[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
* Před třemi lety jsi v jednom rozhovoru uvedla, že kdybys šla na mateřskou, chtěla bys zkusit ještě nějakou vysokou školu…
(smích) Bylo by to úžasné. Ale abych se přiznala, úplně jsem to vypustila. Začali jsme se s manželem ve volném čase realizovat na chalupě. Máme v plánu obnovit rybník, který tam kdysi býval, a vedle toho vytvořit takové hospodářsko-kulturní zázemí. Do budoucna bychom si to představovali jako příjemné místo víkendových volnočasových aktivit. Třeba na studium ještě někdy v budoucnu dojde, nikdy neříkej nikdy, ale nemám k němu teď správnou motivaci a vlastně důvod. Taky musím upřímně říct, že jsem mateřskou viděla jako Hurvínek válku, myslela jsem si, že má člověk hrozného času… Byla jsem naivní. (smích)
TAKÉ VÁS ZAJÍMÁ: Jak je změnilo mateřství? Přehled slavných maminek ve fotogalerii
* Když jsem se připravovala na tento rozhovor, nepodařilo se mi nikde zjistit informace o tom, že jsi porodila, byl to záměr?
(smích) Ne, to nebyl záměr. Asi nejsem tak slavná. (smích) A asi byly na pořadu dne zajímavější události.
* Vzpomeneš si na okamžik, kdy jsi poprvé zjistila, že jsi těhotná?
Naprosto přesně. To bylo před rokem. Vždycky jsem si představovala, jaké to bude, až to oznámím svému partnerovi. Viděla jsem nás na romantické večeři nebo nějak podobně, myslela jsem si, že to bude krásný moment, který naplánuju. Proběhlo to tak, že jsem s těhotenským testem v ruce a kalhotkami na půl žerdi vyšla naprosto konsternovaná ze záchodu a rozechvělým hlasem volala na manžela: Pojď se na něco podívat! (smích)
* Takže první, komu jsi to řekla, byl manžel?
Ano, ano.
* Byla Rozárka plánovaná, nebo jste spíš nechávali věcem volný průběh?
Miminko jsme chtěli, takže byla.
* Jak tvoje těhotenství probíhalo?
Bylo to pro mě hrozně hezké období. Na miminko jsem se moc těšila, vůbec jsem se nemohla dočkat. Ze začátku mi sice nebylo úplně dobře, ale tak to bývá. Když jsem počáteční nevolnosti popisovala nějakým kamarádkám, které ještě těhotné nebyly, říkala jsem, že je to taková dva měsíce trvající kocovina. (smích) Fakt, já jsem měla úplně stejné příznaky jako po mejdanu – únava a žaludek na vodě. Je to paradoxní. Člověk přestane pít alkohol, ale opici má dva měsíce. (smích) Není to ale nic, co by se nedalo zvládnout. A potom už to bylo krásné. Až samozřejmě na ten konec, kdy už jsem byla taková neohrabaná. Trošku mě bolela třísla a kyčle, to jsou takové věci, které si do té doby ani neuvědomuješ, že máš… Taky jsem měla potíže s močovým měchýřem, ale že by to bylo nějak hrozné, to ne. Naopak ten stav je moc pěkný. Najednou máš to bříško, které si pořád hladíš. Je to (hledá správný výraz) opravdu požehnaný stav. Člověk tak chodí a má najednou něco víc než ostatní.
* Prý jste nechtěli znát pohlaví miminka a ani nepořizovali výbavu dopředu…
Říkali jsme si, ať je to holčička, nebo chlapeček, že to vlastně nepotřebujeme vědět. A co se týkalo výbavičky, pořídili jsme neutrální barvy a nechali se překvapit. Pohlaví miminka je jedna z mála věcí, které se nedají ovlivnit, a to je myslím dobře. Zrození nového života je zázrak a líbí se mi, že oplývá určitým tajemstvím, na které je lidstvo krátké. Zatím. Já jsem si byla jista svou mateřskou intuicí od začátku až do konce, že to bude kluk. A máme holčičku. A jsme šťastní, že ji máme.
* Jaká je Rozárka?
Úžasná. Asi pro každou maminku je to její dítě to nejkrásnější. Zdá se mi, že cizí miminka mají třeba moc velkou hlavičku, málo vlásků nebo jsou jinak divná. (smích) Jednou v čekárně u doktora prohlásil asi čtyřletý chlapeček, že naše Rózinka divně pláče. Maminka ho okřikla, ale my jsme se smáli. Jako malinká měla opravdu takový srandovní hýkavý pláč. Róza je skvělá, fakt. Umí se sice i vztekat a pobrečet si, ale celkově je moc hodná. V noci krásně spí, přes den taky. Směje se na nás a je čím dál víc komunikativnější. Novinkou je, že si s námi zpívá.
* Zatím je ještě brzy, ale komu se spíš podobá, tobě, nebo manželovi?
Každý říká něco jiného, já v ní hodně vidím manžela. Umí se stejně zatvářit. Ale mojí mámě zase dost připomíná mě, když jsem byla malá. Jsme zvědaví, jak se jí vybarví oči, protože já mám modré a manžel má hnědé. Pořád čekáme, kdo vyhraje. Zatím je to takové neutrální. Má je trošku tmavší než já, ale hnědá to taky ještě není, je to pořád nerozhodně, tak uvidíme…
ČTĚTE TAKÉ: Horoskop na květen 2012
* S manželem jste se potkali při práci…
Potkali jsme se v Městských (Městská divadla pražská, pozn. red. red.), Roman tehdy zkoušel Šakalí léta v Ábíčku, já něco jiného naproti v Rokoku. Seznámili jsme se v divadelním klubu přes společného kamaráda Jirku Ployhara, který byl tehdy taky v angažmá u nás v divadle. Jsou s Romanem bývalí spolužáci z konzervatoře. Jirka nás má vlastně na svědomí.
* Čím si tě Roman získal?
(přemýšlí) No, čím si mě získal? Tím, jaký je.
* Po dvou letech jste se vzali stranou veškerého mediálního ruchu na venkově na kopci u kapličky… Předpokládám, že si tedy myslíš, že manželství má i v dnešní době nějaký smysl…
Myslím si, že smysl má. Připadá mi, že je rozdíl jen tak spolu žít, anebo si nahlas a před lidmi, na kterých vám záleží, slíbit, že spolu strávíte zbytek života. Ale zároveň si uvědomuju, že ani svatba není zárukou šťastného manželství. My jsme si řekli, že se chceme vzít. Možná že jsme si to vlastně ani neřekli. Oba jsme z rodin, kde rodiče byli svoji, manžel mě prostě požádal o ruku a já řekla ano, protože jsem věděla, že je to člověk, s kterým chci žít a mít děti. Takže jsme to vlastně ani nerozebírali, prostě jsme se zasnoubili a po roce se vzali.
* A pak jste jeli na svatební cestu…
Vydali jsme se do Indonésie na Bali a Lombok a ty zásnuby zase proběhly v Himálajích v Kargiaku ve Sluneční škole, kam jsme se vypravili za kamarádem, který školu postavil a provozuje.
Pokračování >>>