickych potrieb malych drobcekov je nemozne! Preto pomaly, ale iste prichadza cas, kedy sa rozbije to nezmyselne, casto nevedome (podvedome) zahananie zien na chodnicek v ohrade spolocnosti, ktory vedie len do narucia oplodnujuceho partnera :(...EXISTUJU aj INE CHODNIKY!!! Len to chce cas. A preto (kedze sama sa na vlastnej kozi denno - denne zatial presviedcam, ake je to pre zenu, ktora pocuva svoje vnutro-svoju intuiciu - bez spekulativneho odovodnovania) nesmierne tazke, chcem ich tymto povzbudit a podporit...Nie ste horsie! Len si chrante cistotu svojo vnutorneho hlasu a robte svoje okolie *aj ked je malicke:) uslachtilym a krajsim a neznejsim! Som s vami ...a rozhodne nie som proti skutocnym MATKAM, ktorych cisty vnutorny hlas nasmeroval prave na chodnik privadzania dusiciek na Zem :))) Som aj s vami :)))...A ja? Nadalej pocuvam hlas zhora ;)))

Je mi 40,nikdy jsem děti nechtěla a svého rozhodnutí nelituji. Nejsem žádná karieristka, životě jsem spokojená a nepřipadám si nějak méněcenná....
Soudit by se měly matky co se o děti nestarají,tyrají je atd.

Za sebe můžu říct jediné. Je mi 32 let a právě procházím obdobím vysvětlování, proč nemám a neplánuji děti. Bohužel v tomto ohledu se tak stalo, protože 3 roky mám krásný vztah a "nic nám nechybí", takže!!!! Co ty děti? Ach jo. Přes to, že "x" let všichni vědí, že nechci mít děti, nikdo to zřejmě nebral vážně. V rodině "naštěstí" máme víc takových "podivností", jako jsou například dva homosexuální páry. Ženské i mužské. A tím se moje "divnost" trochu vyrovnala. Je mi to asi nějak jedno. Jestli chce někdo děti na odpoledne, nebo na víkend, tak si může půjčit kdekoliv u kohokoliv. Pokud partner vyjeví mít dítě, zamyslím se znovu (asi tak po tisícáté), poslechnu, co mi říká hlas uvnitř a pak se uvidí. Když půjde o dům dál, tak půjde. Šel by i tak. Děti nejsou lepidlo vztahu, proboha! Buď spolu mají dva být, nebo ne. S dětmi, nebo bez dětí. Například moje matka. Kdyby žila v dnešní době, vím, že by děti neměla. Nebyla ten typ. Bohužel "přišla" do jiného stavu. Celá rodina jí donutila mě mít, tátu si vzít. Střih. Za 11 let rozvod, za další 3 roky její smrt. Myslete si co chcete, ale každý z nás má právo na život podle SVÝCH představ.

Je mi 30, jsem naštěstí bezdětná, nikdy jsem nechtěla děti, nelíbí se mi... ale bohužel mi naskočily slavný mateřský biologický hodiny. I přesto, jak je mám v hlavě mě ničí myšlenky na to, že bych měla bejt matkou. V mým životě nemají děti místo. Kdyby se toho šlo zbavit. Mám ráda jiný věci, jsem ráda, že nejsem jako ostatní ženy, který jsou místo práce na mateřský, nebo hůř samoživitelky s dluhy.