Maminka.czPorod

Zuzana Norisová: Vzpomínka na porod je pro mě moc dojemná

Petra Vagaská 7.  2.  2014
Zuzana Norisová: Vzpomínka na porod je pro mě moc dojemná
Se Zuzkou jsem se poprvé setkala při focení titulky v bratislavském ateliéru. Byla milá a usměvavá, přesně taková, jak ji znám z televizní obrazovky. Julinka celou dobu lezla po zemi, objevovala nové věci a všechno ochutnávala. Během šesti hodin focení ani jednou nezaplakala. Rozhovor jsme udělaly druhý den v příjemném prostředí bratislavské kavárny, kde mi Zuzka povyprávěla o svém soukromém i pracovním životě.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

* Byla Julinka plánované děťátko?

Já nic neplánuju, ale můžu říct, že přišla v ten správný čas. S Ondríkem se známe od patnácti let, ještě ze školy, takže když jsme se před čtyřmi lety dali dohromady, klidně bych s ním hned měla dítě. Já jsem ale bydlela v Praze, on v Bratislavě a neustále jsme jezdili mezi těmito dvěma městy. Bylo to poněkud komplikované.

* Jak jste zjistila, že jste těhotná?

První týdny byly zvláštní. Podvědomě jsem to tušila, stále jsem však měla menstruaci. Měla jsem chuť se očistit, a tak jsem vydržela sedm dní nic nejíst, a to je u mě dost divné. (smích) Pak jsme jednou šli kolem drogerie, tak jsem si zaběhla koupit těhotenský test. Z jeho pozitivního výsledku jsme byli oba nadšení a v ten den jsem byla v divadle na zkoušce opravdu nepoužitelná, jak jsem zářila štěstím. (smích)

* Měla jste pohodové těhotenství?

Jak se to vezme. Bylo náročné hlavně v tom, že jsem od začátku zkoušela představení Dva páni z Verony na Shakespearovských slavnostech a pak jsem ještě natáčela. Točili jsme film, který se odehrává na statku s kravičkami, a tím, že jsem měla citlivý čich, mi bylo neustále zle ze zápachu hnoje. Ale jinak to bylo moc příjemné, film se jmenuje Bella Mia a v listopadu měl premiéru. Natáčeli jsme ho s Petrem Formanem, to je úplně úžasný člověk, a celé natáčení bylo takové rodinné. Pak jsem se stěhovala z Prahy do Bratislavy, z obrovského bytu do mnohem menšího. Pár dní před porodem jsme s Ondríkem jeli do Brna, kde jsem měla rodit. Bydleli jsme tam u kamarádky v bytě, odkud to bylo do porodnice jen pár kroků, což bylo super. Často k ní do bytu chodili návštěvy, takže společnost mě dovedla vytrhnout z myšlenek na porod. Jenom jsem už byla moc unavená.

* Jak s odstupem času vzpomínáte na průběh porodu?

Vybrala jsem si Brno hlavně kvůli tomu, že vám tam bez problémů hned přiloží děťátko na bříško. To pro mě bylo moc důležité. Mnozí si řeknou, že jsme také nějak přežili, když nás sebrali od mámy, začali nás měřit a vážit a pořád jsme tu. Já jsem to tak ale nechtěla. Navíc v Brně nabízejí i alternativní způsoby porodu, původně jsem totiž měla rodit do vody. Z toho nakonec sešlo, rodila jsem ale v jiné poloze, než je zvykem, a sice na boku. Ondrík byl celou tu dobu u mě a moc mi to pomohlo, protože dokáže být v důležitých situacích velmi racionální. Byl mi velikou oporou. Přestřihl pupeční šňůru a neustále mě držel za ruce. Ještě teď, když si na to vzpomenu, mě to dojímá. Porod byl pro nás oba velmi silný emoční zážitek.

* Změnilo vás narození dítěte?

Julinka je největší zázrak na světě. Určitě se změnil můj způsob života, protože jsem začala myslet na jiného tvorečka a upozadila své ego. Největší změna to asi byla hned po porodu pro mé hormony, když jsem v porodnici plakala, že jsem nejšťastnější žena na světě, že se mi narodilo dítě. Pak jsem tam začala plakat, že nechci jít z porodnice domů. Byla jsem poněkud mimo. Ale potom, co jsem se setkala s Betkou Stankovou, říkala mi přesně to samé, že od doby, kdy porodila, všechno ji dojímá a pláče kvůli čemukoli. (smích)

* Věděla jste, že to bude holčička? Nechali jste si zjistit pohlaví?

Ne, to jsem nechtěla. Ačkoli mi při ultrazvuku paní doktorka říkala, že je to krásně vidět a že mi to může říct najisto, nechtěla jsem to vědět. Tušila jsem, že čekám holčičku, a když lidé v okolí tipovali, co čekám, podle toho, jak jsem právě v ten den vypadala (jsi pěkná, čekáš chlapečka, anebo ubralo ti to na kráse, bude to holčička), nenechala jsem se ovlivnit a věřila jsem svým pocitům. Poté, co se Julinka narodila, jsem se na sále ptala, co to vlastně je. Tak jsem ji zvedla a uviděla, že je to holčička, a vyhrkla jsem ze sebe Julinka! (smích)

* Takže jste byli rozhodnutí, jaké jméno vaše dítě dostane?

Ondrík chtěl mít Zuzku, jestli to bude holka. Mně se zase líbilo Ondrej pro chlapce, ale moc jsem chtěla Julinku. Jednak jsem v době otěhotnění zkoušela postavu Julie a jednak jsme na škole často s Ondríkem hráli Romea a Julii. Myslím, že to jméno je moc něžné i silné, přesně jako naše Julinka.

* To mi přihrává na otázku o svatbě. Nechystáte ji?

Když nám bylo 15 let, dohodli jsme se, že se vezmeme, až nám bude šedesát. Tak to mi Ondrík často připomíná. Jako šedesátiletá nevěsta budu vypadat zajímavě. (smích) Svatbě jako veliké oslavě se nebráním, ale nepotřebuji mít papír na to, abych věděla, že chci s někým prožít celý život. Byla by to nicméně oslava v přírodě, protože svatby na úřadech mi přijdou směšné.

* Jak jste tedy nakupovala výbavičku, když jste nevěděla, co čekáte?

Většinou jsem nakoupila bílé i béžové věcičky, abych měla nějakou neutrální barvu. Ale potom, co Julinka přišla na svět, jsem chtěla něco růžového. Přestože nemám sladce růžovou barvu právě nejradši, potřebovala jsem něco takového typicky holčičího. Teď ji nejčastěji oblékám do modré barvy, protože mám pocit, že jí k jejím krásným modrým kukadlům nejvíc sluší.

* Byly první měsíce s děťátkem náročné?

Julinka první tři měsíce po večerech plakala. Měla koliky i refluxy, chudinka. Překonali jsme to tak, že jsme se v té době s Ondríkem hodně nutili, abychom se smáli. Řekli jsme si, že pokud zůstaneme pozitivně naladění, pláč rychleji odezní. A opravdu. Teď už Julinka nemá žádné těžkosti, je společenská, pořád objevuje nové věci, pořád leze a vstává. V noci se probudí na kojení, pak spinká a vzbudí se kolem sedmé.

* Stále kojíte?

Naštěstí ano, ale po porodu jsem měla problémy. Měla jsem totiž moc mléka, různé záněty a tehdy mi svými radami moc pomohla moje sestra Soninka a kamarádka Míša Badinková, ale hlavně laktační poradkyně Jana Wágnerová z Pro Natalu. Kdyby nebylo jí, asi bych přestala kojit, protože záněty, které jsem měla, byly moc bolestivé. Jestli můžu maminkám poradit, tak ať takové věci léčí přírodně. Chtěli mi dát antibiotika, protože jsem měla horečky, ale pak bych s kojením musela skončit. Janka mi poradila přikládat zelné listy anebo tvaroh, pořád masírovat a odstříkávat mléko a horečky ustoupily. Potom jsem zase měla špatné období, když jsem měla představení a Julinka začala pít mlíčko z láhve. Přiložila jsem si ji, ale už nechtěla sát, takže jsem asi na 2 dny ztratila mléko a mnoho lidí mi říkalo, že už jsem s kojením skončila. Tehdy mi opět moc pomohla Janka i moje sestra. Dala jsem se do psychické pohody, stále jsem si Julinku přikládala a mlíčko se opět vrátilo. Ono se to může leckdy stát, že se ženě ve stresu mléko ztratí. Lekne se, ještě víc se vystresuje a pak už ho ztratí natrvalo. Proto je nejdůležitější být psychicky vyrovnaná.

* Jak se jinak udržujete v pohodě? Relaxujete nějak?

Moc mi pomáhá terapeutická metoda, která se jmenuje rolfing a udržuje mě i ve fyzické pohodě. Je to dotyková terapie, která zlepšuje pružnost těla v pohybu, odstraňuje pocity ztuhlosti a bolesti. Mívala jsem bolesti zad, ztuhlou šíji a problémy s rukou, které nevím, jestli vznikly z nošení děťátka, anebo už během těhotenství. Ale od té doby, co chodím k Juraji Korcovi na terapii, je to mnohem lepší. Nedovedu přesně popsat, jak to doopravdy funguje, ale funguje to. Jinak jsou pro mě relaxem procházky v přírodě, často chodíváme s Ondríkem a Julinkou do lesa. Máme takový super kočárek, trojkombinaci Concord Pre deti.sk, s tím se dá jít skoro všude a na horší terén používame nosič Manduca.

* Už pracujete, nebo veškerý čas věnujete péči o svou dcerku?

Práce je pro mě zpestřením po dobu péče, ale už jsem cítila, že potřebuju začít něco dělat. (smích) Vybírám si však role, které mi nezaberou tolik času, takže jsou to takřka vedlejší role. V létě jsme s Honzou Svěrákem natáčeli českou pohádku Tři bratři, takže Julinka už procestovala hodně hradů a zámků. Hraju tam královnu, maminku Šípkové Růženky, a myslím, že to bude moc hezká zpívaná pohádka. Je pravda, že více příležitostí mám zatím v Čechách, takže stále jezdím za prací tam. Pak se mnou vždycky jede někdo, kdo mi pomáhá s Julinkou po dobu, kdy natáčím. Buď je to Ondrík, když právě nehraje v divadle, často chodívá i jeho mamka, nebo moji rodiče. S Julinkou ale trávíme hodně času a užíváme si to krásné období, kdy se ze všeho těší a objevuje svět. S Ondríkem si říkáme, že práce a peníze vždy byly a budou, ale vidět naši dceru dělat první kroky je nejdůležitější. Určitě bych nechtěla trávit celý den, od rána do večera, na natáčení a pak poslouchat od jiných, že Julinka už udělala první krok anebo řekla první slovo.

* Jste po dlouhé době zpět v Bratislavě. Jak jste dospěli k tomuto rozhodnutí? A jak si znovu zvykáte na tohle město?

V Praze jsem žila 14 let a to město prostě miluju. Historické budovy, krásné parky, kavárničky, ve kterých jsme s kámoškami dokázaly prosedět a proklábosit celý den, prostorné byty s vysokými stropy třeba na Vinohradech, kde jsem bydlela… Bratislava je pro mě velká změna, je to panelákové město. Teď bydlíme v části Ružinov v malém bytě, a kdykoli můžu, prchám odtud pryč. Rozhodnutí vrátit se mi však přišlo jako to nejrozumnější a udělala jsem ho pro rodinu. Já jsem doma s Julinkou a Ondrík má práci tady, v Bratislavě. Máme tu rodiče, sourozence a pro Julinku je to tak nejlepší. Z Prahy se mi ale odcházelo moc těžko. Já tam zase mám spoustu kamarádek, které už jsou taky maminkami, takže jsme spolu mohly chodit na procházky s kočárky. Vídám se však s nimi pokaždé, když do Prahy přijedu pracovně.

* Když zavzpomínáte na rodinu, kde se v té vaší nabral ten herecký talent? Po kom jste ho vy i sestra Soňa zdědily?

No, maminka je učitelka hry na akordeon a tatínek je lékař. Zato babička hrála v ochotnickém divadle a milovala naše herce, především ty české, a myslím, že by byla šťastná, kdyby věděla, jak často hrajeme a natáčíme se Soninkou v Čechách.

* Jak jste se vlastně dostala do Prahy?

Bylo mi 20 let, když mě Janko Ďurovčík zavolal do muzikálu Pomáda, abych hrála hlavní postavu – Sandy. Právě v té době jsem měla jít na vysokou školu, takže to nebylo úplně lehké rozhodování, ale Praha mě moc lákala. Šly jsme tam tehdy i s kamarádkou z dětství, s Míšou Badinkovou, takže to bylo trošku lehčí. Začátky však nebyly právě nejlehčí, neměla jsem tam zázemí, chyběla mi rodina. Pomáda se asi rok a půl odsouvala, do toho jsem měla zdravotní problémy, podvrtla jsem si kotník, takže první dva roky byly hodně těžké. Ale zároveň pro nás byly krásné, pracovaly jsme v baru a já jsem si připadala jako v americkém filmu. (smích) A po těch dvou letech mě oslovil Filip Renč, abych šla hrát do Rebelů. Dva roky se mi nedařilo a zničehonic mi nabídl hlavní postavu, takže jsem zůstala trochu v šoku. Po Rebelech se všechno tak rapidně změnilo, že jsem ani nevěděla, jestli to tak opravdu chci. V prvé řadě jsem se tím filmem zaškatulkovala, že zpívám, takže mě volali pořád jen do muzikálů. Chybělo mi hraní a chtěla jsem jít do činohry, ale to se mi povedlo až postupem doby. Pak divadlo, natáčení seriálů… A v druhé řadě mě lidé poznávali na ulici, což mi tehdy nebylo úplně příjemné. Teď, s odstupem času, si myslím, že to bylo super, neboť jsem získala jméno, ale tehdy mi přišlo, že je toho rozruchu kolem mě opravdu až příliš.

* Jak tedy vnímáte popularitu a to, že vás lidé poznávají na ulici?

V Bratislavě je to příjemné, neboť tady mě moc nepoznávají. (smích) Už dlouho mě tady v ničem neviděli a já jsem ten typ, který i často mění účesy a barvu vlasů. Ale v Čechách, když jsem hrála v nějakém seriálu, mě poznávali dost často a nebylo mi to vůbec příjemné. Ráda se sama zašiju do nějaké kavárny, tam popíjím kafíčko, pojídám něco dobrého a lidé se na mě koukali, co si to objednávám.

* Jak vás poslouchám, teď už mluvíte plynule česky. Znamenala pro vás v začátcích čeština jazykovou bariéru?

Při natáčení Pomády mi říkali, že musím hodně mluvit česky. A i když se pohybuju v komunitě Slováků, tak i mezi sebou máme hodně mluvit česky. To bylo vtipné, protože řada Slováků si myslí, že česky umí, přestože to tak není. (smích) Já jsem naštěstí měla nějakou sebereflexi a před každým výstupem jsem si všechny repliky alespoň pětkrát zopakovala. Ale bylo to těžké. V Rebelech to vypadalo, že mě Filip Renč asi předabuje, ale přišlo mi divné, že tam budu zpívat já a někdo jiný za mě bude mluvit, takže jsem ho přesvědčila, aby mi dal šanci a můj zpěv tam nechal. Zároveň jsem pracovala i na tom, abych neztratila svou pěknou slovenštinu. (smích)

* Co byste řekla dceři na to, kdyby za vámi přišla a oznámila vám, že chce být herečkou jako vy?

Ať dělá to, co ji těší a baví. Když mě přijali na konzervatoř, byla jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Mohla jsem studovat herectví, tanec, zpěv a všechno, co mě bavilo a stále baví. Takže bych jí v tom určitě nechtěla bránit, kdyby ji to bavilo tak jako mě. Jsem sama zvědavá, kam ji vítr zavane, co ji bude těšit, jestli i ona podědí ty umělecké geny. Už teď ale vidím, že je pohybově nadaná a vnímavá, takže kdoví?

Článek vyšel v časopisu Maminka 1/2014

Témata: Porod, Slavní rodiče, Časopis Maminka, VZP, Kámoška, Zuzana, Nejšťastnější člověk, Hlavní pošta, Drogerie, Porod jen, Janka, Dojem, Sandy, Slovák, Bratislava, Kafíčko, Tři bratři, Concord, Pór, Juraj, Nori, Pohodové těhotenství, Moc, První slovo, Zuzana Norisová

Video